…tak to začalo…

Od různých lidí jsem slyšel kecy typu : ty jsi v životě neujel na kole ani 40 kilometrů v kuse, tak nemůžeš dojet do Číny. Nejsi na to trénovaný. V životě jsi nebyl v Asii, to není Evropa, to nemůžeš sám zvládnout. Nejdál na Ukrajině tě v nejlepším případě okradou. Nezvládneš to, vzdáš to, do 14 dnů jsi doma atd. To jsou ale kecy od lidí kteří mě neznají, tak je ignoruju. Jsem si naprosto jist, že dojedu tam a zpět. Znám se a vím, co dokážu a nedokážu. Všechno záleží pouze na mojí vůli 1*.

Ač se to asi nezdá, tak nejdůležitější smysl cesty je pro mě návrat. Absolvovat tuto část mého plánu bezpečně, zdravě a hlavně se vrátit. Není to o tom něco si dokázat nebo někomu něco dokázat. Není to o jízdě na kole. Není to o hazardování se životem. Je to o touze jít si za svým cílem/planém/snem. Srazit auto mě může i při cestě do krámu. Napadnout na ulici mě může vyfetovanej, ožralej nebo pouze agresivní blb při cestě z baru (ano, i toto se děje dnes a denně ve všech koutech světa, ale spousta lidí si to uvědomí až když se jich to osobně týká).

Vnímejte přísloví, citáty a pořekadla! Budu je často používat. Jsou prověřená miliony lidmi z celého světa a používají se x let. Jsou pravdivá a trefná. Já se podle nich řídím a usnadňují mi život. Nemusejí se vždy hodit, navazovat nebo souviset, ale použiju je a na Vás bude, zda si spojíte souvislost v daném okamžiku nebo je využijete v budoucnu ve vašem životě. Pro lepší orientaci vložím za každou větu, kde použiju přísloví  nebo citát číslovku s hvězdičkou.

1* Kde je vůle, tam je cesta.

2

3

není cesty zpět. Nic mě nezastaví a na všechno jsem dobře připravený 1*. Zdraví jsem a kolo s potřebnými věcmi mám taky. Víza, očkovaní, peníze, informace, pojištění i základní plán cesty jsem již pořešil a tak už jen zbývá šlápnout do pedálu.

1* Je lepší být připravený než překvapený.

5

vyhodnotit. Nyní mám hodně vody i jídla, ale v dalekých krajích se to bude měnit. Kolo se řídí opravdu obtížně a nadzvednout předek při jízdě přes malý hrbol je téměř nemožný. Zatáčení jde ztuha a vyrovnávat balanc na takto těžkém kole je docela obtížný. No, jsou to jen první metry, ale po pár kilometrech se na to dá určíte zvyknout. Na tomto kole jsem jednou jel, ale s plnou výbavou všech věci které potřebuji na cestu je to dnes moje premiéra. Musím uznat, že je to opravdu obtížné.

První pořádný kopec přichází asi po 15 kilometrech. Dlouhý krpál který jsem vůbec neočekával. Když jsem tudy jel několikrát autem, tak mi to vůbec nepřipadalo jako velký dlouhý kopec. Nyní když to mám šlapat na kole a ještě s takovou váhou navíc, tak je to nemilé. Asi v polovině slézám a tlačím kolo vedle sebe. Jsem tak zpocený, že se dá tričko doslova ždímat! Je něco po šestý hodině ráno, konec dubna a docela chladno. Kopec to byl dlouhý, ale konečně jsem se vyhrabal nahoru a teď už pojedu jen z kopce. Převléknul jsem si tričko a opět šlápnul do pedálů. Z kopce se jede o dost lépe, ale vjel jsem do údolí kde je ještě více chladno. Nezdá se to, ale když jedu 20 km/h, tak je chlad na nekrytých prstech a obličeji hodně znát. Nedá se nic dělat, ale beru si mikinu a pletený rukavice který mám nachystaný až na ruskou Sibiř. Poté, co jsem z údolí venku, nastává další stoupaní k Orlické přehradě. Opakuje se předcházející fiasko s dlouhým kopcem, ale toto stoupaní je o dost delší. Chvíli chůze chvíli jízda. Tohle beru jako takový tréning 1*. Až budu v Karpatech nebo na Uralu, tak tam už to bude na ostro. No, na ostro už je to tady, ale furt jsem doma na domácí půdě a vlastně za humny.

1* Těžce na cvičišti, lehce na bojišti.

Pro ty z Vás kteří neznají Českou republiku, tak Orlická přehrada je nejvyšší vodní přehrada v ČR a leží na řece s názvem Vltava. Více Vás s ČR a hlavně městem Příbram seznámím v červené knize. Je to hodně atypický město plný různých druhu lidí a historie, ale podobných nebo ještě horších měst najdete všude ve světě opravdu hodně. Jen ve zkratce o mém rodném městě: obrovská kriminalita, hnízdo podsvětí, obři dodávky uranu do SSSR, zásobárna stříbra pro velkou část Evropy, nejhlubší důl na světě, poutní místo Svatá hora, dopad Příbramského meteoritu (první meteorit na světě s rodokmenem), světově unikátní vodní-podzemní dílo (více v bílé knize), naleziště extrémně vzácného minerálu Příbramit (není tak tvrdý jako diamant, ale je téměř nemožné ho najit) a mnoho dalšího.

Než jsem vyjel, tak jsem si po předchozích cestovatelských zkušenostech řekl, že bude bezpečnější lidem říkat, že jedu jen na konec dané země. Já vlastně co nemusím, to neřeknu 1*. Problém je, že když mě lidé spatří s takto naloženým kolem, tak jim dojde, že nejedu na projížďku po okolí. Speciálně v těch zemích jako je třeba Indie nebo Čína, kde bude navíc zřetelný, že jsem cizinec.

1* Zlaté slovo, které zůstane v ústech.

Také jsem slyšel o nějaký pleně pro cyklisty, ale to jsem zavrhl. Můj výběr padl na obyčejnou klasickou molitanovou sedačku. Je to z toho důvodu, že když mi jí někdo lízne a nebo nějakou část nevratně poškodím, tak budu muset koupit v danem místě to, co bude k maní. Z toho důvodu jsem neinstaloval na kolo ani kotoučové brzdy a další vymoženosti moderní doby.

Z bezpečnostních důvodu nejedu označen ani s žádnou statní vlaječkou. Pro jistotu jsem kolo ještě na některých místech přestříkal, někde poškrábal a udělal ho méně atraktivní pro různé chmatáky. Někteří lidé jsou schopni vás zabít pro pár drobných, tak to všechno raději eliminuji. Taková kamufláž. Nebojím se, že by mě někdo přepadl nebo by někdo ukradl moje kolo, ale kdyby se tak přeci jen stalo, tak by to znamenalo nějaké problémy a ty já opravdu nechci řešit 1*. Vím, zní to divně, že z nového kola a vybavení jsem udělal staré a na pohled ošoupané věci, ale bezpečnost je pro mě nade vše. Té bezpečnosti jsem podřídil i svoji oblibu v černou barvu. Mám černé kolo, černý brašny, černý oblečení, ale přes zadní levý bok nosiče jsem přehodil zelenou reflexní pracovní vestu. Vůbec se mi ta zelená vesta nelíbí, ale abych byl bezpečněji a dobře vidět (tedy pouze na silnici v provozu), tak jsem jí tam dal. Po zhodnocení vydařeného dne jsem se rozloučil s posledním známým člověkem a odteď už jen všechno nové. Jdu spát, ať mám energii na další den.

1* Je lepší problémům předcházet než je řešit.

podstatná výbava na cestu, tak ji musím rychle někde koupit. Zrovna jsem ve městě Kyjov, ale nedaří se mi nalézt potřebný krám s cyklodoplňky. Nechávám to tedy na osudu a sázím na poslední a větší město při cestě k hranicím. Když jsem dorazil do města Veselí nad Moravou, kde se mi podařilo koupit pumpičku, tak se mi zase jelo dobře.

K hranicím Slovenska už je to kousek, tak je čas na rekapitulaci Česka. Z Příbrami na hranice Slovenska je to podle tachometru 415km. Jsem 1 km před hranicí. Za tu dobu jsem dvakrát spadnul z kola a to mělo za následek dvě věci. První je ta, že jsem demontoval a vyhodil klipsny z pedálů. Nechtěl jsem dál riskovat. Při prvním pádu jsem je tam ještě nechal, ale při druhým, když jsem opět nestihl vysunout nohu mě to tak vytočilo, že jsem je vyhodil do koše. Následek pádu byl ten, že mě bolelo předloktí, ale naštěstí to pršelo. Druhá věc je ta, že jsem se ponaučil a už nikdy nebudu přejíždět koleje zalité v asfaltu když mrholí. Kolo prošlo zatěžkávací zkouškou na výbornou a tak mužů bez úprav nebo oprav vyrazit skrz Slovensko 1*.Váhu kola (proviantu) nechávám stále stejnou a odhaduji, že jsem zhubl po pěti dnech 1-2 kg. Lidé v pohodě a krajina také. Mírné kopečky a sem tam nějaký větší kopec. Někde hezké Moravské sklípky, někde hezké vinice. Začátek super a první kilometry s první zemí mám za sebou.

KAPITOLA DRUHÁ - SLOVENSKO

Nad Tatrou se blýská, Libor jede.

Den 5 až 10

1* Dobrého koně prověří jen dlouhá a náročná cesta.

hostinský poradil cestu, abych se aspoň z časti vyhnul velkým kopcům které mě prý čekají.

K dnešnímu dni mám důvod k radosti. Poprvé jsem ujel víc než 100 km za jeden den. Přesně to je 116 km! Kempuji u jednoho potoka, tak si vyperu věci a ráno provedu očistu. Ani bych ten potok nenašel, protože nebyl v mapě, ale odpoledne jsem potkal starou babičku a ta mi o tomto místě řekla. Taky se hned začala vyptávat odkud a kam jedu. Řekl jsem jí, že jedu až na konec Slovenska a nestačila se divit. Zrovna v její dědině natáčela slovenská televize Joj nějakou reportáž a ta babička je chtěla volat. Prý bych měl být v televizi a dát nějaký rozhovor :o). Bylo to od ní hezké, ale řekl jsem jí, že o publicitu rozhodně nestojím. Nějak to nechápala, že prý kdejaký ňouma má reportáž a já jedu až na konec Slovenska z Čech a nechci o tom dát rozhovor. Popřála mi tedy šťastnou cestu a ať se zdraví vrátím domu. Že prý to zdraví je na světě nejdůležitější 1*. Měla pravdu a plně s ní souhlasím.

1* Dvě věci si náležitě neceníme, dokud je neztratíme - mládí a zdraví.

nebo zaútočí rovnu. Začíná mě to docela štvát, poněvadž se to stále stupňuje. Na Slovensku jich mají hodně, tak jsem zvědav, co mě čeká na Ukrajině. Ale všichni psi agresivní nejsou. Zrovna jeden byl úplně v pohodě. Projel jsem kolem něho a on si jen tak ležel ve škarpě. Ukázalo se, že to bylo štěně a zaujalo mě hned na první pohled. Jak jsem již psal, tak každý pes vždy vystartoval, ale tohle štěně ne. Napadlo mě, že je sražené nebo zraněné, tak jsem se otočil a zkontroloval ho. Když jsem se k němu přiblížil, tak začalo vrčet. Myslím, že se k němu někdo choval špatně a prostě ho vyhodil do škarpy. Udělal jsem starej mazáckej trik a nalákal ho na sušenku. Když zjistilo, že mu nechci nic udělat, tak se nechalo i pohladit. Rozříznul jsem prázdnou pet lahev a nalil vodu. Bylo vidět, že má žízeň a asi i hlad. Chvilku jsem přemýšlel, co s nim a pak mě napadlo vzít ho sebou do nejbližšího města. Přivázal jsem ho ke šňůře a pes běžel vedle mě. Jenže k nejbližšímu městu to bylo daleko a já nemohl jet rychle, tak se stalo, že se mnou pes zůstal přes noc. Večer jsem se s nim podělil o kus žvance a šel jsem spát.

Blíží se konec Slovenska a já mám před sebou první zemi mimo EU. První zemi, kde se mluví úplně jinak a první zemi která bude úplně jiná. Slovensko bylo hodně kopcovitý, ale hezký. Hodnotím ho kladně. Lidé vstřícní a zdravotní komplikace částečné ustoupily.

KAPITOLA TŘETÍ - UKRAJINA

 Kupředu! Zpátky ni krok!

Den 10 až 24

Dorazil jsem do Užhorodu. Na jedné místní pumpě kde jsem si dal kávu ke mě přišel místní pán. Ptal se kam jedu a odkud jsem. Když jsem mu řekl, že pocházím z Čech, tak na mě spustil češtinu. Ukázalo se, že několik let pracoval v ČR. Hned mi nabídnul pomoc, tak jsem ji využil. Požádal jsem ho jestli neví kde mohu koupit mapu Ukrajiny v ukrajinštině. Zatím jsem všude narazil pouze na mapy v AJ. Tyhle mapy mi jsou k ničemu, poněvadž na značkách je pouze ukrajinština a v mapách anglické názvy. Netrvalo dlouho a donesl mi z jiné benzinky mapu v ukrajinštině. Zaplatil jsem mu ji a za ochotu ho pozval na kafe.

Prvních 1000 km. Jde to lépe než jsem čekal. Řekl jsem si, že každou tisícovku oslavím čokoládou. Rozbalil jsem tedy čokoládu a na počest první tisícovky jsem jí celou snědl. Já se tedy odměňuji každý večer abych měl hodně energie, ale tahle je extra. Podle odhadů už zbývá jen 33 až 36 tisíc kilometrů a budu doma ;o)

Dny a kilometry se zvyšují a tak to muselo přijít, první defekt. Očekával jsem ho daleko dříve než po 1370 km. Přišlo to zrovna když začalo pršet a na širé pláni kde se nemám jak schovat. Naštěstí jsem aspoň píchnul přímo na mostě, takže nemusím celé kolo odstrojit a mohu ho opřít o zábradlí. Vytáhl jsem pončo a jdu na to. Je to moje první výměna, tak to docela trvá. Nejenom, že stále prší, ale všechno se tak říkajíc sere 1*. Vzhledem k tomu, že pumpička nepracuje tak jak má, rozhodl jsem se ji rozebrat a pročistit. To je ale velká chyba, poněvadž mi vypadl těsnící kroužek a spadl z mostu do trávy. Po zhruba hodince se mi daří těsnění nalézt a mohu dokončit první výměnu duše. Naštěstí už přestává pršet a po celkových dvou hodinách, ano, dvou

1* Co se dneska posere, tak zítra bude dobrý.

hodinách je po problému. Můžu pokračovat dál a to je to nejdůležitější. Tyhle obtíže jsem očekával a v budoucnu jich bude ještě mnoho, protože k jízdě na kole píchla duše proste patří.

Když jsem si po jednom slunném dni sundal brýle a rukavice, tak jsem vypadal jako nějaký exot z komedie. Proto jsem je uložil brýle i rukavice do síťky a při cestě někde vytratil. Co se slunečních potíží týče, tak ač jsem se sluncem počítal a vzal si opalovací krém (hlavně do pouště Gobi, Pákistánu a Iránu), tak jsem ho musel vyřadit. Vždy když jsem se namazal a pak se na čele díky horku potil, veškerý opalovací krém mi stékal do očí a to pálilo. Nedalo se nic dělat a od mazaní jsem musel upustit. To mělo za následek, že jsem si spálil obličej. Nejdřív jsem opuchnul, to jak se kůže smrskla a poté když mi praskala, tak se na nose udělali krvavé prasklinky. Naštěstí jsem to vyřešil kšiltovou a po pár dnech kůže tak ztmavla, že další spálení už nehrozilo.

Nějak mi tady na Ukrajině nejde karta. Stihá mě ztráta za ztrátou a do toho ještě technické problémy. Na 1932 kilometru mi praskl zadní plášť a bouchla duše. Je tedy fakt, že jsem ten plášť z předchozího dne viděl již řádně sešoupaný a opotřebený, čili se to každým dnem dalo čekat, ale byl zadní, tak nehrozila žádná nehoda a já to nechal dojit do úplného konce. Dále mi moji nešikovností praskla tyčka od stanu, ale podařilo se mi ji zafixovat. To samé se nedá říct o nafukovací karimatce a polštářku. Nějakým způsobem se mi podařilo píchnout obě věci ve stejný večer. Bylo to ten večer kdy mě ve 3 hodiny ráno probudila ukrutná bouřka. Pršelo a byl dost silný vítr. Musel jsem vylézt ze stanu a znovu zacvaknout plachtu zakrývající kolo. Úplně to plachtu vyrvalo z kolíku, ale naštěstí ji udržela karabinka která byla zaháknutá za stan, takže jsem o ni nepřisel. Vůbec jsem se tu noc nevyspal, ale ráno už bylo hezky, tak jsem zalepil karimatku i polštářek a mohl jsem pokračovat dál v cestě. A to je to podstatný.

Další nepříjemný zážitek se stal jedné noci. Vzhledem k tomu, že jsem nenašel žádný bezpečný místo k přespání, tak jsem jel nějaký čas v šeru. Už byla docela tma a tak jsem si rozdělal stan uprostřed polní cesty. Doufal jsem, že tou cestou nikdo večer už nepojede, ale opak byl pravdou. Když už jsem usínal, přijeli dva opilí Ukrajinci a dožadovali se průjezdu. Stan a kolo jsem tedy musel přesunout a po průjezdu jsem vše opět vrátil na své místo a šel spát. Kolem 1 hodiny ráno dorazilo další auto. Vzbudilo mě světlo a burácení motoru. Ukázalo se, že se vrátili ti dva z předchozího průjezdu. Začali se vyptávat, co tam dělám, jestli jsem sám, kam jedu atd. Furt mě lákali, ať s nimi jedu popít nebo aspoň pokecat do auta. Nabyl jsem podezření, že to není jen tak samo sebou 1*.

Někdy máte to štěstí, že poznáte šmejda aniž by vám něco udělal a zrovna toto byl ten případ. Připravil jsem si do ruky nůž, ale tak aby ho nevideli 2*. Každý večer leží vedle mě. Opatrně jsem si sundal hodinky, aby nebyly vidět a dále s oběma komunikoval. Přeci jenom jsem jim skrz hodinky nechtěl dávat žádnou příčinu k pokušení a skrz nůž šanci mi něco udělat. Vysvětlil jsem jim, že jsem unaven a do auta s nimi chlastat nepůjdu. Po asi 15 minutách se tedy rozloučili, nasedli do auta a odjeli. Jenže než odjeli, tak jsem slyšel zaklapnout dveře. To byla známka toho, že tam byli tři, protože ti dva stali před vchodem do stanu a třetí musel být schovaný někde v keři. Bylo jasný, proč chtěli abych pokecal v autě. Měli v planu mě vylákat a ze stanu něco líznout.

1* Důvěřovat je dobré, ale nedůvěřovat je lepší.

2* Bez důvodu netas, bez vítězství nezasunuj.

Vypadá to, že se karta obrací a problémy na Ukrajině jsem si vyžral před několika dny. Dnes mám další důvod k oslavě a rozbalení čokolády. Slavím 2000 km a ještě jsem dokázal stihnout vyměnit píchlou duši pod 30 minut. To je zatím rekord, poněvadž než celé kolo odstrojím, provedu výměnu a zase naložím, tak to nějaký čas zabere. Ještě to ale chce urychlit. Také mě zastavil jeden pán s manželkou, kterou jel vyzvednout na konec Ukrajiny. Hrozně mu vrtalo hlavou kam až jedu. Viděl mě před 4 dny jet směr východ a teď když se vrací, tak stále jedu. Prý kdo jsem a kam jedu. Dostal svoje odpovědi, zakroutil hlavou a popřál mi hodně štěstí.

Čím víc se k nim přibližuji tím víc slyším jak jsou vykravený. Láhve v rukách některých jedinců mi dává odpověď proč a dochází mi kdo zapálil ty pneumatiky. Ještě na ně házejí klacky, tak doufám, že nepoletí jeden po mě. Projíždím pomalu kolem nich a už z dálky začínám hodně fučet a předstírat velkou námahu, ať si mě moc nevšímají. Sice je to cesta do mírného kopečku, ale já dělám jako kdybych zdolával prudký kopec. Taková moje malá kamufláž (taktika). A najednou to začalo, otázky a pokřikovaní. Jen jsem začal kašlat a zabrumlal, že jedu na hranici k Rusku. Z toho nemůžou vytušit, že jsem cizinec. Na další otázky jsem nereagoval a dělal, že neslyším. Rychle jsem vytáhl láhev s vodou a začal pít. Další kamufláž pro to, abych

očekávám, že tak dobré budou i na zpáteční cestě v Rumunsku. Lidé často prodávají před domem výplody ze své zahrádky, tak si při cestě můžete koupit skoro všude mléko, sýry, zeleninu a ovoce. Ještě mě dost překvapilo, že v některých městech chybějí poklopy od kanálu. Někde naštěstí aspoň trčela tyč nebo kus klacku, ale jet večer městem a spadnout do nějakého kanálu na motorce nebo v mém případě na kole by bylo dost nepříjemné. Ač to byla jen transitní zemně a neměl jsem v ní žádný naplánovaný bod, tak mohu napsat, že lidé jsou většinou ochotní a některé části země jsou hezké.

Snad jsem si všechny nepříjemnosti odbyl a v Rusku to bude O.K. Po opuštěni UA celnice projíždím nějakým pásmem mezi UA a RUS. Obrovský pás území kde nic není. Něco jako nárazníková zóna a asi je to pozůstatek z dávné doby. Podle mnohých cestovatelů, dokumentů, knížek, filmů, článku a cestopisů mě čekají první žádosti o úplatky a samé problémy. To se říká také o Ukrajině, ale Rusko je prý daleko horši. Moje zkušenosti s Rusy a Ukrajinci jsou jiné. Několik Rusů a Ukrajinců jsem poznal v Irsku. Nějaký čas jsem s nimi pracoval a mohu napsat, že to byli dobří a ochotní lidé. Ostatně na Ukrajině jsem nezaznamenal na celnici ani náznak naschválu nebo žádost o úplatek, tak uvidím, co bude v Rusku.

KAPITOLA ČTVRTÁ - RUSKO

 Přítel před branami

Den 24 až 82

Všechny víza, pojištění, povinnosti a požadavky daných zemí jsem si minimálně 3x ověřoval na různých místech, abych nebyl nějak nemile překvapen. Říkám tomu trojčlenka a spočívá to v tom, že si zavolám na ambasádu dané země kde se snažím ověřit a získat aktuální informace. V druhém kole si zavolám na ambasádu, konzulát ČR v dané zemi do které chci vstoupit a ověřím si tvrzení úředníků z předchozího rozhovoru. A do třetice si přečtu hodně informací na oficiálních stránkách daných zemí a dále pokračují na netu k informacím s aktuálním datem. Tak eliminuji pozdější nepříjemnosti a mužů poděkovat jen sobě, zda jsem něco opomenul, na něco se vykašlal nebo něco podcenil. Znáte to, spousta lidí toho nakecá a potom když jste v nějaké situaci, tak je všechno úplně jinak. To platí pro úředníky, zaměstnance různých firem, ale i pro lidi bez funkce. Řeknou vám poloviční pravdu, neaktuální informaci nebo dokonce lež. Příklad: spousta lidí nadává na pohraničníky, že museli dát nějaký úplatek, ale už neřeknou, že si třeba předem nezjistili, že do různých zemí se nesmí

něco dovážet nebo vyvážet, že mají nějaké povinnosti nahlášení a odhlášení atd. Těch věcí je v každé zemi spoustu a je třeba je jako cizinec dodržovat. No a když se někdo na něco vykašle nebo to neví, tak pak na hranicích kouká jak puk. Když někomu celník řekne, že nemůže do země dovážet víc jak dva fotoaparáty, a když už je u sebe má a nenahlásil je, tak je podezřelí z pašování. Hned se z daného celníka udělá zloduch který trvá na vstupních nebo výstupních podmínkách. Řekne si nebo je mu nabídnut úplatek, ale dle vyprávění a dokumentárních pořadů je vždy špatný pouze ten celník 1*. Člověk který chce opustit nebo vstoupit do určité země, vyvézt nebo dovézt do dané země nějakou věc musí vždy dodržet dané zákony země, tečka. Já si raději všechny náležitosti obstaral i pro případ nějaké konfrontace s celníky, úřady a hlavně lidmi. Nehodlal jsem riskovat moji cestu na nějaký mojí blbosti, že jsem něco opomenul nebo se na něco vykašlal. Nenapadlo mě, že to nějak na hranicích udělám a budu řešit problém úplatkem.

Z ČR na ruskou hranici je to 2760km. Stojím 100 metrů před ruskou celnicí a pořizuji fotku. Přímo na celnici fotit nemůžu, ale před a za celnicí si focení dovolit můžu. Docela mám obavu, jak to všechno na celnici půjde, protože jsem si musel vyřídit jedny z nejdražších a nejobtížnějších víz. Vzhledem k tomu, že je Rusko obrovské, tak jsem si vyřídil obchodní víza s několika vstupy a delším pobytem. Tyhle víza se udělují podnikatelům a zvláštním osobám. Musel jsem volit tento typ, poněvadž bych Rusko na turistická, tranzitní a jiná víza projet nestihl. A prodloužit je v dané oblasti, kde bych se měl podle plánu nacházet také nelze. Ať shrnu moji obavu, tak na tomto přechodě, který nevyužívají obchodníci se vyskytnu na kole s vízy které si vizáží nemohu dovolit 2*. Asi jako kdyby k Vám do firmy/obchodu/kanceláře přišel na první pohled šupák, bezdomovec, vandrák a prokazoval se něčím, co k němu vůbec nesedí.

1* Nehněvej se na zrcadlo, máš-li křivou hubu.

2* Zdání klame.

cestovatelů, ale i obchodníků mi vyprávěla negativní příběhy, ale když jsem je pak rozklíčoval, tak se ukázalo, že bylo všechno jinak. Jestli na mě bude někdo něco zkoušet, tak jsem odhodlaný podat trestní oznámení, ale stále věřím, že to nebude třeba. Všechny požadavky na vstup do země jsem dodržel, tak nevidím důvod k problémům.

Opravdu nemohou uvěřit vlastím očím a uším. Sedím na ruské celnici a místo úplatcích a nepříjemnostech směňuji eura za ruble a úředníci mi pomáhají s hladkým

pobytem v RU. Po hezkém povídání, pomoci a přáním hezkého pobytu opouštím velitelovo kancelář v doprovodu jedné z dalších sympatických úřednic. Dovedla mě zpět k mému kolu, vrátila pas s razítky a popřála mnoho zdaru. Zvedla symbolicky závoru, i když jsem jí mohlo objet, zamávala a usmála se. Jestli to půjde v celém Rusku takhle dobře, tak tomu nikdo neuvěří. Já jsem hodně potěšen a mám velkou radost, že se najdou i dobři úřednici a dokonce v dehonestovaném Rusku.

Dorazil jsem do Volgogradu (dříve se město jmenovalo Stalingrad). Je to můj první velký cíl/bod. V tomto velkém a důležitém městě musím sehnat 3 věci. Jsou to: bankomat, mapa Ruska a plášť na kolo. První zvládám docela snadno, ale mapa mi dělá problém. Požádal jsem jedu paní o radu a ta mě nasměrovala do jedné části města kde je vícero knihkupců. Podařilo se mi koupit velký autoatlas v ruštině, ale je to pořádně velká a těžká kniha. Z úsporných důvodů jsem vytrhal jen moji předpokládanou trasu a hned se z těžké knihy stal pouze přijatelný počet papírů.

Zbytek jsem položil na parapet, tak to snad někdo využije. Já vím, knihy se netrhají a za normálních okolností bych to neudělá, ale nemůžu sebou tahat tak těžkou a velkou automapu. Navíc jsem s tím počítal dopředu, poněvadž je nelogický abych si v ČR pořizoval mapu Číny, Indie, Ruska aj. To bych byl pojízdná knihovna s další váhou navíc. A navíc, v ČR jsem zkoušel sehnat například mapu Číny v čínštině a bylo to dost drahý. Ač mám nějaký základní mapy v telefonu, tak se na ně spoléhat nechci, poněvadž nejsou aktuální a když mi dojde baterie, tak budu v ... Při shánění pláště mi pomohl místní cyklista který hovořil dobře anglicky a oslovil mě když mě předjížděl. V jeho doprovodu jsem dojel před cykloservis a já si mohl koupit náhradní plášť. Sice mám jeden skládací zabalený v brašně, ale ten si schovávám jako poslední záchranu.

Počasí mi na takto významný den přeje a tak si jdu dát kafe a trochu posedět. Když si tady tak sedím a přemýšlím, tak mě dohání stud nad tím, že zrovna zde, na místě kde si já dávám kávu, zemřelo po čase bojů x lidí. Raději dopíjím kafe a jdu si sednout přímo ke břehu. Vyhodnotil jsem to jako slušnější formu vzpomínky na padlé. Dříve to zde podle dobových fotografii a filmů vypadalo úplně jinak, ale teď mi okolí připomíná návštěvu Cannes. Tam jsem si kávu vychutnal při pozorování

zaoceánských lodí a krásných žen na pláži. Tady jsou taky velice hezké ženy, ale některé úvahy mi sem nějak nesedí. Musím se nad to povznést a přerušit některý tok myšlenek. Přeci jenom je to památní místo, tak si v sobě raději zařvu aspoň hůra na uvolnění (přesně tak, jako to dělali rudí vojáci před útokem) a ponořím se do historie. Je dobře, že se zde karta obrátila a Rusové otočili vývoj nejen této bitvy, ale celé války. Ať si někdo na Rusy nadává jak chce, ale upřít jim tu houževnatost a rozdrcení německé armády nelze. Byli to opravdový hrdinové kteří si zaslouží úctu. Minimálně ti kteří bojovali ve Stalingradu. Jedu se podívat před památník Matka vlast volá a pak raději vypadnu. Je to tady pěkný místo, ale zároveň i smutný a proto z toho mám rozpolcené pocity.

V Rusku si chci pořídit dva suvenýry. Jeden je Bábuška a druhý suvenýr, je ručně vyřezávaná dřevěná lžíce. Při cestě k mohyle jsem navštívil místní trh a plánovanou Bábušku koupil. Když jsem jsem u sochy, tak jako naschvál, je zde zrovna nějaká oslava čehosi. Všude spousta lidí. Po zjištění účelu oslav (nějaký vítání kadetů) jsem si udělal pár fotek a chvíli poseděl pod sochou. Další bod splněn. Takto obrovskou sochu vidím prvně v životě. Co si vzpomínám, tak naposledy jsem stál s bráchou v Anglii pod sochou Anděl severu a oproti této dámě je Anděl severu malý kluk. Někde jsem četl, že i socha Svobody je menší než tato dáma. No nic. Nasedám na kolo a jedu o kus dál. Musím se vymotat z města a vyrazit k dalšímu bodu a tím je jezero Bajkal.

Mám za sebou první měsíc cesty a takový krásný číslo na tachometru 3333,33 km. To je důvod si dát čokoládu :o) Kolo zatím drží, jen jsem musel vyměnit jeden prasklý drát. Naštěstí to není drát u ozubených kol, ale ten vedle. Doufám a spoléhám na to, že tyto dráty u ozubených kol neprasknou, poněvadž to je jediná věc kterou bych nedokázal opravit. Nářadí na vyměněnu této součástky je dost těžký a komplikovaný, takže jsem se rozhodl ho nebrat.

Jednoho večera jsem si udělal hezký kemping na vyvýšeným kopci u řeky Volhy. Kvůli bezpečnosti jsem nerozdělával oheň, takže mě při západu slunce otravovali komáři, ale i na ně jsem byl připraven. Na dalekou Sibiř si sebou vezu sítku proti komárům která se natahuje přes kšiltovku, takže mi západ slunce u Volhy komáři nezkazili. Cesta od Volgogradu je občas kopcovitá, ale dá se to.

Dorazil jsem před město Togliaty a prvně se setkávám s kontrolou u zátarasu. Zatím každé větší město má před vstupem nebo výstupem takzvané kontrolní stanoviště. Je to pozůstatek ještě z dávné doby, ale kvůli velké rozloze Ruska a lepší bezpečnosti se

tyto stanoviště využívají i dnes. Rozdíl je pouze ten, že kdysi dávno kontrolovali úplně všechny projíždějící auta a dnes je to pouze namátkově. V některých městech vůbec. Už jsem se s tím setkal ve městě Saratov, ale až tady jsem byl prvně zastaven. Jak se ukázalo, tak policisté chtěli vědět kdo jsem a kam jedu. Žádná buzerace nebo šikana. Poradili mi zkratku skrz město, poněvadž byla někde nějaká uzavírka a já si to štrádoval dál. Dost často se ve městech objevují reklamy na pivo Staropramen a Kozel. Dokonce mě oslovil jeden závozník ruského piva Baltika a chtěl mě obdarovat zdarma 4 kousky piva. S díkem jsem odmítl, protože když nejsem na hotelu, tak ve stanu kvůli bezpečnosti pivo nepiju. Ani bych si nemohl pivko řádně vychladit, tak to pán pochopil a popřál hodě sil.

Všude kolem silnic kvete nějaký obchod. Vzhledem k tomu, že projíždím nedaleko řeky Volhy, tak podél silnic jsou nyní různě naložený a připravený náklaďáky s různým materiálem. Písek, štěrk, kamení. Ale někde jinde jsem zas viděl i druhy dřeva jako jsou smrk, bříza, dub. V dalším úseku nebo ve městě se na náklaďácích prodává uhlí, brikety paletky. Každý náklaďák je plně naložen a vy, jako zákazník si jen určité kde vám to mají složit. A nebo si odeberete do svého nakládačku potřebné množství dle dohody. Docela zajímavý způsob obchodu.

Zkoušel jsem koupit místní sim kartu v jednom obchodě, ale narazil jsem na vládní předpisy. Mě jako cizinci nemohou prodat simku bez registrace a tak to budu muset zkusit v jiném městě. Podle prodavače je to prý kvůli tragédii v Beslanu, kde při teroristickém činu zemřelo přes 330 lidí. Dobře si na tu hrůzu pamatuji a je to opravdu velká tragédie. Pro ty z Vás kdo o tomto teroristickém útoku neslyšeli, tak koukněte na netu. A pro ty z Vás kdo ví, že když si někdo vezme za rukojmí přes 1000 dětí ve škole a jeho vinnou jich stovky zahynou tak, toho dotyčného nebo vlastně celou organizaci musí odsoudit.

Mezi tím, co jsem si v krámu zkoušel koupit simku se u mého kola zhrotilo šest lidí. Když jsem vyšel ven, tak se mě ptali kam až s tím naloženým kolem jedu. Zodpověděl jsem jejich dotazy, teda ty kterým jsem rozuměl a šlapal jsem dal. V dalším krámě, ale v jiném městě už to bylo o dost lepší. Vzhledem k tomu, že uvnitř pracovaly dvě krásné slečny, tak jednání o koupi sim karty šlo velice přátelsky. Jedné z nich jsem asi uhranul, poněvadž si stále prohlížela moje dlaně a neustále chválila nejen moje momentální opálení 1*. Požádala kolegyni, ať mi hlídá kolo před krámem a vyrazila se

1* Na pěkný kvítek, i včelka letí.

mnou do dalšího krámu, kde prodávají simky bez smlouvy. Ale ani s její pomocí jsem ve třetím krámu nebyl úspěšný. Nakonec mě slečna požádala o nahlédnutí do mého pasu. Když viděla víza, registrační papír z hotelu a další víza připravený do Vietnamu, tak usoudila, že opravdu nebudu žádný bandita a dala mi svojí starou sim kartu. Podmínka byla ta, že až budu opouštět Rusko, ať sim kartu zničím. Očividně slečna nebyla vůbec hloupá a před vydáním si chtěla ověřit moji identitu. Také myslela na to, co se s kartou stane až ji nebudu potřebovat. Prostě někdo, kdo používá hlavu. Jsem z Ruska i lidí velice potěšen. Nejen tato slečna. Hodně lidí mě často zastavuje a zve na čaj, kafe nebo něco jiného. Docela mě udivuje, že jich je tolik. Opravdu přátelský a rozumný národ.

Blížím se ke konci Evropy a za Uralem už se bude rozprostírat širá Asie. Jsem za městem Ufa a již den a půl projíždím lesem. Nikde jsem takto dlouhý les nezažil. Sem tam nějaká mýtina, ale vždy je vidět ucelený les. Na jednom z nejvyšších bodů uralského pohoří, zhruba v polovině hor je naštěstí motel, tak si beru k přenocování jednu z místních chatek. Úplně jsem se vrátil do dětských let, poněvadž to vypadá jak na letním táboře. Společné sprchy, záchody a restaurace v jedné hlavní budově. Podél obou stran silnic jsou rozestavěné budky pro 2 až 4 lidi. No, jak se ukázalo, tak vzít jednu z chatek byla šťastná volba. Nejenom, že jsem již potřeboval po x dnech sprchu a vyprat si věci, ale začalo dost hustě pršet. V tom lijáku bych nechtěl hledat místo k přespání někde v lese. Došel jsem si do restaurace pro kafe a pár pivek a teď si tady na terásce, před mojí chatkou popíjím. Tenhle motorest mi přišel přesně do rány.

Po načerpání energie, vyprání věcí a relaxu v chatce, sedám ráno na kolo a vyrážím opět směr východ. Les neustále pokračuje a už je to docela dlouhý. Druhý den a já jedu neustále lesem 1*. Vlastně je to Tajga, její nejjižnější část. Na druhou stranu to beru jako přípravu na Sibiř, protože tam bude jenom les. Konečně, po třetím dnu vyjíždím z lesa a za sebou nechávám Evropu a Uralské pohoří. Vcelku pěkná část a pravděpodobně hodně bohatá na lesní včelstvo. V této časti Ruska chovají nebo využívají lesní včely, protože u silnice byli častokrát prodejci medu.

Asie nezačala moc dobře. Mám několik nepříjemností které jsme musel vyřešit. Nejdřív mi praskla součástka na předním držáku. Musel jsem to zafixovat k vidlicím, což mělo za následek uzamčení vidlic a nemožnost používat odpružení. Naštěstí jsou silnice dobrý a kolikrát lepší jak v ČR. Samozřejmě se to týká pouze cesty po které

1* Žádná píseň není tak dlouhá, aby jí nebylo konce.

jedu já a o ostatních nic nevím. Taky už mám za sebou 5000 km a čas se posunul o 5 hodin vpřed. Je dost světla i po desátý večer a všude docela dost komárů, mušek a hovad. Vždy když dorazím do nějaké vesničky a města nebo zastavím u benzínové stanice, tak se to množství obtěžujícího hmyzu o dost sníží. Zato v lesích nebo když projíždím kolem močálů je to opravdu síla.

U čerpacích stanic na odlehlých místech mají jednu zvláštnost, vlastně dvě. První je ta, že ledničku s nápoji mají venku a je zamčená. Odemknou jí až po zaplacení určitého nápoje a ještě k tomu dálkovým ovladačem, aby nemuseli vylézat z kukaně. Druhá zvláštnost je ta, že peníze jim posíláte zvláštní rourou pod okýnkem, aby nebylo možné obsluhu napadnout (přepadnout). Viděl jsem to už několikrát když si kupuji nápoje, poněvadž se mi nechce zajíždět do města. Voda a Fanta je kupodivu stejně drahá jako v krámech, tak mi to šetří čas. Taky na všech benzinkách prodávají čokoládu kterou si dopřávám již od prvního města. Oříškovo mléčná čokoláda pod názvem Alpen-gold. Dopřávám si jí nejenom při každém tisícerém kilometru, ale skoro každý večer jako odměnu za ušlapaný kilometry. Rekord za jeden den jsem zvýšil na 189 km, ale k tomu mi dopomohl vítr v zádech a rovinky.

Na 5524 kilometru jsem píchnul první přední duši a to je hodně slušný. Jsem zvědav kdy odejde i přední plášť. Zatím drží, ale je vidět, že má něco za sebou. Zatím výměnu neřeším. Co řeším hodně je jídlo a voda. Začínají být často bažiny a pustiny, tak si v krámech kupují vícero jídla a vody. Vesnice a města jsou od sebe již vzdálenější, tak abych nestrádal.

Mám za sebou asi nejsevernější část cesty. Vzhledem k tomu, že jsem nevyřizoval víza do Kazachstánu, tak jsem si musel zajet trochu na sever a Kazachstán objet. Město Tumen je zatím nejseverněji bodem a myslím, že to tak i zůstane. Dále jsem projel město Omsk a lidé znají hokejistu Jágra který tam nějaký čas hrál. Město pro mě nebylo nijak zvláštní, zato jím protéká další velká řeka Irtyš. Také ta se řadí do nejdelších řek na světě. Ještě mě kousek za městem zastavili dva motorkáři. Ukázalo se, že šlo o německého novináře a jeho partnerku směřující do Uzbekistánu. Docela fajn lidé a dobře jsme pokecali. Po rozhovoru mě novinař požádal, zda si mě může vyfotit, že by o mě chtěl napsat v Německu článek. Autorizoval jsem mojí fotku a pokračoval dál na dálný východ. I setkáni s cizinci v Rusku jsou dost přátelské a tento Německý pár nebyl výjimkou.

Pro hodně lidí působím jako magnet. Všichni jsou přátelští a chtějí se se mnou fotit. Jak cizinci, tak místní. Třeba když jsem šel koupit nápoje do jednoho motorestu. Skoro všechny motoresty v Rusku mají i grilovací část pro zákazníky, kde si hosté mohou ugrilovat tradiční šašlik. Na jeden takový motorest jsem narazil, ale byla tam jen uzavřená společnost. Když se mě dámy z osazenstva ptaly, co potřebuji, tak jsem jim řekl, že chci jen koupit zásoby proviantu. Když viděli moje kolo a zjistili, že jsem cizinec který jede až na Bajkal, tak mě hned pozvaly na jejich oslavu narozenin. Na oplátku jsem vyndal z brašny čokoládu pro jejich děcka a udělá si s nimi fotku o kterou mě požádali. Hodně nerad se fotím, ale je zdlouhavé a obtížné to lidem vysvětlovat. Takových setkání, kde to končí fotkou je opravdu hodně, čili budu zachycen v mnoha přístrojích.

Když jsem si na 6319 kilometru prvně měnil přední plášť (už na něho taky přišla řada), tak mě oslovil jeden Fin. Ten pán z Finska jel do Vladivostoku a měl jen turistické víza na jeden měsíc. Cestu tam a zpět měl v plánu stihnout za jeden měsíc. Každý den aspoň 800 km (podle jeho slov), což je opravdu hodně. Vylezlo z něho, že byl s motorkou na Gibraltaru a tak jsme pokecali o opičácích jenž tam žijí. Skončilo to fotkou a každý jsme si jeli vlastní cestou. Když už jsem zmínil ten Gibraltar, tak Vám doporučím přečíst další moji knihu nejen o stopování z ČR na Gibraltar a zpět, ale také do Francie, Španělska, Monaka nebo stopování ve Skotsku a Anglii. Kniha je hlavně o cestovaní, práci v zahraničí a o bezpečnosti. Zkušenosti z různých evropský států. Německo, Irsko, Anglie aj. Více v zelené knize.

Projíždím krajinou, kde je dost jezírek a to má za následek zvýšený výskyt obtěžujícího hmyzu. Už nechci riskovat další vdechnutí mouchy, tak prvně testuji mojí síťku proti komárům v plném provozu. Tady na Sibiři je to něco úplně jiného než u břehu řeky Volhy. Hmyz je opravdu otravný, je ho hodně a všude. Po překonání obtížného úseku hmyzu, začíná úsek oddychový. Po několika kilometrech střídají hmyz motýli. Je to jak v nějaké počítačové hře nebo v pohádce. Po zkoušce ohněm přichází ráj. Ty motýli jsou všude a v tom kontrastu se zeleným pozadím je to opravdová nádhera. Jsou různých druhů, velikostí a barev. Čím rychleji jedu tím více se za mnou táhne něco jako závoj. Když zastavím, tak mě jakoby všichni obletují a

čekají, co bude dál. Jsou jich stovky a já stojím uprostřed jakoby válce nebo koule. Fakt zvláštní zážitek, ale je škoda, že tento úsek s motýly je o dost kratší než ten obtěžující hmyz.

Blíží se sedm tisíc kilometrů, ale na 6955 km mi prasklo lanko od zadní přehazovačky. Při demontáži krytu zjišťuji, že na výměnu potřebuju něco na co jsem zapomněl. Posranej, malej, křížovej, šroubováček! Šroubek je navíc zapuštěn v železe, takže ho nemohu vytočit nožem. Zrovna projíždím lesní kopcovitou krajinou a přehazovačku dost využívám. Je to opravdu mrzutý. Aspoň jsem omotal zbytek lanka kolem rámu, zafixoval to a jedu na střední kolečko 1*. Sice jedu pomalu, do kopce jdu pěšky, ale postupuji vpřed a to je hlavní.

Podle mapy je vesnice nebo městečko v nedohlednu, takže šroubovák dnes neseženu. Nejbližší městečko je podle odhadu 40 km. Už se docela stmívá, ale naštěstí v dálce vidím barák. Konečně jsem u toho domu, ale vypadá to jak z nějakého hororového filmu. Nikde nikdo, šero, všude kolem les a všechno takový ponurý. Opravdu zvažuji, zda mám zabouchat na ty zapráskaný dveře nebo ne. No, vzhledem k tomu, že mi nic jiného nezbývá, tak tluču. Znova tluču a nic. Vzadu ze dvora slyším štěkat psa, tak se jdu podívat do dvora. To, co vidím vzadu je ještě horší, jak zepředu. Všude vraky starých rozebraných aut, železné konstrukce, polorozpadlé dřevěné cosi a všude bordel. Do toho agresivní vlčák na řetězu, bahno a louže s olejem. Kam se hrabou kulisy hororového filmu. Křičím halo-halo, aby mě někdo slyšel, ale nic. Otáčím se a raději odsud padám. Najednou z baráku vylezou dva odhadem 18 letý kluci. Jeden v ruce nunčaky a druhý tyč. Za mnou se vynoří další 3 lidé a vedle, z toho dřevěného cosi další dva. Hulákají na mě, ale vůbec jim nerozumím. Snažím se jim mimikou vysvětlit můj problém s přehazovačkou a naštěstí to pochopí. Vůbec netuším jakým jazykem to mluví, ale už jsou vstřícný. Jeden z nich přinesl malý křížový šroubovák a já můžu provést opravu. Po opravě jsem jim na mapě ukázal moji trasu a snažil se ukázat odkad a kam jedu. Vytušili moji komplikaci se šroubovákem a naznačili mi, ať si šroubovák ponechám. Když jsem si šroubovák uklízel, tak se ukázalo, že byl vyroben v Československu. Nechtěl jsem před nimi vytahovat peníze, tak jsem jim za ten šroubovák dal 40 rublů v drobných. Sice to nechtěli, ale položil jsem jim to na jedno z rozebraných aut. Uklonil jsem se k rozloučení, poděkoval a vyrazil dál.

1* Nouze je matkou nápaditosti.

Další dny na Sibiři jsou jako přes kopírák. Lesy, bažiny a chladno. Když není chladno, tak se vyrojí obtěžující hmyz. Projíždím kolem jednoho motorestu a na teploměru je jenom 5 stupňů, což znamená, že když jedu, tak bude o další 2 stupně méně. Asi prochází nějaká studená fronta, poněvadž jinak je teplo. Vzhledem k tomu, že jsem se předchozí den nepřevlékl když pršelo, tak jsem zmokl a teď mám na sobě poslední suchý věci. Normálně to dělám tak, že když si vyperu věci nebo zmoknu, tak to potom doschne na kole. Teď už je třetí den chladno a já potřebuju nechat všechny mokrý věci vyschnout. Rozhodl jsem se pro dnešní noc vzít pokoj a řachnout si v motorestu. Spaní v přírodě je super. Déšť ani vítr mi nevadí, ale někdy se pokoj fakt hodí.

Při cestě, hlavně u měst vídám dost lidí kempovat a v Rusku je to dost rozšířený způsob trávení volného času v přírodě. Občas mě napadne myšlenka, že se někde utábořím a rozdělám si taky oheň, ale já na sebe nechci upoutávat ještě větší pozornost. Už takhle mě dost lidí staví a ptá se na různé otázky. Kvůli mému momentálnímu opálení a dlouhým vlasům mě někdo považuje za Itala, někdo za Španěla a na první pohled je zřejmé, že nejsem místní. Většinou jsou otázky příjemný. Třeba když jsem projížděl jedním městečkem a byl jsem se podívat na centrálním náměstí. Tam před krámem, na zápraží seděly 3 hezký ženský (prodavačky) a hned spustily: odkud k nám přijel tento mladý krasavec a která z nás ho obslouží. Začaly se vyptávat odkud a kam jedu, zda mám doma dívku, jestli si nechci jednu z nich vzít a prostě taková přátelská konverzace. Jen mě trochu znejistily jejich poznámky, když mi řekly, že Krasnojarský kraj je špatná oblast, ať si dám pozor.

V Krasnojarsku se opět potvrdilo to, jak se zpívá v písničce od Daniela Landy- Touha. Zpívá se v ní: volej k nebi přání a všechno bude k mání. No a já si ty přání v duchu volám ne do nebe, ale k životu-osudu a oni chodí. Nejenom, že jsem na vlastní oči viděl řeku Jenisej (pro Vás to asi nic neznamená, ale pro mě je to něco o čem jsem mnohokrát četl, viděl několik dokumentů), ale ještě se stalo něco zvláštního. Celou dobu, co se pohybuji po Rusku mě lidé zastavují a pozívají na čaj, kafe, pivo, aj. Ať to jsou ženy nebo muži, mladí nebo staří. Prodejci, přepravci, dealeři nápojů aj. Posledních 7 dní si říkám, že mě zastavili snad všichni obchodníci různých značek, ale nikdo od Red Bullu. No a co se nestalo? Před mostem přes řeku Jenisej mě zastavil dealer od Red Bullu a podaroval mě 6 plechovkami. Já si je samozřejmě mohu někde koupit, ale ta síla podvědomí! Doufám, že se mi v budoucnu povede aspoň částečně rozklíčovat to, jak to všechno funguje. Občas na něco myslím a hned to přijde. Občas

to přijde za 7 dní (tento případ), občas za několik let a občas nikdy. S prodejcem jsme pokecali, udělali pár fotek a popřáli si mnoho štěstí v životech.

Než jsem šel spát, tak jsem kontroloval mobilní signál, ale žádný nebyl. Do města to bylo taky daleko, tak jsem jednal. Pána jsem odpoutal a jediný, co mě napadlo bylo s ním zatřást. Nic se nedělo, tak jsem ho vytáhnul z auta ven a opřel za strom. Došel jsem do stanu pro vodu a polil mu hlavu vodou. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, ale světe div se, pán se probral. Nebyl opilý, ale nějak divně mumlal. Feťák to taky nebyl, poněvadž byl docela statný a dobře oblečený. I auto bylo luxusní a to asi zapříčinilo to, že nebyl očividně nijak pochroumaný. Airbagy a bezpečnostní pás zafungoval na výbornou. Pán na mě koukal a já nevěděl jestli je v šoku nebo jestli mu přeskočilo. Najednou začal normálně mluvit a bylo poznat, že si zcela dobře uvědomuje, co se stalo. Furt mi říkal, že děkuje a ať nikam nechodím. Stál jsem tam jenom s baterkou a on si prohlížel rozbité auto. Po asi 10 minutách (ten čas mi připadal jak věčnost) se mě ptal, co tam dělám a kdo jsem. Řekl jsem mu celou pravdu odkud a kam jedu. Dovedl jsem ho k mému stanu který byl rozložen nedaleko a ukázal fotky z mojí cesty, i plánek do Číny a zpět. On mi jenom řekl, ať o té nehodě nikde nemluvím. Hlavně trval na tom, ať nikomu nic neříkám a nechám si vše pro sebe. Vzal si moje tel. číslo a email, že mě v budoucnu kontaktuje. Neodpustil jsem si

v duchu poznámku, že mi asi splní tři přání. Pak se vrátil k autu něco z něho vzal a odešel směr Bajkal.

Ten večer bylo docela teplo, tak jsem stál na silnici v trenýrkách, botech a tričku. Pozoroval jsem toho typa, jak odchází a říkal jsem si, co se to tady stalo? Já mu nijak nebránil, protože jsem neměl vůbec tušení kdo to je, co se stalo a proč se to stalo. Jestli ho někdo vytlačil, byla to prostá nehoda nebo pokus o sebevraždu? Jediný co bylo jasný, že chtěl ať o tom nikde nemluvím. Já už pak celý večer nespal a jak se ráno rozednělo, tak jsem si zabalil stan a vypadnul. Došel jsem se ještě podíval na auto pod kopečkem a z cesty nebylo vidět ani ve dne. Ještě jsem koukal jestli uvidím nějakou brzdnou dráhu a nic. Udělal jsem pár fotek a uložil je odděleně do paměti telefonu. Jen tak pro zajímavost, auto bylo Maybach S. S Viktorem jsem později mluvil, ale o čem se dozvíte v černé knize, protože mi tento zážitek pozměnil život 1*.

Jednoho dne, když jsem zase nestihl nalézt vhodné místo k noclehu,tak jsem zabouchal na dveře policejní stanice. Jak jsem Vám už psal o policejních zátarasech ve všech větších městech, tak v odlehlých oblastech jsou i mimo města. Nevím, zda to je na všech cestách, ale na té mojí jsem se s tím setkal mnohokrát. U jedné z nich jsem musel povinně projet desinfekcí. Bylo to ještě kousek za Uralem. Ta desinfekce byla povinná úplně pro všechny a spočívala ve dvou pásových žlabech přes silnici. Každý byl napuštěn jinou desinfekcí a všechny vozidla musela projet tím bazénkem. Kamiony, auta, motorky, i moje kolo. Ale ať se vrátím k policejnímu zátarasu. Protože už byla noc a já se obával nejen medvědů na které je často upozorňováno, tak jsem oslovil policisty ve služebně, zda by jim nevadilo kdybych přespal u jejich zátarasu. Uvnitř budovy bylo pět příslušníků a zprvu mysleli, že žertuji a tvářili se kysele. Když jsem jim vše vysvětlil, tak odsouhlasili moji žádost. Sice mám pro strach uděláno, ale každá oblast je jiná s jinou energií. Někdy máte prostě ten pocit, že by bylo lepší udělat to a ono. Toho večera to bylo zrovna ono. Říká se tomu intuice. Občas je dobré jí poslechnout, poněvadž ač se nic nestane, tak tato schopnost nám nebyla dána pro nic za nic. Je to jako s očkováním. Naočkujete se, ale nikdy se nedozvíte, zda jste chytil nějakou nemoc. Ale když očkování vynecháte, tak nějakou nemoc silně pocítíte a někdy má nepříjemné doživotní následky 2*.

1* Být ve správný čas na správném místě.

2* Hodina přemýšlení, je lepší než šedesát let modliteb.

Další netradiční zážitek se stal později. Další pustá oblast. Všude kolem jenom les, bažiny a podmáčená půda. Jednoho dne, v pozdních večerních hodinách, jsem nemohl nalézt žádné vhodné místo k přespání. Kam jsem šlápnul, tak všude to bylo podmáčený a půda se chovala jak nasáklá houba. Naštěstí, když už jsem byl docela v úzkých a byla téměř tma, tak se přede mnou otevřela planina. Kus louky která nebyla podmáčená. Uprostřed stály tři listnatý stromy a jako bonus ta louka byla i z části posekaná. Na konci té dlouhé louky, která se táhla podél silnice byla nějaká osvětlená budova. Prostě Sibiř, lesy, bažiny, noc, skoro tma. Bylo to jak z pohádky o perníkové chaloupce, kde se v černém lese, na konci planiny nachází světýlko. Po předchozí zkušenosti, při návštěvě hororového domu ohledně šroubováku jsem raději k té osvětlené budově nejel a šel si rozbalit stan na posekanou louku. Furt mi vrtalo hlavou, proč je ta louka z části posekaná a proč tam vůbec je. Když už jsem byl daleko od silnice a dělal poslední kontrolu podloží, tak jsem se rozhodl dojít k těm třem listnatým stromům a raději rozdělat stan u nich. Přeci jenom jsem byl poučen z Ukrajiny a raději jsem využil krytí vzrostlých stromů. Podlaží u stromu bylo perfektně hutné, tak jsem rozdělal stan, snědl odměňovací čokoládu a šel spát.

Ráno mě probudil neuvěřitelný hluk. Otevřel jsem stan a skrz stromy jsem viděl přistávat helikoptéru. Bylo to tak blízko těch stromů, že jsem cítil výtlak vzduchu a pořádně se to opíralo i do mého stanu. Najednou mi došlo proč byl ten trávníku posekaný. Když ten vrtulník dosedl, tak z něj vyskákali nějací fotografové. Začali natáčet a fotit vylézající lidi z toho monstra. Nevěřil jsem kolik lidí se do té helikoptéry vejde. Když došli k silnici, tak tam už čekala kolona aut s policií a ozbrojenci. Vytáhnul jsem mobil a začal natáčet skrz stromy přímo ze stanu. Mezitím se helikoptéra zvedla a zase odfrčela. Netušil jsem co se děje, ale najednou přiběhli 4 vojáci. Mířili na mě zbraněmi a vyloženě řvali. Neviděli, že něco natáčím. Musel jsem se legitimovat a vysvětlit, co tam dělám. Kolona s osazenstvem již odjela, ale všiml jsem si, že zabočovala k té budově na konci louky. Zůstal jsem tam jen já a vojáci. Furt něco řešili skrz vysílačku a ověřovali můj pas. Již po několikáté jsem ukázal mapu a vysvětlil moji cestu. Asi to pomohlo, poněvadž po pár minutách mi řekli, ať se okamžitě zabalím a vypadnu. Za jejich dohledu jsem zabalil stan a byl vyprovozen na silnici. Když jsem nasedl na kolo a dojel k té budově, kterou jsem viděl předchozího večera, tak se ukázalo, že je to další zataras skrz silnici. Od toho zátarasu vedla ještě jedna cesta do lesa a ta byla uzavřená bránou. Jestli tam byla nějaká vojenská základna nebo strategické místo netuším, ale po vykázání z louky a netradičním zážitku jsem to nechtěl zjišťovat . Měl jsem štěstí, že mě vojáci nechali odjet bez problémů.

Ta Sibiř je opravdu ,,nehostinné” místo a nedivím se obyvatelům této části planety, že mají tak tvrdý život. Já ho zažívám jen při cestě, ale oni s tolika obtížemi musí bojovat celý život. Jednou z těch obtíží je hmyz. Komáři, mušky, mouchy, masařky, hovada a vše co vás obtěžuje a píchá. Zrovna zde, nedaleko (vzdušnou čarou cca 550 km ode mě), kde se stala Tunguská záhada (katastrofa-událost, informace o Tungusku si dohledejte na netu) je to opravdu síla. Na vlastní kůži pociťují to, co museli dávní i současní badatelé podstoupit když si razili cestu na místo záhady. Já to pociťuji jen na pár metrech od silnice, ale i tak je to něco neuvěřitelného. Je to už poněkolikáté a musel jsem si na to vymyslet takovou ochranu (systém) kterou Vám teď popíši.

Když to jde, tak spím v motorestu, hotelu nebo na ubytovně. Když chci spát na hezkým místě rozbalím stan na nějaký hezký vyhlídce. Když to ale nejde, tak musím přespat zrovna tam kde to jde. Občas to vyjde na nějaké opuštěné místo v lese nebo na planině. To co se děje v těchto místech mi doslova pije krev. Taková mračna hmyzu jsem zatím viděl opravdu jen v dokumentech. Těm dokumentaristům kteří je točili (na Sibiři i na Aljašce) nepomohla, moskytiéra, rozdělání ohně ani různá kadidla. Při budování různých železnic, průplavů a cest nad tím pracanti zvítězí tak, že vytěží a poté vypálí kus dané oblasti. Jak je ta oblast vypálená, tak je daleko snesitelnější na veškerou havěť. Já to vyřešil tak, že když slezu z kola a vydám se do lesa hledat vhodné místo na spaní, tak si vezmu nepromokavé oblečení. Nasadím rukavice, kšiltovku, sítku proti komárům, kapuci a vše stáhnu utahovacíma gumičkama na konci oblečení 1*. Pak hledám vhodný plac pro rozdělání stanu a nakonec stan i rozdělám. Problém je, že většinou je v takto utěsněném oblečení neuvěřitelný horko. Než rozbalím stan a narvu věci dovnitř, tak je to docela dlouhá doba. Když vlezu do stanu a zapnu vnitřní část, tak teplota ještě více stoupne a nic nekončí. Nejdřív musím vymlátit všechno, co nalétalo do stanu a vyčistit všechny vnitřní stěny. Pak všechno setřást z oblečení a znova vyčistit. Až potom, co jsem si jist, že je všechno eliminováno můžu sundat ochranný oblek. Ani netušíte jaké to je, když vám ve stanu zůstane jeden jediný přeživší komár. Opravdu je třeba sejmout i toho posledního parchanta, protože bych se nevyspal. Pod tropikem se do stanu dobývá tisíce dalších komáru a je to fakt hukot *2. Jak to bzučí, tak nevíte, zda to jde ze stanu nebo vně stanu a proto je třeba vybít všechno do posledního komára. Ráno si toto kolečko dám v

1* Můžeš bejt blbej, ale musíš si umět poradit.

2* Slon je silnější než komár, ale tisíce komárů je silnější než slon.

opačném sledu akorát s tím rozdílem, že stan vyklepu a zabalím až na silnici. Nechci mít rozmačkaný komáry na stěnách stanu. Ještěže se tohle nestává úplně každý den, to bych byl opravdu nevrlý.

Za tím Krasnojarskem nebo před Irkutskem je ta část Ruska opravdu jiná než předchozí části. Neustále nějaký otrapa a jeden mě vyložené vytočil! Zastavil mě nejakej hodně snědej vyvrhel s jeho manželkou. Přesně takový typ, kterému ta levota kouká už z očí. Ani nemusí promluvit a už tušíte svoje. Začal mi nabízet pravý zlatý prsteny. Jo, přesně ten známý trik z Evropy. Čisté zlato a že jsem na opuštěné silnici, tak dostanu slevu. Když jsem ho slušně poslal do hajzlu, tak začali kňučet, ať si koupím aspoň zlatý řetízek. Hrozně ho zajímalo, co všechno vezu v těch brašnách na kole. Že prej mužem udělat i směnu za kvalitní oblečení a trval na výměně aspoň něčeho. Byl neodbytný, tak jsem prostě sednul na kolo a jel. Celých pět minut jel vedle mě a hustil další a další nabídky. Nakonec tomu dementovy došlo, že nic nekoupím, tak mi schválně zkřížil cestu jako kdyby mě chtěl srazit a odjel, zmrd zasranej. Já to naštěstí tušil a proto jsem nejel přímo u kraje silnice, ale kdybych s tím nepočítal, tak jsem v příkopu a dost možná zraněnej. Opravu mě dost vytočil.

Taky jsem v celém Rusku narazil na pár uzavírek, ale většinou se to dalo lehce objet. Jenže jedna silnice po který jsem se mohl přemístit z bodu A do bodu B byla zcela uzavřena. Byl spadlý most, takže se to ani s kolem nedalo nějak obejít. Sice tam byla objízdná trasa, ale já nevěděl kudy vede a kde přesně jsem. Byl zase hustý les a už dost šero. Vůbec se mi nechtělo v těch místech spát, protože to byla snad nejpustší oblast kterou jsem projížděl. Měl jsem strach z medvědů a proto jsem si hlasitě zpíval. No, já spíš řval říkanky a mlel různý kraviny který mě zrovna napadly. Ono je totiž něco jiného, když jedete na kole které nevydává žádný hluk. Kolo není auto nebo motorka které zvuky vydávají a to plaší veškerou zvěř. Musel jsem nějaký ten hluk proste dělat. Místního času už bylo po 23h a jak je známo, tak po půlnoci už vylézají i čarodějnice, strašidla a duchové. Měl jsem co dělat, abych z toho hlubokého lesa vypadl a rychle našel nějaké bezpečné spaní. To s těma strašidly byl samozřejmě vtip ;o). Ale vážně. Už jsem byl unavený, bylo 22:55 a mě se chtělo spát. Vůbec jsem netušil, kde jsem a za jak dlouho narazím aspoň na nějakou vesničku. V těch místech mi velice pomohlo (psychicky), že jsem měl na hodinkách svůj domácí čas. V tu ránu nebyla skoro půlnoc, ale hezké odpoledne které v Evropě většinou trávím u dobré kávy. Časový posun byl +8 hodin. Objízdná cesta vedla jen po úzké a prašné cestě lesem. Když už jsem propadal zoufalství jestli vůbec jedu správně a zda se vůbec toho večera vyspím, tak se za prudkou zátočkou objevil nákladní vůz.

Já okamžitě přestal řvát ty svoje nesmysle na zahnání medvědů a dojel jsem k náklaďáku. Pod ním ležel jeden chlap a druhý mu asistoval s nářadím. Oba na mě koukali jako na největšího dementa na Sibiři. Taky se hned ptali, co tam dělám v ten čas, proč jsem sám, kam jedu a hlavně proč v tom lese tak řvu. Když jsem jim vysvětlil svojí situaci a obavu z medvědů, tak se začali smát, ale chápali mě, protože medvědů na Sibiři žije opravdu hodně. Vytáhli svojí podrobnější mapu než jsem měl já a ukázali mi, že za par kilometrů bude vesnice. Tam můžu bez obav z medvědů v klidu přespat. Bylo to za minutu dvanáct, protože když jsem dorazil před vesnicí, tak už byla úplná tma. Rychle jsem rozdělal stan kus před vesnicí, aby mě nikdo neviděl a šel jsem hned spát  1*.

1* Noc spícího je krátká, ale noc bdícího dlouhá.

kamarádka, učitelka francouzštiny. Od toho pána jsem dostal první informaci o Myanmaru, že mi prý nebude umožněn vstup do země na kole. Kvůli nijakému vojenskému tažení jsou některé oblasti pro cizince zcela uzavírané a vsup/vystup se může uskutečnit pouze na jednom a tom samém hraničním přechodě. Tam, kde do zemně vkročíte tam se musíte i vrátí. Říkali mu to 3 Italové kteří chtěli projet skrz Myanmar na kole z Indie, ale nebylo jim to umožněno. Uvidím jaká bude situace za pár měsíců až tam budu a podle toho se zařídím. Stejný problém mám mít i na hranicích s Čínou, ale všechno to jsou neověřené informace. Ještě mi dal nějaké rady ohledně Indie a obdivoval mě, že jedu sám, bez sponzorů a bez doprovodu místních lidí. Že toho hodně procestoval, ale s někým takovým jako jsem já se setkal prvně. Musím uznat, že mě ta poklona potěšila. Trval na společný fotce a ať mu určitě napíšu až dorazím domů. I jeho kamarádka mi sklonila poklonu a všechno fotila jako do nějakého dokumentu. Udělala třeba hezkou momentku toho, jak dva cestovatelé na cestě po širé Rusi mají rozloženou mapu světa na kapotě obytňáku a debatují o nástrahách a krásách naší planety.

Ten samý den mě ještě na jedné vyhlídce, kde jsem si dával svačinu a pauzu oslovil Rus. Když zjistil, že jsem cizinec, tak mi nabídl čaj a z auta přinesl sprej proti komárům. Ať si ho nechám, že ho budu ještě potřebovat. Těch různých setkání je každý den tolik, že si to musím všechno zapisovat. Třebas jednoho německého učitele, který vlakem po Transsibiřské magistrále docestoval až do Vladivostoku a z něj jel na kole zpět do Německa. Neuměl ani slovo Anglicky zato perfektně rusky. Hrozně se rozčiloval, že to, co se šíří za informace v Německu o Rusku je čistá propaganda a že ani Hitler prý nebyl takový demagog. Když toto řekne 65ti letý německý učitel, tak to je opravdu důvod napsat to do této knihy. Já s ním souhlasím, protože tolik věcí, co se šíří nejen o Rusku prostě není pravda a na této cestě se mi to pouze potvrzuje. Že se najde nějaký užitečný blb, který něco papouškuje ještě pochopím, protože je to člověk prostý a nezajímající se cokoliv ověřit. Ale to, že spoustu lži šíří lidé kteří mají zkušenosti, ale z prospěchu je záměrně otočí, překroutí a dokonce lžou, to je čirá vychcanost 1*.Někteří lidé jsou totiž všehoschopní.

1* Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. (tímto příslovím se neřídím)

si do něj. Do večera nepřestalo, večer také ne a další den pršelo ještě intenzivněji. Přestalo až pozdě odpoledne a já aspoň stihl dojet do nejbližšího města a najít hotel. Přeci jenom když strávíte plných 27 hodin ve stanu bez možnosti se projít, přemístit a de facto jen ležíte v kobce, tak při první příležitosti si to vynahradíte. V tom stanu jsem snědl všechny zásoby jídla a všechno vypil. Jen jsem se převaloval, jedl a četl knihu. Někdy si zkuste nevytáhnout paty ze stanu na tolik hodin. Jediné, co je povoleno je rychle si zajít na záchod. Ale ani tohle nebylo nic ukrutně hrozného. Další trénink a utužovaní silného ducha. Navíc ten pocit, že kdybych se opravdu naštval a chtěl jsem dojet za deště do nejbližšího města, tak to prostě udělám. Ale já jsem člověk línej a když mužů, tak se jenom valím a nic nedělám.

Jsem na předměstí Irkutska, ale večer se mi nepodařilo sehnat žádný nocleh, tak jsem požádal zaměstnance jedné benzinové non-stop stanice, zda bych nemohl přespat za

budovou. Koupil jsem mapu Irkutsku, sušenky a šel rozdělat stan. Večer mi lidé z benzinky přinesli do stanu čaj, protože tu noc bylo chladno a schylovalo se k dešti. Opravdu, skoro všichni lidé jsou dost ochotní a přátelští. Tedy až na toho dementa se zlatem a jednoho prodavače v ovocném stánku, co mi prodal 2 banány za 60 rublů. Zítra budu v Irkutsku a tam si musím vyřídit víza do Mongolska, takže to obnáší nalézt Mongolský konzulát, podat žádost, zaplatit víza a čekat.

Ráno mě probudil neuvěřitelný liják. Vzhledem k tomu, že jsem musel dorazit na Mongolský konzulát v dopoledních hodinách, tak mi nezbývalo nic jiného než zabalit stan za deště a v tom lijáku vyrazit. Celou cestu neuvěřitelně pršelo. Takovou průtrž jsem ještě za jízdy nezažil 1*. Když jsem dorazil ke konzulátu, tak přesně v ten okamžik přestalo pršet. Kolo jsem zamknul uvnitř areálu k zábradlí, vytáhnu všechny potřebné dokumenty, vzal nejdůležitější věci z kola a šel dovnitř.

Otevřel jsem masivní dveře a v přijímací místnosti seděli tři lidé. černoch, číňan a běloch. Jak jsem se později dozvěděl, všichni tři byli kamarádi a cestovali Transsibiřskou magistrálou do Ulánbátaru. Všichni na mě koukali, jak na zjevení a já se jim vůbec nedivil. Přistoupil jsem k jednacímu okénku a začal jednat. Jak jsem byl opřený o pultík a postupně vyndával všechny potřebné dokumenty, tak ze mě stékala voda. Já byl jak vodník. Ten déšť, který před chvílí venku skončil byl opravdu hodně intenzivní. Celou dobu jsem jel rychle, abych to do dvanácté hodiny stihnul. Přijel jsem za 5 minut dvanáct, tak jsem se ani nepřevléknul a rovnou vtrhnul na konzulát. Za následek to mělo to, že co krok po mramorové podlaze to mokrá stopa. U přepážky jsem vytvořil velkou louži a na pultu také. Úřednice koukaly, co se to děje a jedna z nich mi podala utěrku, abych měl suchy pult na kterém jsem si vyplňoval papíry. Naštěstí jsem vysvětlil mojí situaci a chápaly to. Dokonce jeda z nich vylezla ze zapřepážky a šla to po mě všude vytřít. Sice jsem se omluvil a nabídl, že to po sobě uklidím, ale brala to s humorem. Nebyla to žádná zapšklá úřednice kterou její práce otravuje a navíc se nebála uchopit koště. Po vyřízení formalit jsem byl vyzván, ať si víza vyzvednu za 2 dny. Ta rychlost je až zarážející, protože v ČR to byl min. týden, dražší a požadovali více byrokratických formalit. Tady v Irkutsku to zvládají levně, rychle, profesionálně. Všechny tři dámy za přepážkou byly ochotné, příjemné a prostě super. Takhle kdyby to šlo na všech ambasádách.

1* Každý mrak se jednou vyprší.

Po opuštění konzulátu jsem se převlékl do suchého oblečení a jel si hledat nocleh. Nakonec mě napadla myšlenka, že ty 2 dny strávím u břehu Bajkalu. Původně jsem chtěl u Bajkalu spát až za několik dní a na protějším břehu, ale když mám takovou dobrou náladu, navštívím Bajkal ještě dnes. Provedl jsem nákup potravin, spěšnou prohlídku města a jedu.

Projíždím kolem nějakého místního skanzenu- muzea dřevěné architektury. Na základech dávné pobřežní vesnice, která zde v dřívějších dobách hrála významnou roli se rozkládá několik dřevěnic. Něco tak nádherného bych přál vidět každému, kdo má rád dřevo. Nádherná vesnice vyšperkovaná do posledního detailu. Jak interiéry tak exteriéry. Sem se musím vrátit někdy v zimě. Zde nastal ten pravý čas na pořízení ručně vyřezávané dřevěné lžíce. Není lepšího suvenýru než z místních surovin a ruční výroby. Úplně mi to zde učarovalo, že jsem zapomněl hlídat čas. Dnes už se v Bajkalu vykoupat nestihnu, tak budu rád když najdu nějaké vhodné místo k přespání a Bajkal navštívím zítra.

1*Kdo che víc, nemá nic.

A je to tady, jezero Bajkal. Opravdu super zážitek když přetavíte svoje plány/cíle/sny v realitu. Jsem tady, urazil jsem několik tisíc kilometrů od mého domova a stojím na břehu tohoto zázračného jezera. Je to jak v dokumentárním filmu. Voda nádherně průzračná, krajina zelená a v dáli přes vodu jsou vidět masivní hory. Podél břehu se táhnou mola a u nich kotví lodě. Jsou jak rybářské, tak nákladní. Zahlédl jsem i záchranářské a policejní. Také jsou zde lodě výzkumné, poněvadž nevím do jakého typu bych zařadil některá prapodivná plavidla. Na pobřeží se táhne asfaltka, tak pokračuji dál. U silnice se vyskytuje hodně aut, hotelů, restaurací, domů, budov. Docela mě to nemile překvapuje. Sice chápu, že se každý chce někde ubytovat a většině lidí to bude vyhovovat, ale na můj vkus je toho dost. Barák nalepený na baráku a restauraci střídá kiosek. Všude mraky lidí a aut. Tolik lidí očekávám v Hong Kongu a neskutečně se těším, ale ne tady, v přírodě. Nedaří se mi nalézt žádný volný ubytování a kempovat daleko od břehu se mi nechce. Jdu si dát něco k jídlu a vymyslím co dál.

Cestou podél Bajkalu jsem v lese narazil na jedno překvápko. Vnímám to jako Velikonoční vajíčko ve hře. Kdysi dávno jsem se na základce učil ruštinu a pamatuji se, jak nám učitelka ruštiny vyprávěla o samovaru. Pak jsem ho několikrát viděl v různých dokumentech a teď jsem na něj narazil v lese. Velký stříbrný kouřící se

samovar. Nějaký starý pár uprostřed lesa nabízí kolemjedoucím lidem čaj. Samozřejmě musím koupit aspoň jeden, tak slézám z kola a jdu si dopřát čaj z pravého samovaru. Další hezký zážitek k nezaplacení. Někdo má rád holky, někdo peče vdolky a já rád tradiční místní zvyky.

Konečně jsem našel to pravé místo ke kempování u jezera Bajkal. Jsem tady jenom já. To je ta pravá divočina, ten pravý Bajkal. Přesně tak, jak jsem si ho představoval. Přede mnou je stará opuštěná dřevěná loďka a kamenná pláž z oblázků. Za mnou hory, pod horami les a v dálce pravá sibiřská vesnička pouze z dřevěnic. Nikde nikdo, jenom příroda a člověk z Příbrami, co si plní plán/cíl/sen. Protože mi počasí opravdu přeje, tak jsou hezky vidět hory na druhém břehu. Možná to je přesně to místo, kde jsem před několika dny stál prvně u Bajkalu. Rozdělám stan právě zde. Abych si mohl odškrtnou další věc ze seznamu, tak se musím vykoupat přímo v jezeře. Voda je hodně ledová a absolutně nechápu některý lidi které jsem viděl na protější straně v předchozích dnech, že v ní vydrželi tak dlouho. Někteří sice měli neopreny, ale ti bez nich byli ve vodě taky dost dlouho. Já se jen smočil, abych měl splněno a mohl říkat, že jsem se koupal v Bajkalu, ale ve skutečnosti to bylo jen takový šolichání. Je to tady opravdu super a jediné, co schází k souladu s přírodou je ohníček. Naštěstí zde nejsou komáři ani žádný otravný hmyz, tak užívám rozjímaní u Bajkalu a těším se na další zážitky které mě ještě čekají. Jsem nekuřák, ale do Číny na Velkou Čínskou zeď si

vezu krabičku cigaret. Mám v plánu si v Číně na zdi zapálit, ale silně uvažuji, že to odpálím už tady. Tak silný zážitek to tady pro mě je. Něco o čem sníte, plánujete, šetříte na to, představujete si to a najednou je to tady. Sedím u jezera Bajkal ke kterému jsem přijel na kole. Zdraví a za sebou tolik zážitků. Už takhle jsem toho na cestě dost dostal a to je teprve cca třetina cesty a třetí země, když nepočítám Česko. Mám za sebou přes 9000 km a před sebou toho ještě daleko víc, tak jdu spát, ať mám v budoucnu o čem psát.

Cestou do Ulan-Ude jsem zaznamenal poslední větší lesní požár. Za celou dobu, co Ruskem projíždím jich bylo dost, ale čím dál víc na východ, tím je nikdo nehasí. Některé jsou v dálce, některé už dohořely a některými menšími jsem projel. V jednom z dokumentů, co jsem o Rusku viděl říkali, že daleko na severu, v neobydlených

oblastech se ani ty velké požáry nehasí a je všechno ponecháno přírodě. Asi to praktikují i zde na jihu, ale jen u těch menších. Také jsem potkal dva Američany kteří jedou z Vladivostoku do Portugalska. Jsou zatím z Ruska nadšený jako já a říkali, že za Ulan-Ude je cesta hodně špatná. Já tam naštěstí nejedu, ale jestli je špatná cesta do Vladivostoku, tak k hranicím Mongolska to bude asi stejné.

Stejně jako já jsem štěstíčko potkal na cestě již několikrát, tak teď to vyšlo na toho starého žebráka s osobní váhou. Než abych vyhodil všechny nasbírané peníze pod ten

strom, tak jsem si řekl, že když už jsem je z té cesty sebral, tak je dostane další žebrák nebo nemohoucí člověk kterého potkám na své cestě. Pro mě ty peníze určený nebyly a strom nebo nějaký bůh je nepotřebuje 1*. No a zrovna tenhle žebrák byl první na koho jsem narazil v nejbližším městě. Bylo to dost peněz, tak jsem dal půlku jemu a druhou opodál sedící žebračce bez nohy. Té jsem dal peníze i ze svého, protože přijít o nohu je opravdu špatné.

1* Lepší čestné srdce, než plný měšec.

přenocovat se mnou. Že už se po některých zkušenostech dost bojí. Já samozřejmě souhlasil a tak jsme se utábořili u nedaleké vesnice. Podruhé na mojí cestě jsem večer rozdělal oheň a to byla velká chyba.

Na konci Ruska je třeba udělat rekapitulaci. Tak kde bych začal. Po tom všem, co jsem v Rusku zažil hodnotím tuto zemi velice kladně. Lidé jsou hodně přátelští a ochotní. Skoro všude je čisto a pořádek. Samozřejmě, že jsem narazil i na pár ožralů a v některých částech měst na bordel, ale to je i v Anglii, ČR nebo ve Francii. Přírodu a zdroje mají nádherné a nevyčerpatelné. Místní strava dobrá a dost podobná ČR. O těch všech negativech, co se píše v západních médiích a lžích které jsou vyprávěny mnoha lidmi je mi až na zvracení. Tady jsem narazil na vícero ochotných a vstřícných lidí než při stopování v Německu. Třeba poslední cizinec kterého jsem potkal u hranic byl Rakušan. Dost nevrlý a nepřející člověk který při rozhovoru zjistil, že mám oproti jeho vízum delší dobu platnosti pobytu. On také cestoval na kole, z Austrálie, ale přes Rusko z Ulan-Ude do Moskvy měl naplánovaný vlak, protože měl jen turistická víza. Nestíhal by Rusko projet za 30 dní. Úplně záviděl moje víza a dal mi nepokrytě najevo, že já Čech si vyřídím lepší víza než on, Rakušan. No nic, zpět k hodnocení

Ruska. Úředníci velice ochotní a v mém případě se ani v jednom nejmenším případě nepotvrdily zvěsti o úplatcích a šikaně. Naopak se ukázalo, že když se chováte slušně, nad nikoho se nepovyšujete a před nikým se neponižujete, tak místní lidé ve všech odvětvích jsou skvělí.

KAPITOLA PÁTÁ - MONGOLSKO

Ani Olgoj Chorchoj mě nezastaví - nezlomí

Den 82 až 100

Na hranici Mongolska je to přesně dle tachometru a mojí cesty 9950 km. Mongolské hranice jsem překročil společně s Francouzi a na hranicích proběhlo vše rychle a bez problémů. Všichni jsme byli odbaveni během 20 minut. S Francouzi jsem se dohodl,

že první noc strávíme spolu na vyvýšeném kopci který nám padnul do oka. Všichni jsme si toho měli co říct a překontrolovat naše poznatky. Večer u ohníčku a hraní na kytaru (kluci si sebou vezou hodně věcí tak říkajíc nazbyt) se ukázalo, že to jsou studenti z nějaké VŠ, která se zabývá vývojem zelené energie a toto cestování mají jako svůj projekt. Jedou v rámci sponzorů a školy do Indie zavádět nové technologie. Přes Rusko vlakem po Magistrále a od Irkutsku jedou na kolech. Do Indie jedou kombinovaně (kolo, vlak, autobus) aby se stihli vrátit na další semestr. Z Pekingu budou pokračovat vlakem dál přes Čínu dolů na jih a poté směr Indie.

Jednoho dne se mi dostal pod ruku dokument o pánovi jménem Josip Kleczek, astrofyzik. Doporučuji Vám dohledat informace na netu a něco si od něj přečíst. Tento velice moudrý pán vyrůstal kdesi v Jugoslávii a jako malý pásl hospodářská zvířata. Jednoho dne, při pastvě dobytka četl darovanou knihu (kterou podle jeho slov náhodou dostal) o hvězdách a už jako malý tedy chtěl být někým kdo o hvězdách bude něco vědět. Šel si za svým cílem a dnes je jedním z neuznávanějším astrofyzikem na

světě. Jeho knihy jsou překládány do mnoha jazyků a jeho práce jsou považovány a respektovány dalšími významnými vědci. Tomuto člověku změnila (nasměrovala) jedna kniha život a tak jsem si řekl, že vezmu něco někomu v dáli, co ho třeba někam nasměruje. Uvažoval jsem, co bych tak mohl vzít, ale kniha to nebyla. Nemohu brát několik knih v různých jazycích dětem, které ještě možná ani neumí číst. Napadlo mě vzít nějakou hračku, protože to dítě osloví. A i když po nějakém čase zapomene, tak pohled na tu hračku mu v budoucnu připomene, že kdysi dávno zde projížděl cizinec a obdaroval ho jen tak touto hračkou.

Jeden zážitek z Mongolska není nic příjemného. To, že si na mě lidé ukazují a volají na mě, na to už jsem si nějak zvykl, ale jedni místní policisté mě nemile překvapili. V jednom městě jsem stál s Francouzi na jedné křižovatce a rozhodovali se kudy bude nejlepší trasa. V tom, z policejní budky zazněla píšťala a jeden příslušník ukázal, ať jedem k němu. Po gestikulaci vyšlo najevo, že mám přijet jenom já. Francouzi i já jsem absolutně nechápali která bije, ale splnit pokyn policisty jsem prostě musel. Vešel jsem do místnosti, kde za stolem seděl další policista a asi měl rád Americké filmy. V hubě cigaretu a na očích velké sluneční zrcadlové brýle. Vedle na stole

položen obušek, dalekohled a další věci. Úplně suveréne na mě mluvil pouze mongolsky a dle jeho gestikulacích jsem pochopil, že má zájem o moji píšťalu. Od kámoše Pavla jsem na cestu dostal propůjčenou vojenskou píšťalu k záchraně v nebezpečné situaci. To bylo pro případ kdybych měl nehodu a nemohl mluvit, tak abych mohl aspoň zapískat, ať mě někdo uslyší. Tu píšťalu jsem občas vozil na krku a to zřejmě zajalo místního policistu. Nabízel mi za ni jeho hnusnou stříbrnou píšťalku kterou měl připevněnou na vestě. Protože nemluvil anglicky, tak jsem mu nedokázal vysvětlí, že se jedná o propůjčený dar a směna není možná. Začal tam být dost nepřijímej a zvyšoval hlas. Vedle stál jeho kolega a něco si říkali. Pak zamkl dveře a furt něco mlel. Ještěže bylo odpoledne a Francouzi drželi venku moje kolo, protože mi došlo, že ten nátlak nebude tak hrozný 1*. Ten blb o tu píšťalu opravdu stál a já se jí i kdybych chtěl, nechtěl vzdát. Myslel, že mě zastraší, ale narazil na něco s čím nepočítal. Prostě jsem na něj, podle jeho vzoru začal mluvit pouze česky, tvářil se taky výhružně a nakonec jsem se posadil do gauče který stál v místnosti. Po 5 minutách mlčení pochopil, že žádná směna nebude, tak naštvaně odemkl dveře a ukázal gesto ať vypadnu. Když jsem to pak venku vyprávěl klukům, tak jen nevěřícně koukali.

1* Nic není tak horký, jak to vypadá.

říkat dohoda, ale když potom něco nefunguje, tak se přivřou oči nebo ohne páteř. Začne se říkat jen polopravda, vynechá se negativní aspekt a někdy se dokonce začne lhát. V některých případech milosrdná lež, ale lež 1*.

Po společném obědě jsem se s Francouzi rozloučil a odebral se hledat hotel. Kluci se mnou chtěli pokračovat až do Číny, ale vysvětlil jsem jim, že to není možné. Já tuhle cestu chci a musím jet sám a už takhle jsem dohodnutý s bráchou na jižní Asii. Kdybych v každé zemi s někým jel, tak by to nebyla samostatná cesta, ale cesta s doprovodem. Klukům šlo hlavně o poušť Gobi, protože když jsem jim řekl, že jí přejedu na kole, tak se chtěli přidat. Oni měli naplánováno přejet poušť Gobi z Ulánbátaru vlakem a můj plán se jim zamlouval. Po poslední společné fotce jsme se rozloučili a popřáli si hodně štěstí. Byli to další dobří lidé který jsem na mé cestě potkal. Jediné co mě na nich udivilo byla jejich neopatrnost na kola. Pokaždé, za celou dobou, co jsem s nimi strávil si chodili do krámů i restaurací a kola si vůbec nezamykali ani nehlídali. To je, tak když něco dostanete od sponzorů a nějak vám na tom nezáleží 2*.

1* Se lží můžeš obědvat, ale do večera nevydrží.

2*Z cizího, krev neteče. (tímto příslovím se neřídím)

Pokračuji k dalšímu bodu mojí cesty a tím je Ulánbátar. Cestou k němu jsem u silnice narazil na jedno umělecké dílo. Odhadem 10ti metrová socha z náhradních použitých automobilových dílů. Jedná se pravděpodobně o mechanika a dost možná místní reklamní poutač. Něco podobného stojí ve Skotsku. Ve městě s názvem Edinburghu, ale tam je sousoší žiraf. Dále narážím na modré fáborky obtočené kolem kmenů stromů nebo zavěšené na větvích. Lidé je často umisťují i na vrchol kopců a uměle vytvořené mohyly kolem cesty. Jestli se jedná o součást hrobu, modlitební místa nebo druh značkování netuším, ale je to docela častý jev všude podél silnic. Vzhledem k tomu, že jsou většinou pouze holé planiny a kopce, tak asi půjde o nějaký místní modlitební zvyk. Těch podivných zvyků je zde víc než dost. O některých vím o některých ne. Třeba jsem nic nevěděl o místní kultuře ohledně vypořádáním se s potřebou. Byl jsem svědkem toho, že u krajnice zastavil autobus a z něj vystoupil pán. Před zraky cestujících kteří na něj koukali skrz okno, začal provádět svoji potřebu hned vedle autobusu. Prostě jako by tam autobus plných lidí nestál a nikdo na něj nekoukal. Seděl na bobku a klidně tam sral, hnus.

Všude narážím na dva druhy zvěře, mě známé pouze z dokumentů. Divoce žijící supy a Yaky. Koně jsou rozšíření nejvíce a je to vidět i na kostrách uhynulých zvířat podél silnice. Netuším, zda je zdechlé zvíře ponecháno na zemi záměrně, ale častokrát na

mršině hodují již zmiňovaní supi. Nelze poznat, zda to jsou koně divocí nebo jsou v něčím majetku. Každopádně je to dost odlišný druh než který znám z Evropy. Tam jsou vyšlechtěné koně o dost větší. Zde se jedná o něco mezi poníkem a dostihovým koněm. Snad to není kůň Převalský, poněvadž by byl paradox, kdyby ho v Praze namnožili a tady zdechnul. Tyhle koně vypadají přesně jak v dokumentech nebo v starém Italském seriálu Marco Polo. Když už jsem u seriálu Marco Polo, tak Vám musím napsat další příhodu. Cestou do Ulánbátaru narážím na 6 Jurt. Některé jsou postaveny na dřevěném podlaží, některé stojí na zemi a některé na povozu. Ti z Vás, kdo jste seriál Marco Polo viděli nemusím nic vysvětlovat. Pro ostatní jen napíší, ať si ten Italský seriál (1989) pustí a hned se dostanou do obrazu. Když jsem ty Jurty spatřil, tak přesně ten seriál M.P. mi vyběhl z paměti. Ty pojízdné jurty byli jako z toho výpravného filmu. Nedalo mi to a hned jsem se k nim zajel podívat. Ukázalo se, že se jedná o nově otevírající se resort pro turisty. Přišel ke mě vedoucí tohoto resortu a nabídl mi ubytování. Některé Jurty byli zařízený a na některých se teprve pracovalo. Já si vybral klasickou Jurtu s kamny uprostřed místnosti.

Asi se divíte mému uvažování, ale o nějakou slávu nestojím. Ač jsou Mongolové zatím přátelští lidé, tak v každým větším městě a hlavně hlavním městě se najde nějaký blb a já se mu raději vyhnu. O Ulánbátaru je dost známé, že v kanalizační soustavě žije hlavně dost dětí a lidí bez domova. Hodně organizací na tyto lidi pořádá sbírky a chtějí jim pomoci. Stinná stránka věci je ta, že mezi nimi jsou i různí vyvrhelové o kterých se už v propagačních materiálech nepíše a já nehodlal na tento typ lidí narazit. Smutné je, že těch vyvrhelů v kanálech je většina. Kriminalita v Ulánbátaru je vyšší a já na sebe nehodlám ještě upozorňovat nějakým článkem. Každá zmínka o cizinci v těchto končinách může znamenat problém navíc. Ať to nezní nějak

negativně, tak většinou, že jsem cizinec v dané zemi mi dveře otvírá, ale nikdy nevíte 1*. Ostatně příhoda s Mongolským policistou vypovídá za vše.

Nějaký čas jsem strávil na hlavním náměstí a tam mě fascinovaly 2 věci. Jednak vše kolem náměstí je zastoupeno mnoha bankami, což značí, že Mongolsko je jeden z daňových rájů pro optimalizace. A druhá věc jsou nádherné, perfektně a detailně vytvarované sochy. Jedná se o dávného vládce a dva válečníky. Opravdu měl někdo smysl pro detail! Kublaj by byl na svoji podobiznu hrdý.

1* Hřebík který vyčnívá, dostane kladivem.

Další den jsem se vydal na ambasádu vyřídit víza do Číny. Na ambasádě byl striktní úředník který trval na tom, že musím mít zpáteční letenku a reservaci hotelu. Vysvětlil jsem mu, že cestuji na kole, tak do Číny, i z Číny budu cestovat pouze na kole, tudíž si letenku nehodlám kupovat a ubytovaní řeším dle potřeby. Pan úředník trval na svém jinak mi víza do Číny nevídá. Ani nebral v potaz to, že jsem si vše ověřoval předem na jejich konzulátu a bylo mi řečeno, že letenky v mém případě nepotřebuj. Dokonce jsem ho odkazoval na jiné Čínské ambasády ale trval na letenkách i reservaci hotelu. Pojal jsem to tedy také po svém. Zašel jsem do nejbližší letecké pobočky a zajistil si letenku do Číny a zpět. Dále jsem si dle přání úředníka zajistil zarezervovaný hotel. Když jsem se vrátil na ambasádu, tak toho úředníka vůbec nezajímalo, že letenky byly okamžitě zrušený a hostel jsem zarezervoval pouze na jednu noc. Byrokratické kolečko bylo splněno a já mohl požádat o viza 1*. Dokumenty jsem doložil, zaplatil poplatky a za několik dnů mám mít víz v pase.

Dny v Ulánbátaru jsem trávil přípravou na poušť Gobi a poznáváním města. Jednoho dne, při cestě k Budhistickému chrámů jsem narazil na restauraci s názvem Bohemia. Nedalo mi to a dal jsem si uvnitř českého Budvara. Po vychutnání pivka jsem pokračoval směrem k chrámu. Když jsem ho konečně nalezl, tak mě při vstupu do komplexu odchytil nějaký pobuda a vyžadoval vstupné. Vůbec netuším, zda to byl pravý vybrečí nebo ne, ale vůbec na mě, jako někdo oficiální nepůsobil. Bylo zajímavé, že peníze za vstup chtěl pouze po mě. Po nějaké době mi s ním došla trpělivost a poslal jsem ho do patřičných míst. Začal se tam rozčilovat a bránit mi ve vstupu. Když jsem viděl, že to dělá pouze tehdy, když tam nikdo nebyl, tak mě utvrdil v tom, že se jedná o nějakého podvodníka. Odstrčil jsem ho a šel do chrámového komplexu. Úvod do chrámu sice nebyl dle jejich budhistické filosofie, ale ten pobuda začal být agresivní jako prví a začal na mě hrabat jako první 2*.

1* Vlk se nažral a koza zůstala celá.

2* Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

ukazovali něco v dáli. Já jim nerozuměl ani slovo, ale nebylo to žádný agresivní jednání, takže jsem byl v klidu. Asi pět minut o něčem diskutovali, možná mi pokládali nějaké otázky a byla to taková veselá partička. Po chvíli se všichni sebrali, naskočili na koně a za doprovodu dunění kopyt odklusali.

Během přibližování k poušti Gobi jsem narazil na živé dvouhrbé velbloudy. Je opravdu zajímavý zážitek vidět tyto zvířata divoce žijící v přírodě. Ne pouze jako nějakou dekoraci pro turisty nebo zotročené na práci. Tráva se pomalu mísí s pískem a začíná se všude vyskytovat jakýsi keř. Ty keře mi začínají dělat starosti, poněvadž v sobě mají trny které hladce projedou pláštěm a mě to píchne duši. Jedná se o nějaký keř nebo keřík, který na sobě má delší bodliny. Když uschne nebo ho něco vytrhne z půdy, tak si s nim vítr pohrává po širé stepy. Za následek to má to, že se občas oddělí větvička s trny, které se potom válejí skoro všude.

Příjezdem do města Choir končí veškerá legrace! Docházejí mi záplaty a keříků je stále víc. Stále je asfalt, ale podle mých informaci by měl končit. Musím sehnat lepení na duše, ale mám velkou obavu, že bude problém. Už v Ulánbátaru jsem sehnal lepení pouze v jednom hlavním obchodím centru na které mě všichni místní obyvatelé odkazovali. Cokoliv jsem sháněl, tak místní řekli, že to seženu pouze v tom obchoďáku a měli pravdu. Navíc město Choir je ten zapadákov, kde chcípnul pes. Po marné snaze sehnat lepení na jízdní kolo mě napadlo nalézt autoservis a pořídit klasické lepení na motocykl. Naštěstí byla moje úvaha správná a já si pořídil sadu lepení na motocykl. Velkou 80 ml tubu lepidla a různé velikosti gumových záplat. Většinou byly dost velký, tak jsem je ještě v servisu nastříhal. Nechtěl jsem to sice kupovat, poněvadž toho bylo hodně a řekl bych až nadbytek, ale nic jiného jsem nesehnal. Na konci města jsou jen staré vybydlené paneláky a vypadá to jako stará ruská vojenská základna. I asfalt končí, takže se otvírá opravdová poušť Gobi. Nejsem si jistý, zda začíná přímo za městem nebo o několik km dál, ale vzhledem k tomu, že končí asfalt, tak považuji začátek pouště právě zde.

První dojem z pouště je divný. Všude jsou v udusané pískohlíně vyježděné stopy od aut a je jasné, že budu mít problém. Každá stopa vede jiným směrem a lidé jezdí dle momentální úvahy. Já tedy nikoho jet nevidím, ale ty stopy zde nezanechal Olgoj Chorchoj. Vydávám se tady směr jih a budu věřit, že se dostanu k jedinému městu které mám vyznačené v mapě. Tím městem je město Sainshand a je zhruba v polovině cesty k Čínským hranicím. Na hranicích s Čínou mám být za několik dní, tak jdu na to. Po pár kilometrech v poušti mě udiví dvě značky. Stopka a hlavní silnice. Nevím, zda to je nějaká recese, ale umístit dvě značky na holou pláň v poušti mi připadá jako vtip. Začátek není nic příjemného, poněvadž se na ztvrdlé půdě dělají takový vlnky. Asi od předchozích průjezdů automobilů. Vzhledem k tomu, že mám zamčené odpružení na předních vidlicích, tak to dost drncá. Projel jsem něco jako vesnici o cca 12 domech a uprostřed vesnice, nějaký magor narval do země dlouhý

několikastupňový pás z rozbitého skla. Udělal to tak šikovně, že některý sklíčka byly ob půl metru. Nešlo jet na kole a přes všechny řady jsem musel kolo přenést. Vůbec netuším proč to někdo udělal, ale muselo to dát práci. Někdo byl asi pěkně zapšklý. Kvůli zpomalení dopravních prostředků to nebylo, protože vesnice byla úplně opuštěná a hlavně ten kdo chtěl vesnici objet to mohl udělat. Tohle jsem fakt nepochopil.

Jídla a vody mám zatím dostatek, ale už jsem v poušti druhý den. Jízda je hodně monotónní. Vlastně se zde nic neděje a je to jako jet v nějaké smyčce. Vlevo nic, vpravo nic, za mnou nic a přede mnou nic. Po x hodinách stále stejná písnička a tak mě nic nenutí se ohlížet, zda mě někdo nepředjíždí. Nemusím si dávat pozor na vybočení tu o metr doleva, tu o metr doprava. Prostě si to šlapu na jih a jedu po jedné z mnoha prašných stop od vozidel. Někdy jsou vyježděné koleje překryté pískem, takže kolikrát ani nevím zda jedu směr Jih. Když se někde zjeví stopa, tak jen věřím, že pokračuji stále k mému naplánovanému městu 1*.

1* Můžeš věřit v boha, ale pádluj ke břehu.

do toho keříku který mi neustále ztrpčuje cestu. Do města jsem to do večera nestihl a kvůli neustálému defektu na duších už ani nemám vodu. Cítím se fajn, ale při posledním močení jsem vylučoval úplně hnědou tekutinu, což je příznak silné dehydratace. Naštěstí už je noc a slunce přestává pražit. Ráno budu ve městě a obnovím pitný režim.

Pár kilometrů za městem jsem narazil na poslední jurtu u které si hrály dvě hodně malé děti. Koukaly na mě, jak na nějakého mimozemšťana. Když jsem zastavil a ukázal jim, ať jdou ke mě, tak to mělo opačný efekt. Přiblížily se víc k jurtě. Udělal jsem znovu starý mazácký trik a ten zabral. Poněvadž jsem již rozdal všechny hráčky, tak mi zůstal poslední balíček. Těm dětem jsem z dálky ukázal dlaně, aby to dobře viděly a obsah dlaní jsem položil na zem. Když jsem se rozjel a přes rameno ty děti pozoroval, tak starej trik zabral. Jakmile viděly, že jsem dostatečně vzdálený, tak běžely prozkoumat to, co jsem jim na zemi zanechal. Sebraly si hračky ze země a za nějakého hulákaní běžely zpět k jurtě. Měly radost. Absolutně nechápu, jak v takto obtížných podmínkách můžou někteří lidé žít, ale to, že se jim zde rodí děti svědčí o tom, že to nějak jde 1*. Tihle lidé mají opravdu těžké životy, ale stále jsou na tom o něco lepe než lidé hendikepování nebo děti z dětských domovů. Několikrát mne již zalil stud, že já mám hezký bezstarostný život a někdo nemá ani pitnou vodu 2*. Udělal jsem dobře, že jsem si ty balíčky s hračkami pro tyto děti doma přichystal. Nyní, když to vidím na vlastní oči, tak je to o dost horši než o tom jenom číst nebo vidět v dokumentech.

Již poněkolikáté se mi podařilo nedopatřením odbočit z mé cesty a jet špatným směrem. Odhaduji, že tato chyba mě stála 20 km navíc a 2l vody. Naštěstí jsem v dálce zahledl něco, co se hýbalo. Foťákem jsem si to přiblížil a ukázalo se, že to je nějaký Mongol s koněm. Dojel jsem k němu a ukázal mu mapu. Porozuměl, co od něj očekávám a nasměroval mě správním směrem k hranicím s Čínou.

1* Když se chce, všechno jde.

2* Mnozí mají málo, ale někteří nemají vůbec nic.

Olgoj Chorchoj dneska škodí jak může, poněvadž jsem vytvořil další z mnoha osobních rekordů na této cestě. Tento se nechvalně zapíše do mojí cesty jako den píchlé duše. Je to neuvěřitelný, ale za jeden den jsem píchnul 7x! Zasranej keřík! Abyste byli v obraze, tak jedno píchnutí počítám tak, že musím kompletně odstrojit kolo a zalepit všechny díry v duši nebo v duších. Někdy jsou totiž obě kola probodaný a většinou je děr více než jedna. Čili jeden defekt může mít i 9 vpichů na dvou duších. Na jedné z mnoha fotografií (na mém webu www.seven-shards.com), je vidět 7 vpichů při jedné výměně předního kola! Za jediný den jsem zalepil 26 der! No řekněte, nejeblo by Vám kdybyste byli sami v poušti, teplota 42 stupňů a do toho tohle? 26 děr! Ale ani tato zkušenost mě nezastaví-nezlomí.

1* Ani veškerá temnota světa, nedokáže uhasit světlo jedné svíčky.

pouštní kamion. Zastavil u mě a vyskočili z něho dva Mongolové. Začali na mě mluvit mongolsky a asi byli překvapený, co v té poušti dělám. Když viděli, že zalepuji duši, tak mi nabídli úplně novou duši kterou měli v náklaďáku. Odmítl jsem dar přijmout, protože duší a naštěstí i záplat jsem měl dost. Ještěže jsem koupil tu velkou tubu lepidla a rozstříhal ty velké záplaty.

V životě jsem toho zažil poměrně dost, ale tohle jsem v poušti Gobi opravdu nečekal. Vzpomněl jsem si na rok 1994 když mi bylo 15 let. Jednou jeden spoluvězeň šel při obědě na záchod a to bylo taky nechutný, poněvadž cela byla velká cca 3,8x2,3m (více o mém rodné městě v červené knize), ale tady to bylo úplně něco jiného. Prostě s někým jakoby komunikujete, vidíte se prvně v životě maximálně 5 minut a on vám během rozhovoru začne srát přímo před očima. Chápu, že to zní nechutně (zvláštně, divně, překvapivě), ale musím se podělit i o ty negativa z mojí cesty. Nechci psát pouze hezké věci, hezky zabalené v krásném obalu jako to dělají někteří lidé.

KAPITOLA ŠESTÁ- ČÍNA

Bezpečně pod křídly Čínského draka

Den 100 až 143

Jsem zde, v dehonestované a zatracované zemi, kde se prý konzumuje pouze rýže a psi, nedodržují se zákony, cizinci jsou pod neustálím dohledem, a X dalších věcí které jsem četl a slýchával před odjezdem na mojí cestu. Co jsem si ale zjistil já, tak by to nemělo být tak hrozný a jak se ukázalo v Rusku, tak si troufám říct, že bude všechno úplně jinak. Podle mě, mě čeká ultra moderní země s velkou historií a rozmanitou přírodou. Různé druhy jídel, různá mentalita, různé mravy atd. Uvidím které informace jsou ty pravdivé a správné. Zda moje nebo mainstreamu. To, co se o Číně a lidech v ní žijících píše a propaguje v Evropě mě neuvěřitelně štve. To, že se každý stát snaží vykreslit v tom nejlepší světle je mi známo. To, že se státy navzájem haní, aby přitáhly víc investorů a turistů taky chápu, ale hodně věcí se opravdu přehání. Napíšu Vám pár příběhů a obrázek o Číně si udělejte sami, protože to, co se dělo pak, po vstupu do Číny bylo jak mávnutím kouzelného proutku.

Ze všech plánovaných zemí na této cestě se na Čínu těším úplně nejvíc. Ani na Írán se netěším tak, jako na Čínu. V Číně mám naplánováno nejvíce bodů. Velkých i malých a hlavě je zde můj nejdůležitější bod. Zde si vlastnoručně natrhám zelený čaj pro který si sem jedu.

Pro mě začínají i první komplikace a budu se s tím muset nějak vyrovnat. První dopravní značka kterou spatřuji je pouze v Mongolštině a Čínštině. Žádná azbuka ani Latinka. To platí i o restauracích a krámech. To, že je něco restaurace poznávám pouze podle vzhledu. To samé platí o obchodech atd. První úkol v Číně zní jasně- nalézt bankomat a vybrat místní hotovost. Dle různých hloupých informací by zde měly být západní karetní společnosti blokovány, tak snad projdu zkouškou ohněm. První bankomat vůbec nereaguje, druhý mi vrátí kartu zpět, poněvadž není v latince a já si nedovolím riskovat zmáčknutí nějakého tlačítka. U třetího jsem dosáhl kýženého výsledku a vybral hotovost. První mýtus je tedy zbořen. Mohu potvrdit, že karty fungují. To je tak, když některá banka nemá smlouvu s jinou bankou nebo cestovatelé před odjezdem pozapomenou nahlásit svojí bance, že budou používat kartu i v jiné zemi než obvykle nebo daná banka ani nenabízí možnost platit kartou v cizí zemi atd. Pak nějaký pablb jen suše řekne nebo napíše, že v Číně je vše blokováno. Na dotaz, jak a čím platí miliony cestujících při cestách do Číny, se odpověď nedozvíte ;o).

Po vybrání hotovosti musím nutně sehnat ubytování. Na hlavní třídě vidím jediný mě známý název a tím je HOTEL. K mé smůle je plně obsazen a jsem poslán do sousední ulice. Ani napodruhé jsem nepochodil, tak zkouším štěstí jinde. Jsem překvapen, že v druhém hotelu museli zavolat managera, poněvadž pouze on z celého personálu hovořil anglicky. Ač jsem četl, že moc Číňanů anglicky nehovoří, tak jsem očekával, že v hotelích to bude OK. Před vstupem do hotelu jsem si všiml, že jsou ve výloze vyvěšeny postavičky které asi značí ubytování. Určitě to je napsáno i na těch výlohách, ale já nejsem schopen nic čínský říct natož přečíst. Stejný tvar postaviček (modrá a růžová) a stejné znaky jsem viděl pod předchozím názvem Hotel. Možná to je místní značení pro ubytování.

Asi se divíte, že jsem si nepřipravil aspoň základní slovíčka a fráze, ale odpovím vám otázkou. Projedu celkově 20 zemí plus Hong Kong, z toho třeba v Číně se hovoří několika jazyky a třeba v Indii je několik desítek nářečí 1*. Učili byste se do každého státu základní fráze a slovíčka? Thajsky, Vietnamsky, Mongolsky, Čínsky? A co Peršané a Turci, něco Rumunsky? Také nezapomínejte na různé nářečí. Příklad: když jsem nějaký čas žil ve Skotsku, tak se mi jedna Američanka svěřila, že častokrát Skotům nerozumí a to byl Aj. její jazyk mateřský. Nechci se nijak vymlouvat nebo to zlehčovat, ale když dělají různé nářečí problémy rodilým mluvčí, tak já se na nějaký učení vykašlal. Mě to učení jazyků dělá problémy, tak si problémy ani nebudu přidělávat. Já razím jeden názor a tím je slušnost. Stačí se uklonit a mimikou naznačit, co potřebuji. Vystačil jsem si s tím v Mongolsku a tady to půjde taky. Navíc věřím, že vždy na někoho anglicky hovořícího narazím a usnadní mi to cestu.

K večeru, když jsem si užíval klimatizovaného pokoje, chladných nápojů z ledničky a oslavu 11000 km mé cesty, tak někdo zaťukal na pokojové dveře. Ukázalo se, že se

1* Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem.

jedná o syna majitelů hotelu který pracuje jako pohraničník. Vyslala ho rodina s dotazem, zda nepotřebuji nějak pomoc a na jak dlouho se v jejich hotelu zdržím. Přišlo mi to právě vhod, protože jsem zrovna vytvářel přesný plán pro Čínu. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji nutně koupit čínskou mapu. Vzhledem k tomu, že už byl večer, tak mi řekl, že druhý den mě zaveze k jeho sestřenici a problém vyřešíme zítra. Na oplátku jsem ho pozval na pivko a na další oplatku z jeho strany, mě jménem celé jeho rodiny pozval na večeři. Dole, v jejich soukromém prostoru jsme všichni povečeřeli a byla mi nabídnuta ukázka nedalekého naleziště dinosaurů. To je věc o které jsem neměl vůbec tušení, tak jsem nabídky samozřejmě využil. V nedávné době, zde archeologové vykopali první zkameněliny a ukázalo se, že tato oblast je jich plná.

Další den ráno mě přišla vyzvednout majitelka hotelu a zavezla mě k svojí neteři. Ta vyučovala na zdejší škole a Anglicky uměla perfektně. Pomohla mi s koupí mapy v čínštině a jeden úkol byl vyřešen. Po nákupu mapy se musela vrátit do školy, protože jí končila pauza na oběd. Rozloučili jsme se a já šel plnit další úkoly, které jsem měl v plánu. V první řadě je to koupit stan, náhradní díly na kolo, nějaké oblečení a pořádně se zorientovat v jídle. Stan je priorita, poněvadž v něm budu ještě nějaký čas bydlet 1*. Opět mě potkalo štěstíčko. Na ulici mě oslovily dvě mladé slečny. Bylo jim 12 let a ještě chodily na základku, kde se dle jejich slov učí anglicky. Měly spoustu otázek a já taky. Doprovodily mě do jedné ulice, kde prodávali jízdní kola a kempingové potřeby. Stan i náhradní díly jsem tedy zakoupil a zbývalo pouze to jídlo. Slečny už musely jít, tak jsme se rozloučili a já zašel do restaurace.

1* Je lepší vlastnit vlastí chatrč, než bydlet v paláci druhého.

První dny v Číně jsou super a vše jde na výbornou. Všiml jsem si, že si nikdo nezamyká jízdní kola. Ani na vesnicích ani ve městech, ale na hodnocení bezpečnosti je ještě brzy. Také jsem na jedné cestě potkal nějakého chasníka, který na motocyklu převážel živé ovce. Všechny je měl svázané na zadním sedadle jeho motorky. Asi to pro ně byl taky neuvěřitelný zážitek, stejně jako pro mě. Zatím jsem potkal různé vozítka převážející různé neživé věci, ale živé ovce na motorce? Bylo jich 5.

Po marném hledání mého hotelu jsem pána směroval na sever města. Něco jako Krokodýl Dundee. Kouknul jsem na hodinky, na slunce a vypočítal směr severu. Néé, kecám. Navigoval jsem pána podle mých hodinek, v kterých mám digitální kompas, teploměr a výškoměr. Pán mě dovezl až na samý počátek města a já poznal tu trasu k hotelu kterou jsem absolvoval minulý den. Ještěže to bylo malé město a nestalo se to třeba v Pekingu. Tam bych na konec města a sever těžko trefil. Problém byl vyřešen a oba jsme byli spokojeni. Pán tedy asi dvakrát, poněvadž určitě nechápal, proč jsem mu ukazoval několikrát stejný směr do stejně ulice a nebo stejné části města. Nakonec se mě tedy zbavil a ještě si slušně vydělal. Řekl si o jistou částku, ale z toho důvodu, že se mi to zdálo hodně málo, tak jsem mu ji ztrojnásobil. Od té doby si nejen hotel fotím, ale vždy si beru i nějaký leták nebo vizitku hotelu 1*.

1* Chybami se člověk učí.

naštve, protože druhý den na hotelu, když jsem překročil hranice Číny, tak byla provedena generální oprava a údržba celého kola. Všechno jsem pořádně zkontroloval (vyměnil jsem všechny lanka a bovdeny, duše a pláště atd), ale náznak tohoto problému jsem nezpozoroval. Jsem zvědav, jak dalece a obtížně půjde jet s takto přetíženým kolem bez jednoho drátu.

K těmto prodejcům se váže jedna historka. Ve městech a městečkách jsou všude odpadkové koše. Na některých vesnicích jsou taky, ale někde jsou jen před a za vesnicí takový ohrádky, kam hází lidé odpad. Vzhledem k tomu, že to vítr občas rozfouká, tak si veškerý svoje obaly vyhazuju pouze do popelnic. V jednom dni, když jsem nenarazil na žádný odpadkový koš jsem zastavil u jednoho prodejce nápojů. Koupil jsem si od něj nápoje a naznačil jsem mu, zda by mohl moje odpadky vyhodit. Předpokládal jsem, že někde v domě má popelnici. Podal jsem mu tedy mojí tašku s odpadem a on ji úplně v klidu vysypal do kanalizační stoky stojící hned vedle něho. Celý den vozím odpadky aby se někde neválely, ale ve finále je potom někdo vysype do kanalizace, No není to ujetý?

Čím blíž se přibližují k Pekingu, tím se stává toto území více a více zamořené smogem a prachem. Hodně jsem o tom četl a potvrzuje se to. Navíc jsou zde i uhelné překladiště černého a hnědého uhlí. Znečištění ještě umocňují náklaďáky převážející tuto surovinu. Kamionů je zde více než osobních aut, tak ta inhalace různých nečistot je značná. Přirovnal bych to k ovzduší v Ostravě. Naštěstí jedu z kopce a do Pekingu to jede všude bez námahy, ale pro jistotu jsem vzal vedlejší silnici kde kamiony s uhlím tolik nejezdí.

Mám následující plán. Po několika letech nekouření si zapálím cigárko přímo na týhle zdi a budu se kochat výhledem který doposud znám jen z dokumentů. Vydávám se vzhůru do strmých kopců přímo po zdi a na jedné z mnoha strážných bran, narážím na prvního Terakotového válečníka. Podle údajů, co zde píšou je to originální vykopávka ze slavné Terakotové armády. Super bojovník z dávných časů mě tedy vítá v jeho království a já stoupám víš na ten nejvyšší kopec k plánované vyhlídce. Když se prodírám tím množstvím turistů, tak přichází oblačnost a spouští se slabší déšť. Se smogem nebo co to je, se to smíchalo a z vyhlídky se rázem stala nevyhlídla.

Viditelnost jen na protější kopec a zážitek tedy dost pokulhává od mých představ. Ještě že vím, že mám před sebou a za sebou tolik zážitků, že mi to nezkazí pohled na celou Velkou Čínskou zeď. Za pár kilometrů si dám repeté a užiju výhledu z jiné části, ale kouření je definitivně pasé. Jsem zklamán, takže i začátek kouření ruším a na dalších pár let kouřit nebudu. Jó, život je někdy těžkej (to je samozřejmě žert).

Nějak nestíhám, protože návštěva zdi a operní budovy mě zdrželo. Tedy nejen ty. V Pekingu je tolik nádherný architektury jak ze současnosti, minulosti, i dávné historie. Testuji spoustu pouličních nabídek jídel a čas rychle utíká. Musím nalézt nějaký hotel, takže další dva body navštívím zítra. Hotelů je všude hodně a jsou dobře značeny, takže by neměl být nějaký větší problém. Nakonec se problém vyskytl. Několik hotelů mě odmítlo ubytovat buď z důvodu kapacity nebo jazykové bariéry.

První a poslední slovíčko který se v Číně učím je ‚‚mea‘‘. No učím, domnívám se, že asi znamená nemáme nebo ne. Ve mnoha případech tohle použili, když jsem se chtěl ubytovat. Nakonec se mi podařilo sehnat nocleh v jednom hotelu který asi slouží jako lázně. Při registraci na recepci po mě požadují ponechání pasu, což odmítám. Mám v něm veškerý víza a je to můj doklad. Předkládám jim tedy druhý pas v kterém žádné víza nemám a jdu se ubytovat na pokoj. Po ubytování využívám služeb hotelu a jdu do sauny. Vzhledem k tomu, že je vše v tomto hotelu pouze v čínštině, tak jen doufám, že nevkročím někam kam nemám. Nikde ani jeden cizinec, ale pouze Číňané. Jsem pro ně exot odjinud a proto na mě tak pohlížejí. Už jsem si na to zvykl z restaurací a obchodů. Co mě ale docela pobavilo, tak při sprchování po sauně se na mě chodili dívat, jak na nějaký výstavní kus. Neustále mi ukazovali na přirození a pokyvovali hlavou jakože dobrý 1*. Aby to ovšem nevyznělo samolibě, tak zcela výjímečně použiju dvě přísloví a vysvětlím proč. O Asiatech je známo, že mají menší péra než Evropani (jsou menšího vzrůstu, tak mají i logicky [opticky] menší výbavu).

1* Není důležitý, co máš mezi nohama, ale co s tím umíš.

1* Mezi slepými, jednooký králem :o).

Dnes mě čeká nejdůležitější bod z Pekingu. Nejprve pořádná snídaně na ulici a pak směle k Zakázanému městu. Již po nekolikáté snídám na ulici místní pochutiny a jsem velice spokojen. Jako vždy a všude mi je naservírované výborné jídlo. Možná bych i řekl, že většinou to pouliční jídlo je lepší než z restaurací. Ale jak je všude tak různorodé, tak na hodnocení jídel je ještě hodně brzy.

Stojím si tady před tím masivem z cihel a dřeva a úplně mě to pohltilo. Ta starobylá rudá brána a čtyři věže se nade mnou tyčí jak nějaká hora. Zase se dostavuje to mrazení a pocit toho, že další věc o které jsem snil je přede mnou. Opět pořizuji pár

fotek a na chvilku se i posadím. Úplně slyším úvodní znělku z koncertu Jarreho, jako bych na tom koncertě byl. Paráda. Místní stromy už obrostly, ale jinak je vše stejné. No nic po hodině rozjímání se zvedám. Jedu se podívat ještě po okolí ZM a pak dál k dalšímu cíli. Mám toho ještě před sebou tolik, že nějaké vnitřní město mě moc netrápí, jsou i jiná města. Starobylé město Pching-jao, které mám naplánované a podle mě je o dost hezčí, tak tam se půjdu podívat i dovnitř.

Opět se na mě usmálo štěstí a stala se mi taková hezká příhoda. Jednoho dne se mi v horách docela špatně hledalo místo na přespání. Všude kámen nebo stromy. Tam kde byl vhodný plácek na přespání tam stál většinou nějaký dům. Když už se blížilo k

večeru a já stále neměl vytipovaný místo k rozdělání stanu, tak se přede mnou zjevila taková chatrč. Na úpatí hor nikde nic nebylo, pouze chatrč a vedle ní hezký plácek na přespání. Nenapadlo mě nic jiného než si vedle toho baráčku rozdělat stan. Ten baráček byl oplocen, takže jsem usoudil, že nikomu na jeho pozemku rozdělávat stan nebudu. Když už byl stan rozdělaný a skoro tma, přišel z té chatrče starý pán a něco na mě mluvil. Naznačil jsem mu, že chci přespat na tom plácku a bylo vidět, že to pochopil. Po chvilce odešel, aby se záhy vrátil s miskou teplých nudlí a nějakou omáčkou. Nechtěl jsem to přijmout, protože bylo vidět, že je to hodně chudý člověk a jídal měl v horách poskrovnu. Nedal se odbít a položil mi misku vedle stanu. Ač jsem mu ukázal, že mám jídla dostatek a na oplátku mu nabídnul z mého proviantu, tak nic nepřijmul. Jen se usmál a odešel.

V dalším z mnoha měst jsem vyfotil prvního bezdomovce. V Číně jsou z nějakého důvodu všichni bezdomovci pouze v černých hadrech, oholení, ale s dlouhými vlasy. Zatím jsem tedy v různých městech potkal pouze takto vypadající lidi, ale je možný, že bezdomovci jsou i jiného vzhledu. V Evropě a různě po světě je spousta bezdomovců, ale pouze v Číně jako by měli všichni stejnokroj. Budu muset zjistit, co a proč toto chování zapříčiňuje. Stejně tak mě zaujalo, že v Číně jsem zatím nenarazil na žádný požár. Oproti Rusku, kde lesy čím dál víc na východ, víc a víc hořely, tady v

Když už zmiňuji film, tak musím napsat, že si připadám jak nějaká filmová super star. Normálně si mě lidé zastavují a žádají mě o společnou fotku. Není to jako v jiných státech nebo oblastech, že mě zastaví 1-2-3 lidé, ale tady v tomto starobylém městě se udělá hlouček lidí a děláme společné fotky. Dokonce mě zastavil Čínský profesor kaligrafického písma který hovořil anglicky. Ptal se odkud pocházím a když jsem mu řek, že z Čech, tak mě potěšilo, že Čechy zná. U něho lze žádost o fotku pochopit, protože jsem mu mohl sdělit, že jedu pouze na kole až z Čech, ale ostatní si mě fotí aniž by věděli, kdo jsem, kolik km jsem musel urazit až sem, co mám za sebou a co mě ještě čeká. Vůbec to nechápu, ale asi to dělá to moje kolo, které vedu vedle sebe. Je to jak nějaký poutač. Já jsem jen člověk putující světem a tohle mi hlava nebere. Aspoň mě ti lidé upevnili v názoru, že být mediálně známá osoba musí být obtěžující. Pro někoho je mediální sláva meta životního úspěchu, ale já po tom rozhodně netoužím. Někomu to možná dělá občas dobře, ale nevěřím, že jsou nadšení z toho, že při každém kroku je někdo fotí a sleduje. Pitvá jejich starosti a neúspěchy, nárokuje si jejich čas a nemají žádné soukromí 1*. Někteří jedinci po nich hází vajíčka, uráží je, pronásleduje je, vyhrožuje jim nebo je staví do hodně choulostivých situací, i tyhle negativa celebrity zažívají 2*. Neustále jsou všem na očích.

Dosáhl jsem mety 13000 km a spořádal další čokoládu. Taky mi praskl další drát na zadním kole, což jsem vyhodnotil tak, že je třeba koupit nový ráfek. Už to byl druhý drát který jsem nemohl vyměnit z toho důvodu, že byl vylomený upínací šroubek. Při koupi ráfku ho zdejší prodavač rovnou přepletl. Nějak jsem to nepochopil, ale za přepletení nechtěl vůbec žádné peníze. Vzal si pouze prachy za ten ráfek, ale nic za práci. Trochu mé štve, že se čínsky nedomluvím, poněvadž bych chtěl znát důvod.

1* Dej pozor, oč usiluješ dostaneš to.

2* Každá mince má líc a rub.

Taky jsem si všiml, že čím dál více na jih lidé používají častěji klakson. Než aby něco nebo někoho objeli, tak na něj zatroubí. Možná je to ale tím, že na sebe jen upozorňuji a dávají ostatní účastníkům provozu na vědomí, že budou předjíždět. Zde se předjíždí zleva i zprava a co mě nejvíce zaráží, tak zde chybí dvě dopravní značky. Vůbec nikde není dej přednost v jízdě a hlavní silnice. Jinak je vše značeno jako v Evropě. Ještě jednu věc bych rád zmíní která se týká dopravy. V Mongolsku jsem zažil, jak na jedné motorce jedou čtyři lidé, ale tady v Číně to ještě překonali. Normálně potkávám na jednom motocyklu 3-4-5 lidi, ale jedna motorka mi zůstala v paměti. Na jedné motorce jelo sedm lidí. Nestihl jsem to vyfotit, ale na řídítkách sedělo dítě přikurtovaný gumicukem, za ním řídil asi otec rodiny,za ním 3 děti a vzadu asi manželka s dalším dítětem na zádech.

Mám před sebou další důležitý bod mojí cesty, tedy dva. Město Si-an a Terakotovou armádu. Po příjezdu do města musím najít ubytování, prodloužit víza a pak hurá k Terakotovým válečníkům. Když už jsem se dostal do města Si-an, tak jsem se ubytoval v hostelu. Většinou v Číně využívám hotel, ale ve městě Si-an padlo rozhodnutí na hostel. Musím napsat, že tak špičkový hostel navštěvuji prvně. Oproti zkušenostem s hostely z Evropy je tento vážně pěkný. Jasně, nemůžu na základě jednoho hostelu hodnotit všechny v Číně, ale můžu hodnotit ty v Evropě.

Další z věcí která mě v Si-anu zaujala je nejstarší mešita v Číně. Tato starobylá budova zde stojí také stovky let a je součástí tohoto nádherného města. Před ní je i nejstarší dochovala brána a za ní nádherná zahrada. Všude velké i malé bonsae, kamenné potůčky, malé nádržky s rybami, lavičky, dřevěné a kamenné sloupy, velké vázy a dózy a meze tím vším dřevo, kámen a zeleň. Nádhera, ale i zde mě udivuje absence turistů. Pro mě je to samozřejmě dobře, ale divím se, že tuto krásu nechtějí vidět i západní turisté. Nechce se mi věřit, že sem jezdí každý pouze za Terakotovou armádou, když toto město nabízí tolik nádhery. Ani v Pching- yao jsem neviděl žádné západní turisty a to jsem to projížděl křížem krážem půlku dne, je to fakt divné.

Komplex je to opravdu rozsáhlý a sarkofág z dálky napovídá o rozlehlosti té armády. Po zakoupení vstupenky a propletením se parkem jsem stanul přímo před tou budovou. Přichází to o čem jsem doposud pouze četl a slyšel. Už zase ten pocit toho, že sny přetavím do reality. Jsem uvnitř a stojím v čele té armády. Na vyvýšeným místě se mi pod nohama rozprostírá pláň odkrytých válečníků. Vpředu jsou i znázorněny jejich koně a všechno působí impozantně. Při přiblížení fotoaparátem, ale i běžném pohledu je opravdu jasně vidět, že každý válečník má jinou tvář. Muselo dát neskutečnou práci to vyrobit a po těch tisících letech v zemi znovu zrestaurovat. Opravdu klobouk dolů. Když si prohlížím ty detaily všech soch, tak je až neuvěřitelné že se to v té zemi přes 2000 let zachovalo. Egypťani stavěli pyramidy, nějací pohani stvořili Stonehange, Májové vytvářeli svoje kalendáře a jistý císař, aby se po smrti nebál si nechal postavit tohle. Všichni válečníci stojí v řadách vedle sebe a některým

chybí hlava. Některým chybí ruka a někteří jsou zrestaurováni pouze částečně. Dokonce jsou zachovaný původní řady valu v zemi, aby bylo vidět jak obtížné a komplikované je, než je vyhrabou, očistí a uvedou do původní podoby. Zbraně a všechny věci které podlehly zubu času jsou pryč, ale v dalších místnostech je třeba vytvořen voják v celé zbroji a barevně (taková rekonstrukce sochy, jak mohla vypadat po dokončení). V další z mnoha místností je dochované koňské spřežení s vozem a celé je z bronzu. Je až neuvěřitelně precizně vytvarované a udivuje mě, že již před takovou dobou zvládali staří Číňané takhle špičkově pracovat s materiálem. Když jsem prolezl i ostatní budovy a navštívil i jiné vykopávky z této hrobky, tak nezbývá nic jiného než se vrátit do města.

Těch neuvěřitelných věcí na cestě, které se dějí a jak přicházejí je spousta. Jestli já nebudu převtělený opičák z Opičího Krále nebo dokonce ten mnich Tripitaka? To moje putovaní je dost podobné a taktéž mě musí něco doprovázet. Kouzelný drak,

místní to je asi delikatesa, poněvadž na ulicích vidím tyhle pařáty jíst dost lidí, ale přijde mi docela zvláštní, když naproti mě jde hezká slečna a u pusy má kuřecí pařát který okusuje. Zrovna tohle zkoušet nebudu, ale jiné věci testují rád.

Na 13616 km mi praskla svorka na předním držáku brašen. Nemohl jsem jet a kolo jsem musel dotlačit do jedné z ulic. Naštěstí pro mě je v každým městě tolik opravářů, že nalézt toho nejbližšího trvá max. 20 minut. Konkurence a nabídka je opravdu vysoká. Když jsem dotlačil kolo do správné ulice, tak jsem si vybral na pohled nejchudšího opraváře s autogenem. Ukázal jsem mu, co potřebuji vyrobit aby držák na kole opět držel a do10 minut byla součástka vyrobená a nainstalovaná na kole. Divný na tom bylo, že dotyčný nic nechtěl! Mě to na jednu stranu potěšilo, ale na druhou stranu si musím pokládat otázku, jak se má člověk takhle uživit když ani za tu opravu nic nechce? Samozřejmě jsem mu zaplatil i přes jeho odmítání. Peněz jsem mu dal o něco víc , poněvadž jsem mu chtěl oplatit jeho vstřícnost, ale také jsem to považoval za slušnost. V západní Evropě vás kolikrát nenechají dojít si v restauraci na záchod a když jo tak za poplatek, ale tady v Číně jsou lidé, tedy aspoň na mě, tak milý, vstřícní a ochotní, že se nestačím divit. Tohle totiž není první případ a už jsem se s tím setkal několikrát.

Nedá mi to a musím popsat jednu příhodu z Rakouska. Jednou jsem byl v rychlém občerstvení a po jídle jsem chtěl jít na toaletu. Obsluha v patře po mně vyžadovala účtenku nebo 1 euro za použití toalety! Vysvětlil jsem jí, že kdyby mě na kase upozornili, že bez účtenky nebudu moci použít bezplatně toaletu, tak bych si ji schoval. Když jsem totiž dojedl, tak jsem účtenku vyhodil do koše i s ostatním odpadem. Ta hajzlpani nebo jak ji mám nazvat mě odmítal na toaletu pustit. Zavolala manažera a i on trval na účtence nebo euru! Znovu jsem vysvětlil, že mě na uschování účtenky měli upozornit předem a ne až při vstupu k toaletě. Oba si trvali na svém a tak jsem jim řekl, ať si zkontrolují kamery, že jsem ještě před 20 minutami stál u kasy a platil jídlo. Z arogance moci mě manager poslal do hajzlu a vstup na toaletu mi neumožnil 1*. Místo zaplacení eura za toaletu jsem šel koupit ještě jeden čízburgr a s účtenkou došel na toaletu. Za tu jejich vychcanost a aroganci jsem jim naschvál ucpal oba záchody. Do každého jsem vymotal skoro celou roli papíru. A že jsem to ucpal pořádně svědčilo to, že ani mušle pak neodtékaly. Byl jsem také tak důsledný, jako oni. Myslím, že se jim to jedno neoprávněné euro hrozně vyplatilo.

Ač jsem četl Bibli i jiné knihy, kde se praví, že máme nastavit vlídnou tvář a že zlo plodí zlo, tak já s tou vlídnou tváří nesouhlasím. Ano, v tomto případě zlo zplodilo zlo a kruh se uzavřel, ale oni byli arogantní, drzí a vychcaní 2*. Já byl ze začátku slušný. Byl jsem v právu a dal jim tři možnosti. Umožnit, neumožnit, shlédnout video a rozhodnout se. To byla moje nabídka. Vzali druhou možnost s tím, že s nějakým blbečkem nebudou ztrácet čas. Kšeft už jsem jim udělal, tak ať zaplatím znovu za toaletu. Někteří lidé si myslí, že se jim jejich arogantní a vypočítavé chování nevrátí, ale jak je vidět na tomto příkladu, tak se jim to vrátilo okamžitě. Manažer zcela jistě tu paní potom zaúkoloval, aby ty záchody vytřela a on sám musel povolat za firemní peníze firmu na vyčištění odpadu.

Proč jsem tuto příhodu napsal? Abych ukázal ten rozdíl mezi dehonestovanou Čínou a třeba vychvalovaným Rakouskem. V Číně mi lidé několikrát vyšli vstříc aniž by museli a v Rakousku, ač jsem měl na něco nárok, tak mě donutili znovu za služby zaplatit. Než mě začnete soudit za to, že to bylo nepřiměřený, že jsem nepochopil Bibli, Korán a jiné knihy které se snaží lidem ukazovat, jak se mají lidé chovat a žít, tak si přečtěte modrou knihu.

1* Na hrubý pytel, hrubá záplata.

2* Není-li zlo potrestáno, hvězdy na nás shlížejí se studem.

Nejenom ten opravář který mi opravil držák na kole a zachoval se velice slušně, takže i já se velice slušně zachoval k němu, zaplatil jsem mu vyšší částku než bych musel. Na druhou stranu mě manager s hajzlpaní připravili o 1euro a ještě byli arogantní, drzí a vychcaní, tak se tedy se zlou potázali 1*. Nebo mohu zmínit toho poustevníka z chatrče s nudlemi. V Rakousku mi na prokazatelně obecním pozemku vyhrožovali zavoláním policistů a vyhnáním jenom proto, že jeden starší neurvalec nechtěl, abych přespal v blízkosti jeho domu. Zde, nejenže schváleno přespání, ale ještě mi pán přinesl teplé nudle. Ale ani tento případ v Číně nebyl ojedinělý.

1* Dobro si zaslouží dobro, voják si zaslouží vojáka a zmrd si zaslouží zmrda.

úseku který jsem měl možnost vidět (jen 2 km šířka) nebyla tak široká jako některé části řeky Volhy (4, 6, 8 km šířka), ale Jang-c-tiang je třetí nejdelší řeka na světě. Jsem rád, že jsem ji viděl a překročil. Teď už zbývá pouze Mekong a Ganga. Zatím se mi nejvíc líbilo u řeky Volhy, ale Mekong bude taky super.

Čas od času zajdu do Mekáče. Při jedné návštěvě zmíněné restaurace mě oslovil jistý Číňan. Pracoval v USA, ale pak se přestěhoval do Singapuru. Vzhledem k tomu, že byl dost zcestovalý, hovořil anglicky a já toho večera zůstal přes noc ve městě, tak jsem se s ním dohodl, že zajdeme večer na pivko a on mi ukáže jeho město. Večer mě vyzvedl i s jeho dvěma kamarády kteří byli vysoce postavení policisté. Dospěli jsme k tomu tak, že v baru, kde jsme popíjeli, já pivo a oni 52% saké, jeden z nich vytáhl na stůl krabičku cigaret. Ukázalo se, že to je jedna z nejdražších značek na místním trhu. A aby toho nebylo málo, tak to byla zrovna ta značka cigaret kterou mě podaroval ten Číňan v Irsku a po které jsem přestal kouřit. Další Maktub na této cestě. Když jsem se ho ptal, jak si může dovolit takto drahý cigára, tak mi zcela v klidu řekl, že je to dar (poděkování) a že jsou i s kolegou policisté. Nevěřil jsem jim, ale ukázali mi i svoje průkazy a pak i soukromé fotky. Hned jsem toho využil a začal se ptát na dost nepříjemné otázky. Řekl jsem jim, že v Evropě a různě po světě má Čína špatnou pověst a já jsem zde, abych se dozvěděl skutečný názor a pohled na věci očima Číňanů. Probrali jsme, cestování, svobodu slova, pravidlo jednoho dítěte atd a můžu napsat, že jejich pohled na tyto problémy byli vcelku ok. To, co se píše na západě není tak horký, jak to vnímají samotní Číňané. Průběžně se ptám i ostatních lidí, ale zde jsem měl možnost se optat i policistů. Večer to byl vcelku věcný, zábavný a já dostal dost informací. Celý večer k našemu stolu chodili někteří přichmelení Číňani kteří neuměli anglicky a chtěli se fotit. Jeden z nich, vždy zhruba po 10 minutách přišel a zvolal Welcome to China. Pivo v tom baru bylo odporně teplý, protože ho jaksi nepodávali vychlazený, místo oříšků na stole byla krájena okurka a feferonky, ale jinak to byl skvělý večer se spoustou poznatků.

Při přesunu do dalšího města jsem jedné noci spal venku ve stanu a v noci mě probudil takový hodně nepříjemný zážitek. Když už jsem spal, tak mě probudilo to, jako by se na mě něco dobývalo z poza karimatky. Něco, jako by se prohrabávalo do mého stanu takovou rychlostí a razantností, že jsem vyletěl ze stanu jako papírový čert. Než jsem se odvážil kouknout do stanu, tak jsem vyčkal asi 1 minutu, protože jak jsem vylítnul, tak bez baterky a jen v trenýrkách. Ukázalo se, že mi odešla nafukovací karimatka. Z ničeho nic, uprostřed noci se najednou rozlepila a veškerý vzduch se navalil přímo pod můj hrudník do velké bubliny.

V jednom z mnoha dnů v Číně jsem narazil na nehezké město. Když jsem se ubytoval a šel jsem obhlédnout velkoměsto, tak jsem narazil na místní trh. Normálně na tržiště narážím v každém větším městě, ale tohle tržiště bylo smíšený. Od ovoce a zeleniny až po maso a domácí výrobu. Když jsem si to všechno fotil, protože ta pestrost nabízených druhů potravin byla opravdu velká, tak někteří lidé byli dost nevrlí a nechtěli abych si fotil nabízené produkty. O Číně je známo, že místní lidé a hlavně ti na jihu, kde sousedí s Vietnamem snědí vše co se hýbe. Je to pozůstatek z dávné doby, kdy se nejen v Číně hospodařilo jinak než dnes. Na tom tržišti byli různé pasáže s rybami, domácím skotem, plody moře, ale viděl jsem tam i psi. Když jsem procházel ty různé uličky, tak v jedné z nich porcovali veškerou drůbež, veškerý skot, všechny druhy ryby a prostě vše živé. Neuvěřitelný puch, všude na zemi krev, peří, srst a

Když jsem večer při popíjení pivka zašíval moje oblíbené, ale roztržené tepláky, tak se ozvalo další ťukání. Otevřu dveře a tam stály dvě ženy. Mluvily na mě, ale já jim nerozuměl ani slovo. Až když mi jedna sáhla mezi nohy, tak jsem pochopil oč jde a kdo jsou. Blesklo mi hlavou, co když je to nějaká provokace. A druhá věc, co mě napadla byla ta, že jsem se někde dočetl kolik prostitutek je v Asii nakaženo virem AIDS. Jenom v Thajsku je to prý přes 200000, tak je možné, že v Číně to bude víc. Udělal jsem něco, co těm dvěma vyrazilo dech a vůbec s tím nepočítaly. Soudím podle toho, jak byly rozjařilé a plné elánu. Před nimi stojí Evropan, usmívá se, poslouchá jejich mluvu a najednou... Když mě ta jedna důkladně prohrábla mezi nohama, tak jsem se na ně taky hezky usmíval, zkontroloval jsem rám dveří, zda v něm nemají prsty, mluvil jsem na ně taky pouze česky a po dokončení dlouhé věty, jsem jim třísknul dveřmi přímo před ksichtem. Ty musely bej ukrutně vytočený, protože jak potom třískaly na ty dveře to byla síla. Já z toho měl ukrutnou srandu, ale ony to asi v životě nezažily.

S nějakou místní sympatickou ženou se mužů seznámit třeba v baru, protože i tady je to stejný jako všude ve světě. Mrdalo se, mrdá se a mrdat se bude za jakéhokoliv času, režimu nebo názoru. Lidé jsou všude stejní a když muž se ženou chtějí, tak si udělají hezký večer, odpoledne nebo ráno bez ohledu na rasu, náboženství nebo kulturu. Tak to prostě je. Tohle píšu jenom proto, aby někoho nenapadlo, že jsem s těmi dveřmi třísknul z toho důvodu, že bych byl teplej, asexuál nebo nějak vybočující z řady. Jak říkal jeden můj kolega z práce, tak každá žena potřebuje lásku, i ta která jí hledá na jednu noc. Vůbec se jim nedivím, nesoudím je a naopak je plně podporuji . V tomto směru se da říci, že jsem velice ochotný člověk, který všem sympatickým, přitažlivým a hezkým ženám pomůže. Jsem holt charakter- když můžu, tak pomůžu ;o). Tady v Číně jde pouze o to, abyste v případě mužů byli o něco lepší než jiní muži 1*. V Číně je totiž více mužů než žen.

1Silnější pes mrdá.

ale zatím se mi nedaří nalézt žádnou čajovou plantáž. Cítím, že jsem blízko, poněvadž v této oblasti by mělo být několik farem, ale raději jsem si nezjišťoval přesné souřadnice nebo adresu. Chci si vlastnoručně natrhat zelený čaj který mi zkříží cestu.

142 den, na 14926 km se mi v horách přihodila velká nehoda 1*. Při jízdě z kopce a hledání nějaké té čajové plantáže jsem nedával pozor a spadnul z kola. Vzhledem k tomu, že v Číně jsou opravdu špičkové cesty i v té nejmenší a nejzapadlejší vesnici v horách, tak jsem si po několika týdnech zvykl na to, že je to všude bez sebemenšího výmolu nebo nějakého problému. Najednou jsem přelít přes řídítka na jednom hrbolku který měl v průměru tak 10 cm. Kdybych neměl tak naložený předek se zavazadly, tak bych to na normálním kole přeskočil a tlumiče by to absorbovali, ale ty byli zamčený a předek kola dost zatížený. I toto je součástí mojí cesty. Jediný výmol a já ho trefím když mám zamčený tlumiče a hledám čajovník. Naštěstí jsem byl poučen z dvou pádů ještě v ČR a nejel jsem rychle, ale i tak to mělo následky. Sedřený rameno, bolesti v obou zápěstích a ohnutý nosič brašen.

Do nejbližšího města to bylo několik km, ale bolest pravé ruky byla tak velká, že jsem ani nemohl tlačit kolo 2*. Čtyři hodiny jsem seděl na kraji silnice. Čekal jsem jestli bolest ruky ustane a mezi tím přemýšlel, jak budu pokrčovat dál 3*. Koukal jsem z kopce dolů do krajiny a říkal si: přeci nejedu přes půlku světa na kole, abych tady skončil! Přeci není možný, abych téměř po 15000 km skončil! Necelých půl roku na cestě a tohle má být konec mojí cesty, bez čaje, bez návratu? Hovno, ani omylem! Teď zase poznáš s kým máš tu čest (to jsem se zase bavil se svým životem, když mě nepochopil na Sibiři ani v Gobi) 4*.

1* Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.

2* Když jsi dojel tak daleko, že už nedokážeš ujet ani metr, tak jsi právě v půli cesty, kterou jsi schopen ujet. (upravené přísloví)

3* Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.

4* Pravá síla se má ukázat, až když je to opravdu důležité.

nekontrolovaným pohybu se bolest ruky ještě zdvojnásobí. Navíc musím neustále upravovat přední držák, poněvadž po nehodě je ohnutý a drhne o kolo. Brzdí mě to a když trochu nakloním kolo na levou stranu, tak se cele zablokuje.

Škoda, už jsem se viděl, jak budu slavit 15000 km někde na čajové plantáži. Možná za dva dny budu na ostrově Hong Kong a budu v půlce mojí cesty. Ala ejhle, ono nehoda. Někdy to tak prostě v životě chodí, že plány 100% nevyjdou, ale jde o to se z ničeho neposrat a jít dál. Všechno má svoje řešení a všechno jde nějak řešit. Jedno je jistý: ta moje touha tuhle cestu dokončit nekončí. Tu vůli stále mám a když mě doprovází celý život, tak ji znovu využiju 1*.

Nedá se nic dělat, ale musím změnit plán. Mám jen dvě možnosti a ty jsou: sebrat se a odletět domů s tím, že tuhle cestu odpískám, poněvadž ta cesta měla být pouze na kole (žádná cesta kolem světa, ale pouze moje cesta do Číny pro zelený čaj a zpět domů, bez použití dopravních motorizovaných prostředků) nebo počkat v HK a provést rekonvalescenci. Beru druhou možnost protože ten pocit v tom autobuse, ta potupa, že jsem to nezvládl je dostatečný důvod to nevzdat 2*. Navíc, do Vietnamu má přiletět brácha a jet se mnou až do Indie, takže mu přeci nemůžu zkazit plán. Jsem vytočenej a mám zlost na to, že se to takhle podělalo, ale budu pokračovat dál, protože tahle cesta je i boj 3*. Sice malý boj, ale boj.

1* Velke duše mají vůli, ty malé pouze přání.

2* Ten kdo se jednou vzdá, poté se vzdává celý život.

3* V boji je zlost stejně dobrá jako odvaha.

tolik věcí, že nějaká ruka v sádře mě nemůže a nesmí zastavit 1*.Píšu to jenom proto, že přiznávám, že moje cesta pouze na kole skončila 300 km před HK, ale cesta pokračuje dál a já tu cestu dokončím.

Konečně se mi v jedené z výškových budov podařilo sehnat ubytování. Nevím zda to můžu nazvat za mrakodrap, ale jedno vím jistě. Hned v úvodu se potvrzuje, jak jsou Asiaté pověrčiví. Ve výtahu chybí jisté číslo a prostě jedno patro neexistuje. Když už zmiňuji ten výtah, tak tam se mi podařilo udělat docela velkou paseku. Ti z vás, co jste již někdy výškovou budovu navštívili, tak mi dáte za pravdu, že je občas opruz než dojede nějaký volný výtah k vám a můžete do něj vstoupit. Já se šel ubytovat do svého patra, ale provoz výtahů byl v té budově enormně vytížen. Na všechny výtahy se dole čekala fronta. Když už konečně přišla řada i na mě, tak jsem vytočil všechny lidi kteří stáli za mnou. Já do toho výtahu musel narvat kolo, sebe a všechny zavazadla z kola. Do toho jsem to všechno dělal pomalu a opatrně protože jedna ruka v sádře a druhá bolavá mi nic jiného neumožňovala. Když jsem tam všechno narval, tak už se tam nikdo kromě mě nevešel a ti lidé byli úplně vytočení. Pro ně to znamenalo, že musejí znovu čekat než já vyjedu nahoru a přitom si mě budou stopovat další návštěvníci kteří jedou z mezipatra do výších pater a pak další kteří se budou chtít dostat z

1* Šetři si lucernu na temné časy, mohl bys jí potřebovat.

nejvyšších pater dolů. Takový čekání na jedno svezení může trvat 10 minut i déle a tak všichni za mnou měli právo být na mě pořádně vytočený.

Hned druhý den k večeru se potvrdila moje úvaha o živelných pohromách a ještě se mi otevřel jiný úhel pohledu na mou nehodu. Jak se ukázalo, tak ta nehoda byla asi štěstí v neštěstí. Do HK jsem dorazil o dva dny dříve než jsem myslel (kdybych našel čajovou plantáž a měl natrhaný čaj, tak bych to v Číně zabalil). No a druhý den k večeru zasáhnul HK a okolí silný tajfun. Stupnici (sílu) hurikánu neznám, ale lámalo to stromy, bralo střechy, vyrvávalo billboardy. Prostě hromy, blesky, déšť a silný vítr. Moře bylo tak rozbouřený, že byla zastavena veškerá lodní doprava. Když jsem si uvědomil, že jsem chtěl kempovat na jednom z vrcholku před HK, tak mi došlo, že bych měl minimálně 2 dny protivítr v obličeji (což je několikrát těžší šlapání na kole), do toho silný déšť a večer bych kempoval venku pod stromem, který se mohl náporem větru zlomit a zasáhnout můj stan. To je podle mě asi to štěstí v neštěstí. Ta nehoda mě rychle přesunula sem do HK před vypuknutím toho tajfunu. Možná si tento úhel pohledu jen namlouvám, ale co jsem se zatím od života naučil, tak se nic neděje jen tak. Myslím, že mi občas život ukáže nějaké znamení, jako třeba toho anglána kterého jsem potkal, který jel se zlomenou rukou v sádře z Pekingu do Ulánbátaru. Není to sice pravidlem a nemůžu to tvrdit vždy a stoprocentně, ale občas se tyto věci dějí a jim občas zpětně přikládám nějakou váhu- myšlenku. Teď si myslím, že to bylo z toho důvodu aby mi bylo ukázáno, že i se zlomenou rukou se dá jezdit na kole, poněvadž jsem si na to hned vzpomněl když jsem řešil, jak budu dál pokračovat.

V průběhu dne mě čekalo spoustu zařizování. Nejdřív jsem musel najít anglicky hovořícího doktora. Ukázalo se, že to je zatím nejzapeklitější věc kterou musím řešit. V nemocnicích to funguje stejně jako v GB a na všechno se musíte objednat. Nikdo není schopný a ani ochotný nějaké konzultace natož okamžitého zrentgenování nebo vyšetření mojí ruky. Jediná cesta vede přes pohotovost, ale tu já nepotřebuji. Navštívil jsem tři nemocnice a všude stejná pohádka. No nic no. Vyřešil jsem to tak, že v jedné internetové kavárně jsem svůj rentgenový snímek ruky (v Číně jsem si ho od doktorů vzal) ofotil na místním LCD panelu. Sice na mě lidé sedící vedle mě koukali jak na nějakého doktora, ale nic jiného mě v tu chvíli nezbývalo. Když jsem připevnil rentgenový snímek na LCD a zapnul bílé pozadí, aby to dobře prosvítalo a byl vidět každý detail kostry ruky, tak jsem to jednoduše ofotil a nahrál do e-mailu. Účel to splnilo a já měl ofocený obraz připravený k odeslání. Pak jsem zavolal do ČR na ortopedii jednomu lékaři a telefonicky jsem s ním zkonzultoval můj problém. Když shlédl snímky které jsem mu poslal e-mailem, tak potvrdil názor čínských lékařů a sdělil mi, že rekonvalescence potrvá minimálně 14 dní až měsíc. A tak se stalo, že jsem měl naordinovaný pobyt v HK. Ale když doktor říkal minimálně 14 dní, tak já si řekl maximálně týden. Po sprchování jsem totiž zjistil, že když mám dlahu sundanou a neotáčím s dlaní do stran, tak to moc nebolí a já se můžu pohybovat i bez dlahy.

Opravu kola mám již tedy také za sebou. Všechny úkoly jsem tedy splnil, tak je čas na zábavu. HK toho nabízí opravdu dost k vidění a v plánu toho mám hodně. Mám to štěstí, že jsem narazil na Irskou hospodu kde točí pivo Guinness. Nemohl jsem samozřejmě odolat a pár kousků jsem vypil až jsem se z toho připil 1*. Musel jsem se

1* Květina je nejhezčí polo rozkvetlá, opilost také.

připomínají Monte Carlo v Monaku, poněvadž i tam mají eskalátory a výtahy, aby tamní lidé nemuseli šlapat do kopce. Nad rušnými ulicemi HK, kde projíždějí patrové autobusy, patrové tramvaje, auta a náklaďáky jsou nadchody a lávky. Jednoho dne jsem vyzkoušel, že od pobřeží, kde jsem vystoupil z lodě a pokračoval nadchodem do jedno z mrakodrapů, tak se dá pohyboval pouze skrz mrakodrapy a různé průchody, podchody, eskalátory i výtahy skoro až k lanovce, která by mě dovezla na samotný HK Peak. Čili když chcete, tak nemusíte šlápnou na ‚,pevnou zem‘‘ a od pobřeží se dostane až nahoru pouze po různých vymoženostech moderní doby. Výškový rozdíl je z 0 až 400 m.n.m. Taková HK výšková turistika :o). Já se nahoru, na Peak Tower (Victoria Peak je ještě vyšší má cca 500 m.n.m) vydal v jednom z dalších dnů. Je to další velký bod mé cesty. Nádherná vyhlídka nejen na pulsující lodní dopravu mezi ostrovem a pevninou. Je to krásný ve dne, ale snad ještě hezčí v noci. Když jsou ty mrakodrapy osvětlené a na vodě se to hemží stejně jako v ulicích, tak je všechno hezky vidět. Ta doprav všeho druhu (auta, lodě, helikoptéry, tramvaje), různé výškové rozdíly budov a rozměrné světelné poutače všeho druhu vytváří z HK nebeskou zář. Když je zataženo a jsou mraky (nebo je jen ve vyšších částech ostrova mlha), tak se ta zář všech neonů a reflektorů odráží zpět dolů k zemi. Mezi ulicemi a uličkami se prohánějí známé červenobílé taxíky které jsou tak tradiční, jako žluté Taxíky v NY nebo černé Taxíky v Londýně. Ale tady v HK vám taxíky (některé tu automatiku nemají) i automaticky otevřou zadní dveře. Hned jsem to vyzkoušel když jsem šel z vyhlídky. Nahoru jsem šel pěšky, abych si vychutnal každičký kousek tohoto ostrova a prošel co nejvíce ulic a zákoutí, ale když jsem se večer vracel, tak jsem si stopnul taxíka, abych zkusil i tuto netradiční věc, kterou znám z dokumentů. K moji smůle jsem stopnul taxíka bez automatiky. Svezl jsem se jen několik metrů a řidič na mě koukal jak na idiota, když jsem mu řekl, ať mi cca po 300 m zastaví, že už vystupuji.

Kolikrát jsem četl názor, že HK je jen betonová džungle, ale opak je pravdou. Na dost místech je nějaká zeleň, park nebo zahrada. Skoro všechny vrcholky jsou zelená džungle a sem/tam (na těch vrcholcích) je nějaký dům nebo honosná vila. Na jedné části pobřeží je pláž a na dalším vesnička. Někde skalní útes a někde na molech postavené dřevěné baráčky. Někde jsou přístavní loďky propojené do plochy která vytváří plovoucí zastřešenou ,,vesnici’’. Je to hodně různorodé. Jsou části kde je opravdu jenom beton, ale to je snad ve městě zcela normální. Naopak, tam kde je beton, tam se to hlavně v noci promění na tu nádheru s neonovými poutači. V uličkách místní lidé vytáhnou svoje stolky a nabízejí buď jídlo nebo nějaké předměty. Tady o tom místě se dá opravdu říci, že žije i v noci.

Každý večer je v HK night lights show (laser show) oficiálně se to nazývá A Symphony of Light. To je něco neuvěřitelně parádního a přesně to zapadá do prostředí tohoto ostrova. Než začne samotná show, tak se z megafonu a reproduktorů představí sponzoři, budovy a všichni ti kteří mají něco společného s tou nádherou. 3x v týdnu je předmluva odříkaná v Angličtině a 4 x v Čínštině. Po představení a zablikání nebo rozsvícení všech budov, neonů a poutačů začíná ta pravá show. Já ji viděl několikrát, poněvadž je to fakt bomba. Prvně jsem si koupil několik piv a usadil se přímo na nábřeží naproti HK ostrovu. Na podruhé jsem si vytipoval jednu budovu a vylezl na ochoz/terasu abych nemusel stát nebo sedět se všemi mačkajícími se lidmi na nábřeží. A na potřetí jsem zajel přímo na ostrov mezi budovy a pohyboval se přímo pod těma blikajícíma mrakodrapama. Ta show je hodně populární a každodenní představení tomu odpovídá. I počet návštěvníků je enormní, ale ať Vám popíšu průběh show. Během cca 15 minut se za zvuků hudby a synchronního osvětlení budov nebo probliknutí poutačů na protějším břehu (tj. vy stojíte v Kowloonu a díváte se na ostrov Hong Kong přes mořský průliv) rozzáří více než 40 mrakodrapů. Různé efekty od laseru, světel uvnitř budov nebo neonových trubek se v tu dobu různě rozsvěcí a zhasíná, a na tom panorama HK to dělá nádherný představení. Něco jako kdyby ty obrovské budovy na 15 minut ožili a pak zase zbytek večera jen vytvářeli to nádherný panoram. Do toho mezi pobřežím a ostrovem plují osvětlené lodě a Džunky a to ještě umocňuje tu atmosféru.

Ač je těch zážitků nejen v HK mnoho, tak jsem dostal naděleno ještě daleko víc, než jsem si plánoval. Možná se Vám zdá, že jsem až příliš nadšen z prkotin nad kterými někteří mávnou rukou, ale někdo má rád auta, někdo oblečení, někdo vaření atd. Někdo miluje obrazy, někdo sochy a někdo hudbu. Je to jak s koníčky. Ten sbírá odznaky/hodinky, ta kabelky/boty a já sbírám zážitky. Raduji se z věcí které se mi podaří naplnit v mém životě a hlavně dojít k cíli. Teď jsem tady v HK a pořádně si toužívám. Jsem v ráji. Pro někoho je ráj někde na pláži s koktejlem, pro někoho je ráj

Dalším přežitkem z dávné doby a jsem velice rád, že ho zde zachovali je přeprava mezi ostrovem a pevninou. I zde fungují jakési ,,doubledeckery‘‘ patrové lodě v podobě převozu. Jedná se o staré výkone lodě pro přepravu osob a jsou hojně využívány. Já je využil pokaždé, když jsem se přepravoval na ostrov, poněvadž ta vyhlídka z těch lodí je taky parádní. Můžete samozřejmě využít i metro nebo rychlolodě, autobus a auto tunelem, ale tohle je taková jiná dimenze a dostanete se jakoby zpět do minulosti. Celý interiér lodi je zachován z dávné doby. Dokonce i žetony pro přepravu. Abych byl přesný, tak žetony už jsou z plastu, ale výdej a odevzdání obsluze je zachován jako kdysi. I v čekárně na přívoz se podle dobových fotografií nic moc nezměnilo (v některých samozřejmě jo, protože přístavních čekáren několik na obou stranách ).

Také v dolní části paluby jsou opěradla lavic uzpůsobená tak, že se pouhým překlopení v před nebo v zad změní poloha sezení cestujících, tak aby vždy jeli čelem k svému cíli. Naposledy spatřuji plachetnici s červenými plachtami (tzv. Džunka) a vyloďuji se na ostrově HK. Dávám si testovací kolečko kolem budovy HSBC a

jsem chtěl využít. Tam mě ale odmítli vpustit do ČLR, protože ten přechod byl určen pouze pro místní. Obdobný problém jako na UA-RU hranici. Otočil jsem tedy kolo a následoval oficiální přechod pro ostatní lidi s tím, že jsem nenasedl ani do auta, autobusu nebo do vlaku. Celý cca 1km přejezd a všechny stanoviště až k poslední čínské kontrole se mi podařilo projet bez problémů, ale na posledním zátarasu mě zachytila policie a na dvě hodiny zdržela. Po šetření a vyjasnění pravidel, že i když mám víza a vše potřebné k vstupu do ČLR, nemohu použít svůj vlastní dopravní prostředek kterým moje kolo je. Slušně mě příslušníci otočili zpět do HK,ať si projedu hranice jako všichni ostatní předepsaným dopravním prostředkem. Povinně jsem tedy navezl kolo do nízkého autobusu a hranice překonal dle jejich požadavků. Hned na hraničním přechodu se opět projevila neurvalost některých Číňanů. Většina je jich slušná, ale najde se dost jedinců kteří opravdu flušou kde mohou a navíc úplně suveréně předbíhají ve frontě. Slušné slovo nepomáhá. Platí na ně pouze to, že když vás předběhnou, tak je musíte předběhnout taky, aby pocítili na vlastní kůži jaké to je. To se pak hrozně čertí a nadávají, ale já se jim pak už jen směju do ksichtu a to je vytočí ještě víc.

Zrovna projíždím městem Guangzhou a jedná se o jedno z nevětších měst v Číně. Vlastně je to megapole. Číňani mají v plánu z něj udělat jedno z největších měst na světě. Chtějí spojit všechny okolní prorůstající se města a aglomerace do jednoho názvů a tak vznikne město s počtem obyvatel cca 60 000 000 lidí. Ty čísla ohledně počtu obyvatel mohou být zavádějící, poněvadž někdo započítává různá navazující města a někdo je zase vynechává. Ale když přihlédnu pouze na dvě největší města, tak prozatím mají zhruba 30 000 000 obyvatel. De facto již to město propojené je, protože když se podíváte na mapu, tak město navazuje na město. Já ho projíždím dál a dál na západ, a ani po druhém dnu mu není konec. Přestože je to již docela únavný, tak se mi to velké město zrovna hodí. Jsou zde většinou rovinky a ubytování se shání velice snadno. Teď mi to pomohlo skrz tu ruku, poněvadž rozdělávat stan by byla komplikace navíc.

Na začátku, než jsem vypadl z HK, tak to bylo hodně kopcovitý, ale po opuštění Nových teritorií je to většinou placka. V těch kopcích za HK jsem dal levé ruce pořádně zabrat. Všechno jsem totiž táhnul pouze na levou ruku abych tu pravou v sádře, co nejmíň namáhal. To mělo za následek to, že levá začala bolet o dost víc než pravá. Brzdil jsem pouze levou a přehazoval pouze na přesmykač. Naštěstí jsem to zvládnul a den ode dne je to lepší a lepší. Důležité je, že pokračuji dál a to je to podstatné. Když si uvědomím, že někteří lidé mají opravdu těžký život a přesto jim nezamrzne úsměv na tváři, tak mě to akorát přivádí k myšlence, zda mám tu ruku v sádře vůbec zmiňovat. Oproti celoživotním zraněním je to úplná prkotina.

Každé věští město nejen v Evropě má svůj neduh v podobě bezdomovců a to platí i o Číně. Již po několikáté jsem potkal dalšího Tarzana. Opravdu mě zajímá a musím to někde nějak zjistit, proč mají všichni bezdomovci pouze černé hadry a vypadají všude skoro stejně. Není to tak, že by ty hadry byly jen špinavý, ale všichni mají černé oblečení. Možná to jsou bývalí trestanci nebo feťáci, ale ten, co jsem mu dával peníze a reagoval až na ovoce s vodu mi připadal spíš jako blázen. Opravdu zvláštní lidé tihle Tarzani. Možná to jsou mentálně postižení lidé nebo něco jako takzvaní nedotknutelní. Nedotknutelní jsou nejnižší kasta lidí kteří žijí v Indii a ostatní spoluobčané jimi pohrdají. Chovají se k nim hůř než k dobytku a jejich životy bych přál všem namyšleným, arogantním, bezohledným, prospěchářským lidem, aby aspoň na jeden týden poznali jaké to je žít takový život. Vice o nedotknutelných napíšu v kapitole Indie.

Ovocnou oblast střídají rýžová pole a to, co jsem hledal nahoře na severu Číny je zastoupeno na jihu. Všude samá rýžová pole, která střídají bambusové lesy. Sem tam se objeví ještě nějací prodejci broskví, ale pomalu ustupují a přichází nadvláda rýže a bambusu. Doufám, že na nějaký bambusový les narazím k večeru abych v něm mohl také přespat.

Dnešní den se zapíše do cesty jako (další) den D. Skoro po půl ročním putování nejen po Asii se dostavuje to, pro co jsem si do Číny přijel. Stojím na vrcholu jednoho z kopců a přede mnou se na úpatí hory rozkládá čajová plantáž. Snáším kolo k prvnímu čajovníku a kochám se tím pohledem na tu zelenou krásu. Nedaleko je asi obslužní budova a v řadách čajovníku jsou vidět tři sběrači. Vytahuji fotoaparát a pořizuji několik fotek. Poté už se nemohu dočkat a jdu přímo mezi ty hezky zastřižené keříky i s připraveným sáčkem. Mimikou naznačuji sběračům, zda si mohu natrhat několik lístků a je mi to samozřejmě dovoleno. Vybírám jen ty nejkvalitnější a nejmladší rozvinuté a skoro rozvinuté mladé lístky pod vrcholkem keře. Je až neuvěřitelné, jak ten malý keř, když se nestříhá, může dorůst výšky i 30 metrů a doložený rekordman měl prý 60 metrů. Už jsem to psal několikrát a několikrát to ještě psát budu, ale zas je to tady. To ježení vlasů. To brnění na kůži. Ta radost, že se vám něco splnilo. To oč usilujete je náhle tady a je to ještě lepší než jsem si to představoval a plánoval. Stojím si tady mezi čajovníky a vlastnoručně si trhám zelený čaj. Ten čaj, který si v budoucnu vychutnám při zvláštních příležitostech. Ten čaj, kterému jsem tímto dnem dal příběh. Ten čaj, který se stal skutečným když jsem si ho vysnil v mojí hlavě a šel si za svým cílem 1*. Ten čaj pro který jsem si přijel z Příbrami na obyčejném horském kole a teď

1* Neni důležitý cíl, ale ta cesta k němu.

dokážou lidé vytvořit tolik neuvěřitelných tónů až to dá nějakou hezkou melodii. Naposled jsem tento instrument slyšel znít na koncertě J.M.Jarreho v Pekingu. Když jsem koncert na DVD viděl prvně, tak mě to nadchlo. Je opravdu neuvěřitelný um z tohoto nástroje zahrát tak ladnou melodii. V tom parku jsem to slyšel poprvé v životě na živo. Navíc v hezkém parku s nádhernou ženou. Byl jsem tam pouze já a ona. Kolem ozdobné keře a ona seděla pod palmou vedle fontánky. Když jsem přišel blíž, tak mě zaregistrovala i ona a jen jsme se na sebe hezky usmáli. Chvíli jsme se dívali do očí. Ona pak cudně sklopila zrak a pokračovala dál v hraní. To bylo asi podruhé, kdy mě štvalo, že neovládám jejich řeč ale...

V krámu byl pouze kluk a holka. Nehovořili anglicky, ale snažili se mi maximálně pomoci. Já potřeboval přeplést ráfek, ale oni neměli ráfky (36 děr) a nářadí. Problém byl v tom, že ten krám prodával jen jízdní kola v celku. Furt někam volali, ale asi ani jiní prodejci nic neměli. Po cca hodinovém čekání přijel další kluk. Byl to vášniví cyklista a přijel na vlastním kole. Po rozpravě s prodejcem a prodavačkou shlédl moje kolo a nabídl, že mi dá zdarma svoje vlastní zadní kolo. Pochopil jsem ho správně, ale to jsem nemohl přijmout. Potom se tam zase o něčem dohadovali, telefonovali a pak přijela další holka. Ona hovořila perfektně anglicky a vše mi potom dávalo smysl.

Vysvětlila mi, že se snažili obvolat své kolegy prodejce, ale ráfek s 36 dírkami nikdo nemá skaldem. Bude nejdřív zítra k večeru a to ještě není jisté. Proto přijel její bratr na tom kole a nabídl mi svoje zadní kolo v celku, ať mohu pokračovat v cestě a on si objedná nové později. Tak jsem jí na to řekl, že jsem to pochopil a chtěl to zadní kolo jejímu bratrovi zaplatit, ale on odmítal vzít mnou nabízené peníze. Na to mi jeho sestra řekla, že to odmítá z toho důvodu, že jsem v nouzi a že jim to čest nedovolí. Ať prý zadní kolo přijmu jako dar, že jsou rádi když mohli pomoc někomu ze západu. Já na všechny nevěřícně koukal a již po několikáté jsem nevěřil vlastním uším (tohle je ta zlá Čína, tole jsou ti zlí Číňané. Stejný nebo hodně podobný úkaz jako v Rusku a historky o Rusech...). Vysvětloval jsem jim, že toto zase nemohu přijmout já a že v žádné velké nouzi nejsem. Že už jsem toho v životě hodně procestoval, ale tohle, že je jen menší problém který bych rád vyřešil ke spokojenosti nás všech. Byl to takový souboj cti. Nakonec jsem tedy navrhl, že já přijmu od nich zadní kolo, ale na oplátku oni se mnou půjdou na oběd do nějaké místní restaurace a nechají se pozvat. Dohoda tedy byla uzavřena a po bezplatné výměně zadního kola jsme se odebrali do restaurace. Po hezkém povídání a zjištění dalších faktů o tom, jak to v Číně doopravdy funguje a jak se zde žije místním lidem jsem se rozloučil. Na památku jsem si od každého nechal vepsat do poznámkového bloku něco v čínských znacích, že si to nechám přeložit až budu doma, protože mi bylo ctí, že jsem je mohl poznat. Ještě jsme udělali pár fotek a já vyrazil dál k poznávání nejen této nádherné krajiny, ale i místních lidí. Čína a většina místních lidí je fakt super.

Další město a další paráda. Když jsem se přesunul do dalšího města, tak jsem šel po nalezení ubytování prozkoumat zákoutí města. V jednom z parků jsem narazil na jakousi zahradu mudrců. Všechno je pouze v čínštině, ale jak je mi známa některá historie, tak půjde o staré filosofy, lékaře a nebo svaté. Někteří mají v rukách svitky, někteří trychtýře na bylinky a někteří nadpřirozeně velké čelo, což značí již zmiňované mudrce. Někteří z nich mají vedle sebe položené knihy. Všechny sochy jsou v životní velikosti a mezi nimi jsou i nějací válečníci a ženy. Když procházím dál parkem, tak objevuji staré budovy před kterými cvičí lidé na popud jednoho školitele. Již jsem se s tím setkal dříve i v jiných částech Číny, ale lidé většinou cvičí ráno nebo večer. V tomto parku všichni cvičí v pozdním odpoledne, tak je to taková změna. A navíc jsem zde narazil i na 3 jedince kteří cvičí s meči a různými válečnými nástroji. Všechno má samozřejmě tupý hrot a čepel, ale vypadá to jak z nějakého filmu nebo dokumentu. Není to nic akčního, ale ladné a pomalé pohyby.

Po nepříjemnosti s naložením kola do autobusu, když praskl čtvrtý drát a také po té nehodě s rukou při které jsem jel cca 300 km autobusem jsem se rozhodl, že si dám ‚,trestní kolečko‘‘. V této oblasti se již nacházejí ty zmiňované homole, tak stejně hledám nějaké vhodné místo, kde bych mohl projíždět v jejich blízkosti a občas i z větší vzdálenosti. Chci je totiž nafotit z různé vzdálenosti abych zachytil tu monumentální krásu z několika pohledů.

Po několika dnech jsem rád, že jsem dal na doporučení lidí a navštívil město Guilin. Město bylo pěkné a obzvlášť dvě pagody v centru. Víc než město Guillin mě zaujalo městečko Yangshuo. Zde jsem totiž nalez to, co jsem v této oblasti hledal. Homole a mezi nimi protékající řeku Li. Můj další plánovaný bod z cesty. O tomhle bodě jsem věděl, ale nevěděl jsem, kde přesně leží. Věděl jsem pouze oblast. Nechal jsem to na osudu stejně jako s tím zeleným čajem 1*. Věděl jsem, že to najdu, že to přijde, ale byla to taková další zkouška (ověření), jak vnímám život. Jak asi skrytě občas funguje. Je to podvědomí, touha, intuice. Šestý smysl. Ale zpět k řece Li.

1* Co má přijít, to přijde. Nebo-li, co opravdu chcete to přijde.

Neskutečná přírodní nádhera. Obrovské tupé kužely jakoby vyrostly z té řeky. Některé jsou zarostlé stromy, keři, bambusem a některé mají část čistě bílou asi z vápence. Konečně jsem se tedy dostal do posledního velkého bodu v Číně. Jsem v další pohádkové jeskyni a další světový unikát, který se mi nesmazatelně zapsal do paměti. Tou nádherou jsem byl tak nadšen, že jsem musel vzít telefon a aspoň to zavolat a popsat mámě. Ještěže už existují mobily a mohl jsem volat přímo uprostřed toho všeho. Mobilní signál je v Číně prakticky všude. Dokonce i v horách je samozřejmostí a ještě se mi nestalo, že bych byl někde bez signálu!

Ještě bych to mohl přirovnat k sexu. Ač máte první sex, tak druhá a třetí žena je úplně jiná než 11, 12, 13. Taky se jich nemůžete nabažit a je to stále jiné, chcete poznávat víc a víc. Ten chtíč poznání, tu bedýnku zlata nemůžu naplnit a to jsem kousek za druhou půlkou mojí cesty. Není to tak, že bych se hnal pouze za tím zlatem (zážitkem), ale jedu si svojí cestu, plním si svůj cíl/plán/sen a jakoby za odměnu dostávám víc a víc od života 1*. Tolik zážitků, zkušeností a krásy přeju každému dobrému člověku.

1* Není důležitý, jak jste staří, ale kolik jste toho prožili.

na jedné z homolí zaujal obří motýl. Z té dálky a výšky nebylo poznat zda je motýl vytesán do toho vápence a nebo byl nainstalován odlitek z betonu. Také jsem narazil na jednu homoli která v sobě měla velkou díru. Taková obří přírodní průrva skrz celý ten masiv a díky ní bylo vidět skrz.

Mám za sebou hezkou oblast a je čas otevřít další čokoládu. Hned po ránu se na tachometru objevilo 16000 km. Večer dorazím do města, tak to zapiju i pivem. Po příjezdu do města jsem našel ubytování a navštívil místního holiče. Pán mě sice pochopil, že potřebuji ostříhat, ale nechápal jak, tak mi vrazil holicí strojek do ruky, ať se ostříhám sám. Naštěstí se sám stříhám a tak nějak jsem doufal, že mi bude strojek svěřen. Po úspěšném ostříhání mi zbývá čas na prohlídku města. Nevím co se děje, ale vše je připraveno na velkou oslavu. V každé ulici nějaká výzdoba a centrum města uzavřené pro nějakou parádu. Vůbec nechápu, jak můžou vědět, že dnes zapíjí další kilometry a že jsem dnes přijel do jejich města, ale je to od nich milý. Takový přivítání jsem nečekal. Žert, sranda, kecám. Ta výzdoba a uzavření centra bylo kvůli něčemu jinému. Koupil jsem si na pokoj pivko a udělal si oslavu zmiňovaných 16000 km. Když už byla tma a já si otevřel další pivko, tak vypukla ta velkolepá oslava. Po půl hodině velkých ran a záblesků z venku jsem se šel podívat, co se děje. Ta velká oslava bylo výročí založení komunistické strany Číny. Tak pompézní ohňostroj jsem ještě neviděl a asi už v životě neuvidím. Celý ohňostroj trval celou hodinu a to, co Číňané předvedli v tomto městě mě opět utvrdilo v jejich megalomanství. Nepřetržitý hodinový ohňostroj různých typů. Na obloze vykreslili srdíčka, hvězdice, různé druhy ornamentů a bylo to úžasné. Ohňostroje a různé oslavy k Číně patří, konec konců i ten střelný prach vymysleli oni, ale hodinový ohňostroj je hodně dlouhá doba. Na druhou stranu to bylo dost pestrobarevný a za celou dobu se dalo na co kukat.

Pomalu se blíží konec Číny a já jedu k poslednímu většímu městu. To město se jmenuje Nan-ning. Než k němu dorazím, tak chci ještě zmínit jednu zajímavost z Číny. Všude se neuvěřitelně hodně staví. Silnice, budovy, letiště, nádraží, tunely atd. Některé budovy a sklady jsou ještě prázdné, ale to nemění nic na tom, že se po celé Číně neuvěřitelnou rychlostí a ve velkém počtu všude a všechno staví. Mě zaujaly mosty, protože jsem již překročil mnoho a jsou všeho druhu. Od ultra moderních, vysoko položených až po bambusové. Ty bambusové a lanové v horských oblastech jsou obzvlášť hezké. To platí i o budovách. Všude ve městysech jsou moderní budovy a někde i netradičních tvarů, ale mě více zaujmou ty staré, které mají již nějakou historii. Třeba stará kamenná vesnička s rudými lampióny a vstupní bránou mě zaujme o něco více než novodobá budova v Pekingu. Z té kamenné vesničky je cítit ta historie Číny. Při pohledu na starou kamennou vesnici mi zas a znovu vyskakuje myšlenka, že Čína a její obyvatelé jsou jako jeden národ, jedna země na této planetě víc než 5000 let. 4000 let doložených, ale mnoho badatelů se přiklání k 5000. Neskutečně dlouhá doba jednoho národu a jedné říše.

Konečně jsem dorazil do města Nan-ning. Je to docela hezké město ve kterém jsem narazil na jednoho Američana který si zde otevřel restauraci. Při prozkoumávání města mě sám oslovil na ulici a pozval mě do jeho restaurace. S ním, s Francouzským spolumajitelem a jejich manželkami jsem vypil několik piv. Pokecali jsme a já dostal zase trochu informací. Je to již několikátý Američan, kterého jsem v životě potkal a neříkal mi o Americe jen samé pozitiva které slýchávám a čtu z novin. Nejvíc mě asi překvapil odpovědí na mou otázku, proč se přestěhoval z USA do Číny. Odpověď zněla, že dost věcí v Americe je blud a prezentují se jinak než je skutečnost. I podnikání je prý snazší v Číně než v USA. Tedy konkrétně srovnával chod a pořízený nezbytných povolení pro restauraci. V Číně se prý v tomto odvětví podniká svobodněji. Tento názor zastával i ohledně různých nařízení a zákazů v USA. Třeba nemožnost se v některých státech koupat v rybníce a řece z toho důvodu, aby se někdo neutopil. Prostě se to zakáže všem a je po problému. Když tyto příběhy slýchávám od rodilých amíku, tak tomu přikládám daleko větší váhu než nějakému článku z tisku. Amíci a ani já to netvrdím, že jsou USA pouze špatná nebo jen dobré. Prostě je to jako s Čínou. Každý stát má svoje negativa a pozitiva. Každý ať si udělá obrázek na základě vlastní zkušenosti a ověřuje informace z vícero zdrojů. Já to tak dělám a proto mám na dost věcí svůj vlastní názor.

Také jsem ve městě narazil na Wal-Mart. To je síť amerických obchoďáků která je v USA velice rozšířená, populární a nejvýdělečnější společností, co se maloobchodu týče. Znám ho z Anglie a Skotska, ale tam se jmenují ASDA. Zde v Číně se to jmenuje asi taky jinak, ale já ty znaky nedokáži rozluštit. Kdyby to nebylo napsáno malým písmem v latince, tak bych to nevěděl. Zkoušel jsem srovnat kvalitu a nabízené zboží. Západní výrobky od piva, sladkostí až po různé potraviny a hygienu jsou neskutečně drahé, ale místní pochutiny a vše spojené s místní kulturou je naopak za příznivou cenu. Taky mě v tom obchoďáku zaujalo oddělení čaje. V Číně máte všude různě čajovny a prodejny různých druhů čajů, ale v tom supermarketu to byl extrém. No extrém. Prostě jako v Evropě s pivem. V jednom obřím regálů pouze plechovkové ledové čaje různých druhů a naproti v dalším regálu pouze lahvové varianty. Když projdete celou řadu cca 20 metrů a jste na konci, tak máte další regály s čajem sáčkovým a naproti čaje sypané- balené. No a aby toho nebylo málo, tak úplně na konci je cca 50 velkých kádí s čajem sypaným, který si naberete dle vlastního objemu nebo váhy. Já to podle jejich písma nepoznám, zda se platí za objem či váhu, tak píši obě alternativy. K tomu obchodu se váže ještě jedna věc. Když jsem si nakupoval různé pochutiny, tak za mnou chodilo dost Číňanů a sledovalo jaké věci si já, jako Evropan kupuji. Když jeden odešel, tak hned přiskočil jiný nebo i pár a důkladně shlédli můj košík. Nebylo to nic nepříjemného, ale pouze mě ta jejich zvídavost zaujala. Nejvíc je zaujalo pivo a vedle něj led. To je vlastně další zvláštnost kterou jsem zde poznal. Pivo mi zatím úplně všude, i v baru prodávali nevychlazené. Nevím, zda je to normální v celé Číně, ale pivo zde nechladí. Já to vyřešil tak, že jsem si led bral v oddělení ryb. Většinou jsem to řešit nemusel, ale v Nan-ningu jsem sehnal hotelový pokoj bez ledničky, tak jsem musel najít jiné řešení, jak vychladit pivo.

V Nan-ningu jsem neplánovaně strávil několik dní navíc, poněvadž při odjezdu z města mi praskla zadní osička v náboji kola. Náhradní jsem neměl, tak jsem se musel do toho města vrátit. Než jsem našel krám s cyklodoplňky a provedl opravu, tak jsem navštívil dost krámů a obchodních center. To mi připomíná další zvláštnost Číny. Třeba jeden třípatrový obchodní dům pouze s mobilními telefony a vše s tím související. Každé patro bylo napěchováno několika desítkami malých a větších obchodů s mobily různých značek. Takováto konkurence jen v jednom obchoďáku je něco neskutečného. Opravdu Číňanům nezávidím ten konkurenční boj o zákazníka. To není 6 krámů na jedno město, ale třeba tři sta obchůdků a obchodů pouze v jednom baráku! Nebylo to ojedinělé, co jsem podobný typ obchoďáku navštívil. Jsou jich tisíce po celé Číně a je to ve všech odvětvích PC, TV atd.

Další ze zvláštností Číny je ta, že pokaždé když jsem byl někde ubytován, tak z nabídky několika desítek programů se vždy aspoň na jednom programu promítala pohádka, film, divadelní nebo operní představení Opičí král (v originále Putovaní na západ). Buď jsem měl neuvěřitelné štěstí nebo to prostě jede každý den v nějaké smyčce na jednom z kanálů. Aspoň mohu napsat, že je to jediný film, pohádka, představení kterému rozumím a nepotřebují ani český dabing :o).

Poslední příběh z Číny jsem nechal na konec, ale stal se v polovině Číny. Bylo to setkání s jedním pastevcem. Většina lidí, které jsem doposud potkal na mě začala úplně automaticky hovořit jejich mateřským jazykem, i když bylo zřejmé, že jsem cizinec. Dokonce i poté, když pochopili, že jejich jazyk neovládám, tak na mě stále většina hovořila jejich jazykem a očekávali odpovědi. Ti, co ovládali i jiný jazyk samozřejmě hned zkusili Aj, Fr. atd. Jednoho včera, když jsem si rozdělával stan, tak ke mě přišel pastevec koz. Jednoznačně mu to myslelo a jako jediný ihned pochopil, že když mu naznačím, že nehovořím Čínsky, tak nadále nebude komunikovat a požadovat mluvené odpovědi 1*. S tímto pánem jsem si pomocí gest dokázal sdělit vše, co jsem potřeboval a i on mi vše ‚,vysvětlil‘‘ pouhou mimikou. Rozhovor se týkal cestování, jídla, ubytování, spaní, počasí. Nebylo toho moc, ale ten přístup a pochopení z něj jednoznačně udělal někoho, kdo zcela určitě neměl pást kozy v horách, ale měl se rozvíjet někde jinde. Ale třeba to byl již starý moudrý muž který pochopil, že se nemá cenu za něčím neustále hnát a klid našel v pastvě koz kdesi v horách. Byl to hodně starý pán, a tak nějak mi uvízl v hlavě stejně jako ten poustevník v horách, který mě obdaroval nudlemi. Oba ti staří pánové jako by byli nějací staří filosofové a v klidu, o samotě kdesi v horách rozjímali o životě. Nejenom Čína, ale hlavně život je o přemýšlení. Když už jsem u té filosofie, tak jestli máte čas a chuť, přečtěte si knihu Smysl lidského života nebo knihu Smysl lidské existence. A jestli máte více času, tak knihu Filosofie tváří tvář zániku. Poslední zmiňovanou knihu mám zrovna rozečtenou na této cestě a jako ty dvě zmiňované v předchozích řádcích, i tato kniha je opravdu silná kniha. Všechny jsou od stejného autora, filosofa jménem Milan Machovec-moudrý muž. Měl jsem možnost poslechnou mnoho jeho přednášek ještě na kazetových páscích, které mi propůjčil kamarád. Machovec ty svoje úvahy, dokázal vysvětlit tak lidsky, že jsem je asi několikrát pochopil i já. Stejně jako Kleczek a jeho pojetí astrofyziky a pojetí světa. Oba vzdělaní, moudří lidé kteří dokázali svoje myšlenky předat i pouhým amatérů. Já se totiž ani o filosofii ani astrofyziku nijak moc nezajímám, ale v jejich podání si přečtu, poslechnu podívám na skoro každý záznam.

1* Kdo nerozumí jednomu pohledu, nepochopí ani dlouhé vysvětlování.

Když jsem opustil poslední velké město, tak už jen zbývá hraniční přechod do Vietnamu a zhodnocení celé Číny. Začal bych tím, že tahle země je neuvěřitelně bezpečná a podle mého úsudku se kriminalita musí držet na úplně spodní hranici. Oproti Rusku jsem nezaznamenal ani jednu vážnou nehodu nebo požár, což mi přijde jako další zvláštnost, přičemž netvrdím, že se tyto nehody v Číně nedějí. Zato policejních stanic a aut je všude neuvěřitelně moc. Tak jako má Rusko v každém větším městě vojenskou základnu, tak tady má i ta nejmenší vesnička svojí policejní stanici. Je to opravdu znát na té bezpečnosti. Ve večerních hodinách jsou ulice nejen velkoměst hodně bezpečně a to podle mě není způsobeno jen tou všudypřítomnou policií, ale mentalitou lidí. Opravdu hodně bezpečná země. Tohle je názor i lidí, kteří Čínu navštívili nebo kteří v ní žijí. Tím myslím trvale žijících cizinců.

Z mého pohledu jsem od Číny dostal to, co jsem očekával a v mnoha případech mě i dost překvapila. Třeba ten rozvoj technologií je na takové úrovni, že by se lidé na západě měli hodně rychle obávat nástupu této velmoci. Jak se říká, tak 19 století

Čínských hranicích s Mongolskem, tak i zde mi měřili teplotu. Kdyby ji měřili všem, tak se nad tím nepodivuji, ale byl jsem jediný z celého davu lidí.

Ve městě Ha Long jsem narazil na jeden mladý manželský pár který pracoval v místním hotelu jako personál. Vzhledem k tomu, že se mě nesnažili při zjišťování ceny za nocleh natáhnou, tak jsem se ubytoval zrovna v jejich hotelu a byla to správná volba. Z toho mladého páru se vyklubali docela příjemní lidé a večer jsme dali společnou večeři s přípitkem rýžové vodky. Na druhý den jsem je požádal o zajištění lodě k přepravě do zátoky Ha Long. Jelikož byli velice vstřícní a ochotní, tak mi jízdenku a dopravu k lodi zajistili. Nejdříve se mi cena zdála hodně vysoká, ale pak jsem si řek, že když už jsem tady, tak jí tedy zaplatím. Nalodil jsem se na dvoupatrovou loď pro 40 sedících lidí (kapitán říkal, že maximum osob na palubě je 80) a čekal na odplutí. Když jsem zpozoroval obsluhu, jak odpoutává loď, tak jsem se šel zeptat, co se děje a kam plujeme. Kapitán mi doslova řekl: loď sis zaplatil, tak vyplouváme. Na otázku, kde jsou další turisté mi sdělil, že žádní turisté už nebudou. Loď jsem si totiž zaplatil pouze pro sebe. Já si nedopatřením nekoupil jenom nějakou místenku, ale pronajal celou loď. Asi jsem to tomu manželskému páru špatně vysvětlil nebo mě špatně pochopili, ale výsledek je ten, že mám celou loď jen pro sebe.

Abych rozepsal plavbu na lodi, tak hodina tam, hodina zpět a dvě hodiny proplouvání lodí mezi ostrovy! Ale ať Vám tento příběh popíši podrobněji, poněvadž to stoji za to. Jsem sám na jedné lodi. Loď je cca 15 metrů dlouhou a široká je zhruba 4 až 5 metrů. V podpalubí motor a provozní místnosti. Na palubě velká místnost s barem, naproti baru stoly i lavice a vzadu místnost s toaletou. Nadstavba té velké místnosti se využívá jako terasa se zábradlím a odpočinkovými lehátky. Nad nimi se tyčí kapitánský můstek. Můstek je samozřejmě místnost s kormidlem, ale navíc je uvnitř postel kde odpočívá kapitán.Tohle všechno jsem zjistil během plavby tam. Trávil jsem dlouhou chvíli, tak jsem se zeptal obsluhy, zda by jim nevadilo kdybych si celou loď důkladně prolez a nafotil. Nic proti tomu neměli a naopak byli velice milí, servírka i kapitán. Servírka nebo jak tu pni mám nazvat mě provedla úplně všude a za jejich ochotu a vstřícnost jsem každému koupil pivko. Já si pivek samozřejmě během plavby dál několik a dokonce jsem to pocítil v hlavě, ale komu se poštěstí být sám na jedné lodi a určovat si směr kterým chce plout. Kapitán mě vozil od ostrovu k ostrovu, ale samozřejmě bral v potaz to, že se držel nějaké stanovené trasy. Takhle nějak žijí miliardáři. Mají svoje jachty pouze pro sebe a k ruce kapitána s personálem. Jen jim ukážete směr a už se pluje. Já si to tedy řádně užil a vždy když jsem měl dopito, tak jsem požádal obsluhu o další pivko. Občas jsem zašel za kapitánem, ať to vezme k onomu nebo tamtomu ostrůvku 1*. Kombinaci pro dračí znovuzrození se mi nalézt nepodařilo, ale loď pouze pro mě byl fakt super zážitek, takže jakési kouzlo se i v tomto případě dostavilo:o). Zátoka Ha Long je opravdu nádherná a je to něco jako ty homole v jižní Číně. Akorát ve Vietnamu jsou zatopené nebo ponořené v moři. Ač zážitek s lodí hodnotím velice kladně, tak homole v Číně jednoznačně vítězí.

Další příběh a další bod je v hlavní městě Hanoj. Tam mám v plánu pouze jeden park a jednu povinnost. V Hanoji si musím vyřídit víza do Laosu takže hurá k dalšímu bodu. Po dalších dnech jsem dojel do hlavního města a hned zašel na Laoskou ambasádu. Vzhledem k tomu, že se změnila pravidla ohledně vyřizování víz, tak jsem se rozhodl vyřídit víza do Laosu, až na hraničním přechodu. Před příjezdem do Vietnamu jsem si několikrát ověřoval, zda si můžu nechat vystavit turistická víza do Laosu na hranicích a z oficiálních míst mi bylo řečeno, že ne. Při příjezdu na Laoskou ambasádu mě ale úředníci ujistili, že to již lze a dokonce je to rychlejší než na úřadě. Na hranicích je to na počkání a za stejnou cenu, takže jsem změnil plán a jel pouze navštívit park v centu města. Byl to můj jediný bod v Hanoji, takže jsem se ani

1* Kdo platí dudáka, ten vybírá písničku.

KAPITOLA DESÁTÁ- LAOS

Plavba po Mekongu k tyrkysovým vodopádům

Den 188 až 213

První den v Laosu nezačal vůbec dobře a to je předzvěst těžkých dnů. Došlo mi veškeré jídlo i voda a ani na Laoské straně hranic nebyla možnost cokoliv koupit. Hotovost mám pouze dolary a eura které nemohu nikde směnit. Navíc mě na Laoské hranici neskutečně vytočil jeden celník, poněvadž mě podvedl o dva dolary. Jak mi na Laoské ambasádě tvrdili, že je možné zakoupit víza přímo na hranici, tak to je sice pravda, ale místní neřád mě jaksi natáhnul. Podle předchozích informací měli víza stát 30 dolarů a platí se v hotovosti. Ten neřád po mě chtěl 32. Raději jsem se předem slovně ujistil, zda mi dá doklad o přijaté hotovosti. Nějak mi tam totiž nehráli ty dva dolary. Úředník za přepážkou mě ujistil, že na všechno dostanu potvrzení a dokonce mi ukázal již vlepené a orazítkované víza v pase. Když jsem tedy zaplatil za víza a dostal paragon o zaplacení, tak na něm bylo vypsáno pouze 30 dolarů. Na otázku, kde jsou zbývající dva mi ten neřád pouze sdělil, že jsem mu dal jen těch třicet a tak je vše v naprostém pořádku. Měl obrovské štěstí, že jsem byl hladový a dost vyčerpaný z předchozích kopců. Chtěl jsem nejrychleji dojet do nejbližšího města a pořádně se najíst, protože jsem zdolával nejobtížnější úsek z celé dosavadní cesty. A další hodně náročná etapa mě ještě čekala. Holt se o spravedlnost postará osud a ne já 1*. Za normálních okolností bych si nechal zavolat nadřízeného a ty dva dolary bych řešil celý den jenom proto, aby si to hovado pak řeko, zda mu to za ty dva dolary stálo. Abyste to dobře pochopili, tak mě nešlo o tu sumu, ale o toho úředníka. Když jemu stojí za dva dolary udělat problém, tak mě taky.

Další komplikace které mě opět čekaly byly již zmiňované kopce. Takové krpály nahoru a dolů jsou dost náročný. Převýšení průměrně 500 metrů, ale dosavadní rekord byl od Vietnamského pobřeží. Od nuly jsem musel vyšlapat nebo vytlačit 1000 metrů. Tady v Laosu je to stejný jako ve Vietnamu. Dvakrát nebo třikrát za den 500 m dolů a 600 m nahoru. Fakt záhul. Nemám žádné jídlo a poslední sušenky s vodou jsem už spotřeboval. Naštěstí můžu pít vodu z pramenů která vytéká odněkud z hor, tak aspoň ta voda je mojí záchranou. Jsem tak vyčerpaný, že dnes do plánovaného města nedojedu. Musím si rozdělat stan. Jelikož jsem v džungli a panují zde neskutečný vedra, tak stavím pouze tropiko, ale i v něm je dost vedro. Normálně bych spal pod

1* Netrestá se proto, že se stala chyba, ale proto, aby se to neopakovalo.

širákem, ale je zde různá havěť a nechci riskovat nějaké zdravotní problémy. Komáři a jejich bodnutí mi může přivodit horečku, ale jedovatý pavouk, had nebo škorpion mi může udělat velice zlé zdravotní komplikace 1*. Jdu spát a snad poberu nějakou energii spánkem, když jsem už 2 dny nejedl.

Po odjetí a od šlapaní 17 kilometrů konečně dojíždím do městečka Sam Nuea. Problém je, že ani zde nechtějí brát dolary nebo eura. Netuším z jakého důvodu, ale všichni a všude chtějí pouze místní měnu. Další problém je ten, že zde není ani banka. Nemůžu peníze směnit nebo vybrat. Po náročným úseku mě čeká další náročné kolečko se sháněním místní hotovosti. Od místních se dozvídám, že jediný způsob výběru hotovosti je na terminálu místní pošty která otevírá až v poledne.Já si ráno přivstal, abych se vyhnul vedrům odpoledne, takže nyní, v tomto městečku je skoro všude zavřeno. Nedá se nic dělat a musím si tedy počkat až odbyde dvanáctá hodina a budu si moc vybrat peníze z místní pošty. Konečně odbyla dvanáctá a místní pobočka otevřela svoji jedinou přepážku. K mému údivu, zde nemají žádný bankomat, ale peníze vydávají jakousi formou nákupu. Do mobilní čtečky vložíte svoji kartu potvrdíte zapsanou hotovost na displeji a po schválení transakce vám personál vyplatí místní měnu. Samozřejmě vám strhne něco za kurz a manipulační poplatek. Je to něco jako nákup v supermarketu a takzvaný Cashback. Po získání hotovosti jedu ihned sehnat něco k jídlu, poněvadž mám neskutečný hlad a jsem totálně vyčerpaný. K mojí další smůle nenarážím na žádný otevřený krám nebo restauraci, tak beru aspoň první hotel na který jsem narazil už ráno. Výhled z okna mi připomíná německý Pasov, protože se v tomto městečku slévají dvě řeky a každá má jakoby jiný odstín. V Pasově jsou sice řeky 3, ale 2 mají také jiný odstín.

1* Proti bodnutí škorpiónem pomáhá jen škorpióna předem zabít.

Byl jsem tak vyčerpaný, že po vypití asi 2 litrů vody z kohoutku jsem na posteli okamžitě usnul. Po probuzení již bylo pozdní odpoledne a já se vydal do nejbližší restaurace kterou jsem ráno našel při hledání pošty. V restauraci jsem si objednal 3 porce jídla a další 3 jsem si vzal sebou na pokoj.

Oni totiž někteří Němci, ale také Rakušané nemají Čechy moc v lásce a dost jedinců to dává Čechům nepokrytě najevo. Je to podobné jako se nemají rádi někteří Poláci- Rusové, Angličani - Francouzi a jiné národy. Na jeho výpad jsem mu tedy odvětil, že mu taky nevěřím, že je Němec a ten blb se úplně vytočil. Začal mi tam argumentovat, proč by si vymýšlel, že je Němec, jaký by k tomu měl důvod a cosi a kdesi. Na to jsem mu v klidu odpověděl, že si sám odpověděl. Ten jeho kolega to okamžitě pochopil a něco tomu druhému německy vysvětloval. Pak se za něho omluvil a ujistil mě, že on mi věří. Jemu jsem nakonec ukázal nějaké fotky z foťáku o mojí cestě. Ještě jsem mu nabídnul, že jestli ho to opravdu zajímá, tak se může podívat na moje kolo, jak vypadá po ušlapání více jak 17000 km. Oběma pak bylo jasný, že si nevymýšlím, zvedli se a šli kamsi do dáli 1*. Já si potom odnesl zbývající tři porce jídla na pokoj a v klidu si ho po pivku vychutnal. Nechtěl jsem to všechno zhltat najednou, protože když skoro tři dny nejíte, tak by to nemuselo dělat dobrotu.

Na hotelu jsem si dal pár pivek a zašil moje oblíbené tepláky které se už podruhé trhly. Jak se mi najednou hodilo to, co jsem se ještě učil na základce jako domácí výuku a máma mě to ještě donaučila k lepší dokonalosti. Při tom zašívání jsem si připadal jako Stallone z filmu Demoliton Man. Tam se velký drsňák učil v hibernaci krejčířským dovednostem které se mu v budoucnu hodily aniž by to v životě tušil

 ;o)

1* Jsi-li opravdu dobrý, nemusíš to dokazovat.

Když jsem nabral další sílu a energii po zatím nejnáročnějším úseku, tak byl čas na noční zábavu. Je opravdu parádní zjištění, jak tělo po mém totálním vyčerpání, tak rychle nabere energii zpět. Spravili to 3 jídla, čokoláda, nějaký ovoce a pivo. Tady se zase ukazuje ta potřebná síla ducha neboli psychika. Ten hlad a náročnost terénu mě sice nezlomily, ale když nemáte potravu, tak ta hmotná energie jde prostě dolů. Zato energie mysli je tak neuvěřitelně mocná zbraň která vás dovede k cíli. Po 6 hodinách jsem byl zase čiloučkej a plný elánu. Problém byl v tom, že ve městečku toho nic moc k vidění nebylo natož k noční zábavě. Dokoupil jsem tedy nějaký pivko, zásobu potravin, nápoje a šel na pokoj pořádně prostudovat mapu Laosu. Podle mapy mě čekal ještě obtížný terén a to až do města Luang Prabang, ale naštěstí jsem měl již hotovost a cestovní vaky naplněné jídlem a nápoji.

V další rádoby restauraci mi přinesla obsluha objednanou rýži pouze v dlani a rovnou mi jí vložila na talíř. Pak utrhla zeleninu hned vedle odpadků (taková skládka kam se vše z restaurace vyhazovalo) a po opláchnutí a osmažení mi to nandala na talíř. Ještě mi nabízela asi pečený nebo grilováný kuře nebo co to bylo. Pobavilo mě, jak ho paní majitelka měla vystavený ve skříni uprostřed místnosti. Byla to stará zavřená almara které chyběli skla (taková vitrínka). Celá byla prázdná a uprostřed, v prostřední polici to leželo. Lítaly na to mouchy a bylo to bizarní. S díky jsem odmítl. Bohatě mi stačila ta rýže z ruky a zelenina od odpadků. Ještěže jsem se před odjezdem na tuto cestu pořádně proočkoval. Zároveň to beru jako další z tréninků na Indii a Bangladéš, poněvadž tam to bude opravdu síla a řádná nechutnost, co se některých standardů týče.

Dnešním dnem jsem pokořil metu 18000 km. Bylo to zrovna na jednom mostě a již po několikáté jsem viděl, jak místní veškeré odpadky sypou přímo z mostu přímo do řeky. Zatím se s tím setkávám úplně všude a pro místní je to asi zcela normální. Prostě přijede auto nebo někdo přiveze kárku s odpadky a vše svrhne z mostu dolů do jakékoliv říčky nebo řeky.

Pomalu se dostávám k memu dalšímu bodu a konečně jedu pouze z kopce. Když jsem v rychlosti vyjel z jedné zatáčky, tak jsem překvapil místní ženy. Zrovna se svlažovali pod jedním pramenem který vytékal z hor. Všechny se rozutekli a asi se mě bály.

Pravděpodobně to způsobilo to moje kolo, poněvadž zepředu vypadá jako nějaký rozzuřený býk. Ty černý brašny, široký řídítka zakončený rohy a celková mohutnost celého kola působí jako nějaké zvíře, který se žene kupředu.

První ráno využívám k nafocení a pozorování místních mnichů. Je to můj první bod. Mniši mají takovou tradici. Každé ráno procházejí uličkami a v řadě za sebou sbírají jídlo. Místní lidé (mohou i turisté) jim dávají z připravených hrnců do jejich misek porce jídla. Každý mnich si během průchodu kolem sedících lidí vezme trochu rýže a naplní si svoji misku. Mniši totiž jedí pouze ráno nebo odpoledne (jak kde, v každém statě mají jiná pravidla) a toto jídlo je jejich veškerý příjem potravy. Podle nějakého základního budhistického učení se nemají starat o potraviny, poněvadž stravy se jim dostane od lidí 1*. Oni se mají starat pouze o učení Buddhy (to jen ve zkratce na vysvětlenou). Když jsem je fotil, tak mě napadlo, že si taky stoupnu do řady a obdaruji několik mnichů nějakou čokoládou, plechovkou piva nebo cigaretou, ať jim to trochu zpestřím. Místní a turisté jim totiž dávali pouze rýži, zeleninu a ovoce, tak abych jim dal něco na přilepšenou. Tahle myšlenka mě napadla z toho důvodu, že i tomuto náboženství se nevyhýbají jisté neduhy jako je pokrytectví. Při včerejším rychlém průzkumu jednoho z chrámu jsem viděl, jak v místnosti, kam nemají přístup obyčejní lidé, jakoby za zavřenými dveřmi, normálně mniši kouří. Až když mě viděli, že si je chci s cigaretkou v ústech vyfotit, tak mě rychle vykázali a nějak se čertili. Ne, že bych nějaké dveře otevřel, ale dvorek byl volně přístupný a dveře otevřené. Já pouze

1* Pečení holubi, nelítají zadarmo do huby.

zahlédl něco, co jim nebylo příjemné. Na to, že se mají těmto neřestem vyhnout a mají přijímat od lidí pouze dary které je nasytí mi ta jejich filosofie nějak nesedí, poněvadž je otázka, kde ty cigarety vzali nebo kde na ně vzali.

Dalšího dne jsem si naplánoval návštěvu tyrkysových vodopádů v džungli. Nejdřív mě napadla myšlenka, že k nim dopluji na loďce, ale pak jsem to přehodnotil a plavbu po Mekongu nechám na další den. Tyto vodopády jsou jednou z dalších pohádkových komnat na mojí cestě. Kdysi dávno jsem je viděl v dokumentu a proto jsem je zařadil do mojí cesty. Ta nádhera se nedá ani popsat, tak Vás zase odkážu na můj web. Co se popsat dá, to je moje reakce a některé reakce přítomných lidí. Třeba jeden Australský turista který se tou nádherou také kochal prohlásil, že objíždí svět a navštěvuje a fotí hlavně vodopády. A tento vodopád je zatím to nejkrásnější, co v životě viděl (na svém kontě jich měl přes 30). Já jich taky v životě viděl několik, ale tolik jich nebylo. Když si vzpomenu na jeden, který mi zůstal v paměti, tak je to ze Skotska pod horou Ben Nevis. Tam jsem byl několikrát s bráchou a to bylo taky nádherný (o dost vyšší a mohutnější), ale úplně něco jiného než tady. Zde je nádherně tyrkysově modrá voda která protéká mezi kmeny a rostlinami v pralese. Místy se přelévá v kaskádách níže a níže, a jakoby uprostřed když tu oblast celou prolezete se tyčí ten nevyšší skok (stupeň) z celé kaskády. Nejlepší na tom je, že nikde není žádný zákaz koupání jako se tomu děje ve většině evropský parcích. Těch vodopádů po okolí je několik, ale tento je udělán i se stezkou a za to se platí. Jestli chcete navštívit nějaký vodopád bez placení, tak jedině bez upravené cestičky, bez prosekaného výhledu a bezpečnostních opatření. Je to výlet na celý den a s kopačkou vám to uteče jako ta voda.

Poslední den v L.P. jsem si zařídil cestu po Mekongu. Řeka Mekong je předposlední velká řeka kterou mám v plánu překročit, ale první a poslední na které se chci i plavit. Dohodl jsem se s jedním místním rybářem, že mě vezme kam budu chtít na malé tradiční loďce. Jedná se o jakousi otevřenou delší kánoe kterou používají chudí rybáři. Ti movitější ji mají opatřenou i malým motůrkem, poněvadž řeka Mekong má silné proudy. Po nalodění jsem se i s rybářem vydal po proudu k dalším tyrkysovým vodopádům. Nějak jsem se tou nádherou a super zážitkem na Mekongu nechal unést, že jsem k vodopádům ani nedoplul. Už se začalo stmívat a já si vychutnal nádherný západ sluce uprostřed řeky Mekong. Představte si to: jedna z největších řek na světě protéká v pralese mezi velkými kopci a nikde nikdo. Jen vy, loďka, žlutě zbarvená řeka, po stranách zeleně zbarvené kopce zarostlé pralesem a západ slunce. Paráda. Na zpáteční cestu jsem již nechtěl pádlovat (bylo to proti proudu), tak rybář zapnul motor a já si jen usrkával pivko. Opravdu nádherný zážitek a další bod můžu škrtnout.

Při cestě z L.P. do hlavního města potkávám hodně cizinců různých národností a všechny na kolech (Němci, Američané, Korejci, Poláci, Angličani, Rusové). Buď jeli samostatně nebo ve dvojicích. Ti zmínění šlapali dlouhý kopec z Vientiane až do L.P. Ostatní a bylo jich taky dost se nechali autobusem dovézt až do L.P. a dolů do hlavního města jeli na kolech. Jde o to, že z L.P. je jen pár těžších oblastí (stoupání) a

pak jedete furt z kopce. To jsem si opravdu užil, oproti tomu obtížnému úseku který jsem zažil před několika dny. Taky už je všude signál a podél silnic spousta restaurací i s hotely, takže opravdu bezproblémová jízda.

Pomalu se blížím k Vietnamským hranicím, tak je čas na rekapitulaci Laosu. Krajina je to hezká a pro turistu toho nabízí opravdu hodně. Je zde stejný neduh jako v severním Vietnamu a to je ten, že se vás někteří místní lidé snaží natáhnou při jakémkoliv placení. To se ale netýká lidí v horách na severu, protože tam moc turistů nejezdí a místní jsou rádi za každého jednotlivce. Tam jsou lidé čestní a ceny nenavyšují. Těm jsem to naopak navýšil já formou dýška. Od města L.P. jsou někteří lidé pokřivení a do největšího extrému to dotáhl jeden místní debil. Ten mi nabízel svojí dceru jako prostitutku. O tom, že se v Laosu děti zneužívají jsem viděl dokument a něco jsem o tom četl, ale vždy z toho byli obvinění (po právu) západní lidé, kteří se schovávali za dobré úmysly neziskových organizací. Tento blb mě utvrdil v tom, že kde je nabídka musí být i poptávka, čili se to týká všech, nejen neziskovek. Některé státy jižní Asie mají jeden velký nešvar, velká prostituce. Vietnam, Laos, Thajsko. Vytvářejí to hlavně mužští západní turisté, pracovníci, dobrovolníci. Ale nejedná se jen o prostituci, ale i o drogy. Ne nadarmo se Laosu, Thajsku a Barmě říká zlatý trojúhelník. S drogami si mohou podat ruce i západní děvčata, které rády nějaký hašiš, trávu nebo i silnější drogy (to se samozřejmě netýká všech, ale zatím jsem tento typ

lidí poznal skoro všude v Laosu a co vím, tak by se to až do Thajska mělo jenom zhoršovat. Hlavně Saigon a Bangkok). V Laosu hlavně v turistických městech jsou západním turistům neustále nabízeny drogy a je to až otravný (třem dementům řeknete, že nic nechcete a stejně se odněkud vyřítí čtvrtý s další nabídkou).

Výstup z Laosu proběhl rychle. Šlo projet skrz hranice a nikdo by mě nekontroloval, ale já se zastavil pro výstupní razítka. Celníci provedli zběžnou kontrolu, dali razítko do pasu a já se řítil dál do Vietnamu. Poslední laoský prachy jsem utratil za kokos. Narazil jsem totiž těsně před hranicí na jednu paní která prodával čerstvé kokosy s brčkem, tak jsem si vychutnal zrovna utržený kokos přímo ze stromu (z palmy).

KAPITOLA JEDENÁCTÁ- VIETNAM 2

Sokol čeká na přílet Orla

Den 213 až 243

Opět ve Vietnamu a opět na hranicích proběhlo vše rychle a bez problémů. Na celnici jsem potkal bandu Francouzů a ti mě posílali na Tour de France. Co se týče víz, tak ty už jsem řešit nemusel. Víza do Vietnamu jsem si nechal udělat ještě v ČR několikavstupové a půlroční. Je to sice o dost dražší a komplikovanější než normální turistická víza, ale vzhledem k tomu, že má přiletět do Saigonu brácha a ještě jsem měl rozdělen Vietnam do dvou návštěv, tak jsem potřeboval tento typ.

Hned za hraničním přechodem míjím Ho Či Minovu stezku a jsem kousek od bývalé oblasti demilitarizované zóny. Kupodivu to zde vypadá stejně jako v Rambo filmech a dokumentech o Vietnamské válce. Myslel jsem, že zde bude nějaký vývoj nebo posun k moderním technologiím, ale v této oblasti to vypadá jako kdyby se zastavil čas. Staré mosty, domky na kůlech stavěné pouze z palmových listů a bambusové chatrče. Na fotografování je to sice velice hezké a jak píšu, tak je to jako se vrátit v čase, ale přeci jenom jsem očekával modernější budovy. No, tím lépe pro moje fotky.

U posledního odmítnutí mě oslovil nějaký motocyklista, že mi sežene ubytování za běžnou cenu, ať ho následuji. Vyloženě byl dotěrný. Po půl hodinovém ježdění po městě mě nasměroval do jednoho hotelu a cena byla úplně nejvyšší z celého dne 1*. Úplně mě vytočil, tak jsem ho poslal rázně do háje. Jenže ten šmejd za mnou pak další dvě hodiny jezdil a vždy když jsem šel ověřit cenu do jiného hotelu, tak mě předběhl a na recepci vždy něco vietnamsky řešil. Za výsledek to mělo to, že mi všude dávali

1Vede-li tě skuhrající havran, dovede tě k mršině.

Na cestě k dalšímu plánovanému bodu mě někteří Vietnamci stále přesvědčují, že jsou zatím nejhorší národ a za nimi někteří Laosané. Zastavil jsem se u jednoho stánku, abych si koupil pití. Paní která si koupila napoj přede mnou platila o dost nižší částku než jsem měl zaplatit já. Prodavačce jsem dal nejdřív bankovku vyšší nominální hodnoty a když mi vrátila pouze malou část rozměněních peněz, tak jsem si spočítal na kolik mě kupovaný nápoj vyšel. Ta babizna mě neskutečně natáhla. Zatím to bylo nejvíc ze všech předešlých nákupů a tak jsem to s ní rychle vyřešil. Naznačil jsem dotyčné, ať mi vrátí celou bankovku, že mám drobnější peníze. Když mi vrátila mojí bankovku, tak jsem si od ní už nic nekoupil. Hrozně se rozčilovala a šla s cenou dolů. Dokonce se dostala i pod cenu kterou platila ta paní přede mnou, ale já šel na just vedle do stánku. A aby to dobře viděla, tak jsem nakoupil nápoje od konkurence 1*.

Kvůli malým bodům (zážitkům) jsem cestu do Saigonu vybral podél pobřeží a ne vnitrozemím 2*. Dny a někdy i večery jsem trávil koupačkami v moři. Vždy jsem se ubytoval v nějakém hotelu a když se mi tam hodně líbilo, tak jsem tam pár dní setrval. Tohle je obrovská výhoda sólového cestování. Když se vám někde libí, tak tam zůstanete a když jste nespokojení, tak se přesunete jinam. Žádné handrkováni s cestovkou, žádné zklamání z toho, že není pěkné počasí, žádný spěch nebo stres ohledně času. Do příjezdu brachy jsem měl totiž spoustu času. Na některé hotely a restaurace vzpomínám rád, na některé nerad. Příklad: ubytoval jsem se na jednom

1* Kdo s čím zachází, s tím také schází.

2* Malé ryby, taky ryby.

hotelu, ale kolo i s brašnami jsem nechal v suterénu. Nebyl to žádný zaprášený hotel, ale tříhvězdičkový. Druhý den ráno jsem zjistil, že tři brašny, kde jsem měl sladkosti prožraly myši. Ze čtyř brašen jsem měl tři prokousané a nebyly to malé dírky. Musel jsem to vypodložit kartonem a kvůli obavě z promoknutí jsem všechno dával do igelitových pytlů. Z toho plyne, že žádná hvězda vám nezaručí, že vše bude na dobré úrovni 1*. Kolikrát se mi stalo, že dvou hvězda byla lepší jak tří hvězda. Hlavně ve Vietnamu. Osobně nehledám hotely a ubytovaní podle počtu hvězd, ale podle ceny. Nechám si ukázat hotel a když se mi to libí tak se ubytuji. Někdy byla pěti hvězda levnější jak tří hvězda, tak proč toho nevyužít. To se dělo hlavně v Číně. Hostely a spaní ve stanu nebo pod širákem jsou nejlevnější. Problém je v tom, že hostely jsou většinou pouze ve větších městech. Druhá věc je ta, že ve městě, ve stanu nebo pod širákem spát nemůžu a hlavně nechci, to je hodně nebezpečné.

Další dny když už jsem věděl, že přílet bratra úplně v pohodě stíhám a nemůže se stát, že bych přijel do Saigonu pozdě, jsem se rozhodl ubytovat v jednom centru. Nějaký zábavní park se třemi bazény s různými teplotními rozdíly. Bylo tam i dost restaurací, nějaké sauny a prostě pohodička. V tom centru jsem strávil několik dní a předposlední den než měl přijet brácha jsem vyrazil do Saigonu. Relax v resortu jsem si dost užil, poněvadž koupání v moři moc nemusím. Daleko víc si užívám u bazénu, u jezera nebo v řece. Když mám možnost volby, tak dám přednost bazénu před mořem. V moři je sůl, všelijaká havěť, spodní proudy a řekl bych dost nebezpečno, medúzy atd.

1* Není zlato vše, co se třpytí.

bráchou na chodníku a pozorujeme všechny ty lidi a noční život. Občas u nás někdo zastaví a nabízí svoje služby. Je to až otravný, ale mezi tím vším jsou i normální prodejci nápojů a jídla. Toho využíváme a dáváme si od projíždějící pojízdné restaurace jarní závitky se sójou. Já si k tomu navíc koupil v obchodě pivko a je to jeden z nejhezčích večerů na mojí cestě. Nejenom, že jsem v dalším plánovaném bodu cesty, ale od teď bude brácha zažívat stejná dobrodružství a to mě těší.

To, že cestuji sám má i svá ,,negativa”. Pro mě tedy moc ne, protože si spoustu věcí dokážu užít, obstarat, překonat sám, ale štve mě, že ty hezký věci přeji zažít každému na kom mi zaleží. Problém je v tom, že se všichni nachází tisíce kilometrů daleko. Ale teď je tady brácha a je to super. Na pár měsíců to teď zažije taky. Pojede se mnou a bude mít možnost si to všechno poznat, prožít, užít 1*. Zítra musíme vyřešit problém číslo jedna, ale dnes ještě kejchnem pár piv. Sedíme si na ulici, popíjíme a já bráchu připravuju na to, co všechno zažije na této cestě. Je natěšený a z fotek, které měl zatím možnost shlédnout je úplně unešený. Když to doplním nějakou historkou kterých už je několik, tak to jen shrne slovy, že musím napsat knížku. A to, kolik mě toho ještě čeká je na několik knih. Že prý hodně lidí píše knihy, články, blogy, tak mám taky něco sepsat, protože jedu sám, bez sponzorů a pouze na kole, což mnoho lidí nedělá. Je pravda, že většina lidí jezdí po světě ve dvojici, má za sebou sponzory nebo podpůrný tým a nebezpečné oblasti projíždí v dopravních prostředcích, ale určitě se najdou i jiní cyklisté kteří jezdí nebo jedou podobně jako já.

Úkol číslo jedna je koupit kolo. Společně hledáme nějaký větší obchod s koly a doplňky. Všude narážíme pouze na kola obyčejná, ale my potřebujme koupit kolo horské a minimálně jeden zadní držák. To se po návštěvě několika prodejen projevuje jako velký problém. Skoro nikde nic neprodávají a vždy nás odkáží do dalšího obchodu. Až v jedné zapadlé uličce nacházíme to, co hledáme. Brácha si kupuje kolo a nechává si odmontovat a přemontovat různé díly. Nedbá moji rady, ať si nechá vyměnit i sedačku a později toho bude asi litovat (je úzká, tvrdá, malá). Já jsem si také nechal vyměnit některé díly, poněvadž byli úplně opotřebované. Nejdůležitější je vyměnit řetěz a kliky s převodníkem. Řetěz jsem opravoval v Mongolsku a řekl jsem si, že ho vyměním až budu měnit převodník. Ta chvíle právě nastala a po předchozí zkušenosti si myslím, že s tímto nově vyměněným kusem dojedu až domů. Úkol číslo dva je vyřídit víza do Kambodži. Po nalezení ambasády, vyplnění všech formulářů a

1* Ve dvou se to lépe táhne.

KAPITOLA DVANÁCTÁ- KAMBODŽA

 Chrámové děti

Den 243 až 254

Z toho Casina mám jednu moc pěknou historku. Když jsme přišli do restaurace, tak mě i bráchu personál požádal, ať si sundáme čepice. Jenže s tím nás otravovali úplně všude. Radek i já už jsme toho měli dost. Všichni všude chodili v turbanech, v náboženských čepicích některé dámy v kloboucích atd. Když obsluze brácha odvětil, proč všichni ostatní mohou mít na hlavách ty komedie a pouze po nás všude chtějí nějaký respekt, tak mu bylo sděleno, že ostatní to mají z náboženských důvodů, dámy z etiky a různých pravidel. Pravidla, náboženství, respekt. To bráchu kompletně udivilo a dotázal se, co dělá mnich v Casinu? Ten shodou okolností zrovna vycházel z hrací části Casina. Na to obsluha neodpověděla, ale trvala na sundání našich čepic z hlav. Poslední věc kterou mu Radek odvětil byla ta, že baseballová čepice je součást jeho náboženství, že si ji musí z náboženských důvodů nechat jako všichni ostatní, ať to prosím respektuje. Tímto argumentem obsluze zavřel hubu a já to používám všude tam, kde se někdo snaží uplatnit různá pravidla pro stejné lidi 1*. Po večeři jsme zhodnotili první den a šli si řachnout na pokoj. Radek ušlapal první den 87 kilometrů, ale ke konci dne ho začali bole kolena. Snad to bude v pohodě. Zítra, až Kambodžané otevřou hranice, tak nás ještě čeká vstupní kontrola, ale myslím, že to proběhne stejně rychle jako výstup z Vietnamu.

1* Když dva lidé dělají totéž není to totéž.

Musíme překonat řeku Mekong a k tomu nám poslouží přívoz. Je to vlastně moje předposlední a Radkovo první setkání s touto významnou řekou. Já si to vlastně můžu započítat jako druhou plavbu po Mekongu (první byla na kánoi v Laosu). Než jsme se nalodili, tak nás udivil jeden pán na motorce, který také čekal na přívoz. Na zadní části motocyklu měl uvázané dvě živá prasata. Aby toho nebylo málo, tak je ještě položil na záda a přikryl nějakým listím. Asi se jim to nelíbilo, poněvadž dost kvičela. Když jsme se nalodili, tak Radek zašel koupit nějaké nápoje a převoz po Mekongu jsme si užili, poněvadž tohle byl Mekong a ne nějaká řeka kterých jsem už překročil desítky. Dole na jihu je Mekong stejně žlutý, jako jsem ho zažil nahoře v severním Laosu. Dost mi to připomnělo Žlutou řeku v Číně, ta byla taky tak sytě zbarvená. Pomalu se dostáváme k hlavnímu městu Phnom Penh, ale začíná se projevovat jedna nepříjemnost. Bracha nedbal moji rady na výměnu sedačky a teď začíná doslova trpět. Bolest kolenou již přešla, ale vystřídala ho bolest zadku. První dny jsou holt náročné, ale za tu sedačku si může sám. Docela ho lituji a aspoň mu nabízím svoje kolo. Problém je v tom, že je o dost více naložené a ke konci dne to už ani ta lepší sedačka nezachrání. Když přijíždíme k hlavnímu městu, tak je s podivem, že cesta je čím dál tím víc horší (rozbitá). Doslova brácha prohlásil: celý den mě bolí zadek a teď tohle? Ta prdel se mi může rozlítnout! Já ho sice litoval, ale vybouchl jsem smíchy. Naštěstí to zvládnul a po úporném dni jsme šli spočinout na hotel. Poslední kilometr to kolo sice vedl, ale dal to.

První je ta, že jejich současný král umí plynně česky. Mnoho lidí na světě česky neumí, poněvadž to není rozšířený jazyk. On ale studoval několik let v Československu, tak český jazyk dobře ovládá. Další zajímavostí tohoto města je ta, že bylo zbudováno vedle řeky Mekong a podél břehu se nachází královský palác. V některých ulicích a parcích se prohánějí opice a nezřídka se nám stalo, že jsme v ulicích potkali slona. Na to navazuje jedna příhoda z místní hospody. Když jsem si dopřávali místní pivo, tak mezi auty se najednou vynořil obrovský slon. Nějaký místní muž ho vedl odněkud někam, ale v tom provozu automobilů, autobusů a náklaďáku to byl prostě bizár. Prostě jste v hlavním městě, sedíte si v hospodě na terásce a z ničeho nic se 3 metry od vás zjeví slon.

Doprava v Kambodže je ještě větší bizár než v Mongolsku, Číně nebo Vietnamu. V jedné rikše jede třeba 15 lidí nebo na střeše minibusu, bez jakéhokoliv jištění sedí třeba 6 lidí. Taky jsme viděli pick-up a na korbě se mačkalo 25 lidí včetně malých dětí a některé ženy držely kojence v náruči. Je nám těch lidí líto protože takhle riskovat životy a zdraví určitě nechtějí z vlastní vůle. Je těžké to popsat, tak se pro dokreslení některých příběhů z této knížky podívejte na můj web v sekci cesta/fotky 1*.

1* Jedna fotka vydá za víc, než tisíc slov.

jednu zajímavost napíšu. Podle rozlohy je to největší chrámový komplex na světě. Mě k němu lákají hlavně mohutné stromy a jejich kořeny, které některé části chrámů pohltily. Škoda, že se uvnitř nemůže přespat, to by byl skvělý zážitek.

Co nám zážitek z návštěvy jedno chrámu zkazilo byl místní mnich. V jedné z hlavních místností se za každého příchozího pomodlil a pak vyžadoval za osobu 5 dolarů- milodarů. Naštěstí byl Radek opět pohotový a negativní zážitek převedl do dalšího pozitivního příběhu. Když jsme vkročili do jedné hlavní místnosti, tak bráchu hned lapil jeden mnich. Aniž by se ho Radek na něco zeptal nebo něco chtěl, tak ten mnich automaticky začal s modlitbami v místním jazyce. Pomodlil se za něho, zavěštil mu zářnou budoucnost a hned se začal ptát i na mě. Když mu Radek řekl, že jsem jeho mladší brácha a společně cestujeme po Asii, tak se pomodlil i za mě a zavěštil zářnou

budoucnost i mě. Za to všechno jen suše konstatoval, že chce 5 dolarů za mě a 5 dolarů za bráchu. Radek si toho mnicha prohlédnul a zeptal se, jestli to myslí váže? Když mnich požadoval 10 dolarů, tak na něj brácha začal mluvit česky a na konci věty mu jen sdělil anglicky: teď jsem se pomodlil já za tebe a popřál jsem ti hezkou budoucnost. Ty mně teď dáš deset dolarů, protože to je moje cena za modlitbu pro tebe. Já vybouchl smíchy, i ten mnich pochopil, co tím brácha myslel a kam směroval. Záhy už nechtěl ani dolar a my pokračovali dál v prohlídce dalších chrámů.

Za celý den jsme navštívili vše, co jsme navštívit chtěli, ale k našemu údivu nám odjel zaplacený rikša. Možná to dělají všem zahraničním turistům, poněvadž záhy se nabídnul jiný řidič, že nás odveze zpět do města. Ta částka kterou požadoval byla hodně přemrštěná, tak jsme slušně poděkovali. Dotyčný pán se nám na rozloučenou vysmál, ať prý tedy šlapem po svých. Cestou do města jsme ještě prolézali některé plánované body a shodou okolností nás zastavil jeden rikša který sídlil vedle našeho hotelu. Nabídl normální cenu za svezení, tak jsme jeho služby využili. Ani jsme to nepotřebovali, ale byl to dočasný soused, tak dostal kšeft. Náhoda tomu chtěla a cestou zpět jsme potkali zrovna toho borce, který nám nabídnul tu přemrštěnou cenu a ještě se nám vysmál. Za jízdy jsme na něj pokřikovali z jedoucího tuk tuku a pro změnu jsme se mu vysmáli my, že jede zpět bez zákazníků. Tvářil se kysele a jediný, co ho zajímalo byla cena za kterou jedem s jiným provozovatelem. Schválně jsem mu řekl úplně směšnou částku, abych ho ještě víc vytočil. Evidentně to zabralo, poněvadž se potom tvářil ještě hůř. Už ho přešel smích 1*.

1* Padla kosa na kámen.

Dalšího dne jsme se vydali do chrámu znova, ale to pouze k venkovním hradbám a k hlavním bránám. Tam se již neplatí a když máte vlastní dopravní prostředek, tak je to vlastně nejrychlejší a nejpohodlnější varianta. Zastavíte si kde chcete a na kole projedete i cestičkami v džungli. Hlavně si tu projížďku pořádně vychutnáte. Musím uznat, že celý komplex Angkor Wat je pěkný, vlastně všechny chrámy jsou super, ale mě nejvíc zaujaly hlavní brány do Angkor Thom. Jsou čtyři a jedná se o vstupní brány které obepínají jeden z dalších komplexů. Více info si opět přečtěte na netu, poněvadž z této knihy nechci dělat nějakou encyklopedii. Nechci to zahltit základními informacemi které se dají jednoduše dohledat na netu. Takhle to beru i s fotkami. Zde žádné nenajdete, protože nechci rušit vaší představivost, ale můžete navštívit můj web.

Po splnění posledního cíle v Kambodži jedem do dalšího státu, tak je třeba zhodnotit Kambodžu. Stát je to stejně chudý jako Laos, ale díky Angkoru, moři a džungli je na tom o něco lépe. O historii jsem vám již psal, ale přesto bych Vám rád připomenul, ať si přečtěte něco o Pol Potovi a reakci západních států. Ač jsou komunisti v různých státech tací jací jsou, tak Vietnamští komunisti pro Kambodžu udělali víc než celý západní svět. Určitě bych rád také zmínil místní obyvatele kteří jsou dost přátelští. Hlavně ty chrámové děti. Vlastě všechny děti obecně. Po celé cestě touto zemí se všechny děti tvářily tak šťastně a vypadalo to, že jsou hodně spokojené i v zemi která jim asi dobrou budoucnost nenabídne, ale kdo ví. Kambodžu určitě doporučuji

navštívit, protože opravdu stojí za návštěvu. A ten kdo nemůže, ať si aspoň pustí píseň Cambodia od Kim Wilde. Jde o jakýsi hodně starý ''protest'' song nebo upozornění, jak tuto zemi několikrát Američané vybombardovaly za Vietnamské války. Píseň se držela několik měsíců na špici předních světových hitparád a poukázala na to jaké zvěrstva se v Kambodže odehrály a o kterých se moc neinformuje.

KAPITOLA TŘINÁCTÁ- THAJSKO

Sex, drogy a faleš

Den 254 až 285

Po příjezdu do Bangkoku a prvních dnech v Thajsku to zatím vypadá nehezky. Zatím mě udělala radost pouze osobní váha na kterou jsme narazili u jednoho krámu. Po zvážení se ukázalo 83,5 kg což dokazovalo, že moje váha od posledního vážení šla nahoru o rovných 5,5 kg. Tak aby ne, když jsem si po celou Čínu dopřával samé pochutiny a když jsem čekal na bráchu ve Vietnamu, tak to pivko a jídlo udělalo svoje. Čili možnost se zvážit super a celková osobní váha výborný.

Město Bangkok. Už v té písničce One Night in Bangkok se o tomhle městě dozvíte dost a to je ta píseň stará řadu let. Je to z roku 1984 od zpěváka Murray Head a ta písnička byla v Thajsku nějaký čas zakázána, protože hanobila město a Thajsko jako takové. No, hanobila, prostě to ten zpěvák shrnul do písničky a řekl pravdu 1*. Musíme si dávat pozor, co s bráchou v Thajsku říkáme, poněvadž mnoho věcí je nezákonných. Některé činy jsou dokonce i z pohledu práva branné jako těžký zločin. Když budete kritizovat, zesměšňovat nebo nadávat na krále a královskou rodinu, tak je to trestný čin. Mnoho lidí odsuzuje zákony v Severní Koreji ohledně jejich vládce, ale také v Thajsku platí jiná a přísná pravidla než na západě. V lecčems jsou stejná jako v Severní Koreji, takže velký pozor. Neznáme všechny zákony, ale kritika vládce a jeho rodiny se rozhodně nevyplatí.

Je to špatný a musím změnit plán. Když už jsem odpískal cestu pouze po zemi, kvůli nehodě která se stala v Číně, tak teď je jasný, že musím totálně překopat část návratu

1* Za pravdu se každý zlobí.

domů. Jsou jen dvě možnosti. První možnost: jet zpět do Laosu a pak do Číny, což by znamenalo objet celý Tibet a poté nějak přes Himálaje do Kašmíru. To je nereálné, poněvadž na kole do nevyšších hor světa a s extrémně náročným povolením do horských oblastí to prostě v tuto dobu nelze (Pákistán, Indie a Čína se nemohou dohodnout na oficiálních hranicích, tak je obtížné se do těch končin dostat). Ani není možné jet do Tibetu a pak cestovat do Nepálu. Tedy možné to je, ale ne sólo na kole. Když chcete jet do Tibetu, tak pouze s průvodcem nebo cestovkou a po předem určené trase. Také potřebujete různá povolení a je to komplikované. Hlavně musíte dodržovat časové termíny a příkazy kam můžete a nemůžete, což s bráchou nehodláme dělat. Druhá možnost je vzít letadlo z Thajska do Bangladéše. Bereme druhou možnost a tím je moje cesta pouze po zemi definitivně ukončena. Nepomohlo mi ani trestní kolečko v Číně, poněvadž letadlo se nahradit nedá. Odteď už je to pouze cesta domů a doufám že i s posledním přeletem.

Nedá se nic dělat a jdeme vyřizovat víza na Indickou ambasádu. Celý pobyt v Thajsku mě začíná dost štvát. Všude neustálé navyšování cen a cestou na ambasádu nás ještě vytočil místní taxikář. Jsou zde jak klasické taxíky, tak levnější alternativa tuk-tuky. Problém je v tom, že když jste cizinec, tak cena je kolikrát stejná jako cena za klasický taxík. Po několikátém pokusu si najmout místní tuk-tuk jsme narazili na jednoho jedince, který se nabídl, že nás odveze za normální cenu. Požadoval po nás jednu protislužbu, zastávku v místním krejčovském obchodě. Prý mu tím prokážeme laskavost (dostane za nás kupón) a on nás pak odveze za místní ceny. Podmínka zněla tak, že vejdeme do obchodu, prohlédneme si zboží a poté budeme pokračovat dál na ambasádu. Po příjezdu k nějakému krejčovství nás řidič slavnostně uvedl dovnitř a pak na nás šel čekat zpět do tuk tuku. V daném obchodě se nás hned ujala obsluha. Začali nám nabízet různé košile a obleky. Když bylo evidentní a dokonce jsme jim sdělili, že o žádný oblek nemáme zájem, tak nás začali přeměřovat. To už bylo dost za

zprostředkovatele si ponechají a zprostředkovatel se podělí s tím krámem. V našem případě je to tak, že když nám z jakéhokoliv důvodu víza nevydají, tak poplatek za víza nám vrátí, ale poplatek za zprostředkování (i neúspěšné) zůstane nějaké agentuře.

Když musíme čekat několik týdnů na víza, tak padlo další neplánované rozhodnutí. Rozhodujeme se odjet na rekreaci. Vyrážíme směr ostrov Phuket. Prý to je jakási perla Thajska, tak snad bude lepší než Bangkok. Vyplníme tím čas čekáním, než získáme Indická víza. Bude to taková dovolená na dovolené. Když už je nám známo, že musíme vzít letadlo na přelet Myanmaru, tak jsme rozhodli, že docestujme na ostrov Phuket vlakem. Z Bangkoku jsme našlapali 350 km a poté nastoupili do vlaku. Volba vlaku je pouze logické vyústění na nejrychlejší přepravu dolů na Phuket, ušetří nám to čas. Tuto část cesty vlakem si do své cesty nezapočítávám, poněvadž by to byl podvod a manipulace s ujetými kilometry. Je to to samé, jako bych si měl započítat těch cca 300 km po nehodě v Číně když jsem musel jet autobusem.

A jsme před ostrovem Phuket. Vlakem jsme dorazili co nejblíže k ostrovu, ale přímo na ostrov jedeme zase na kolech. První, co nás zde uvítá je nádherná pláž bez lidí. Nejsou zde žádní zahraniční turisté, jen asi 10 místních lidí. Je to úplně vylidněná pláž a podle dohlédnutí doleva i doprava to odhadujeme minimálně na 2 km pláže bez lidí. Opravdu paráda. Úvod na tento vychvalovaný ostrov je tedy vynikající. Okamžitě sesedáme z kol a jdeme se na pár hodin rekreovat. Voda je zde teplá a ani po několikahodinovém koupaní v moři nemáme scvrklé polštářky na prstech nebo fialové rty. Připomnělo mi to střední Vietnam, tam jsou také dlouhé a hezké pláže bez lidí.

Po rekreaci jsme dorazili do středu a cípu ostrova. Opět jsme v šoku. Všude západní turisté v doprovodu Thajských slečen a komerce nejvyššího stupně. Všude krámky, půjčovny aut a skútrů, cluby, hotely a restaurace. Zase nabídky všeho druhu od místních pasáků, prostitutek a obchodníků. Vypadá to tady přesně jako v některých ulicích Bangkoku. Tam jsme také prošli dost známé a vyhlášené ulice a tady to je stejné. Také zde má většina těch západních nadlidí móresy z Evropy nebo z jíních částí světa. Pohrdavé pohledy, jednání s místníma, jak s nějakou onucí a nadřazeni nad všemi ostatními. Tak ono je o Thajsku také známo to, že dost zlodějů i podvodníku z celého světa sem jezdí utratit svoje nelegálně vytvořené peníze. Podle toho to tady taky vypadá. Obrovská koncentrace těchto individuí ze všech koutů světa. Abych to jen nehanil, tak i zde narážíme na dost batůžkářů, mladých i starších lidí. Jsou zde i západní turisté v párech a je evidentní, že to nejsou sexuální turisté nebo namachrovaní a namyšlení jedinci. Sice zde převažují takzvaní nadlidé ze západu, ale potkáváme i normálně vypadající lidi kteří pozdraví a dají se s námi do řeči. To platí i o Thajcích. Všichni nejsou stejní a najde se dost výjimek, ale čeho je moc, je moc.

Naštěstí tenhle nešvar je hlavně na západním pobřeží Phuketu, kde jsou hlavně hotely a resorty pro tuto sortu lidí. Na východní straně jsou hlavně baťůžkáři, místní lidé a řekl bych více sympatičtí lidé. Aby nedošlo k nějakému omylu a nezačali jste si myslet, že posuzuji lidi podle vzhledu, tak musím napsat, že na západní i východní části ostrova se najdou různí lidé, ale na tý západní straně je těch pánů s asijskými slečnami nebo západních slečen se starými dědečky prostě o dost více. I ty nabídky od místních pasáků, dealerů a lehkých slečen jsou na západní straně prostě mnohem častější. Východní strana je více historická a taková více přátelská. Spousta nočních i denních trhů, hezké starobyle domy a uličky. Ty domy jsou architektonicky ovlivněny ještě z dávné doby, kdy Phuket (Thajsko) kolonizovali Portugalci. Je to obdobné, jako jsem psal o kolonizaci Laosu Francouzi, v Laoské kapitole.

Po navštívení několika míst k ubytování nám vždy řekli přemrštěnou cenu a vzápětí hned nabízeli doplňkové služby. Doplňkové služby rozumějte, slečny, paní, babičky, dívky vypadající jako děti, pány, předělané pány nebo předělané ženy. To se dělo hlavně na západní straně ostrova. My jsme měli obrovské štěstí, že jsme na východní straně narazili na nově otevřený hotel dvou místních kamarádů, kteří byli tak říkajíc normální. Cena za ubytování byla stejná jako pro místní obyvatele a hlavně nenabízeli žádné drogy ani sexuální doprovod. Úplně jiní Thajci. Většina Thajců s kterými jsme zatím měli možnost mluvit byla pouze banda vychcanejch chytráků a právě proto je třeba napsat čest výjimkám. Ještě bych rád zmínil jednoho cyklistu. Ten nás doprovázel asi dvě hodiny na kole, poněvadž jel naším směrem a ten cyklista byl taky jakoby z jiného světa. Žádné nabídky, ale pouze přátelské povídaní o Thajsku.

Dalšího dne jsme tedy zvolili návštěvu jiného zprofanovaného ostrova, kde leží zátoka Maya Bay. Zátoka známá z filmu Pláž. Ani tento film jsem neviděl, ale co jsme měli možnost vidět když jsme připluli k té pláži, to bylo něco neskutečného. Na té pláži kotvilo tak 60 lodí všeho druhu a bylo tam neskutečně lidí. Naší posádce lodi jsme pouze řekli, že se tam rozhodně nevylodíme a raději jsme si vzali ploutve, brýle a šnorchly. Nedaleko naší kotvící lodě jsme totiž spatřili pláž a po přiblíženi fotoaparátem jsme zjistili, že je zcela opuštěná. S posádkou lodi jsme se dohodli v kolik se bude odplouvat a my si vytvořili vlastní plán. Odplavali jsme na osamocenou pláž bez kotvících lodí a bez turistů. Po doplavání k pláži jsme si užili další hezké odpoledne v opravdovém ráji. Na malé pláží jsem byl pouze já, Radek a ještě tam připlul jeden manželský pár. Měli stejnou myšlenku jako my a shodli jsme se na tom, že kdybychom věděli předem o takto přelidněné zátoce, tak se na nějakou Maya Bay vykašleme. Vzhledem k tomu, že ostrov Phuket, tedy ani výlety po okolí nebyly v plánu mojí cesty, tak jsem o této časti skoro nic nevěděl. Ani jsem se tedy nezajímal o

Po návštěvě občerstvení jsme vyřešili ubytování a zašli nakoupit nejnutnější věci. Všechny osobní věci jsme si totiž nechali na hotelu v Thajsku, kde jsme zůstali ubytovaný (kola, vybavení, tašky, suvenýry). Každý jsme si vzali pouze hadry na sebe, elektroniku a pas. Ostatní věci jako, hygienu, hadry na převlečení aj. jsme nakoupili až v H.K. Je super když můžete cestovat bez zavazadel.

Co ulice to nějaký bar nebo restaurace, v centru samé luxusní obchody nebo nadnárodní společnosti. Samozřejmě všude pobočky různých světových bank. Však H.K. Angličani stvořili jako jeden z prvních daňových rájů, aby se bohatí lidé mohli vyhnout placení daní. Někdo říká krácení daní, ale bankéři to nazývají optimalizace. Ale ty slovní obraty používají i lidé z jiných odvětví. Když zaměstnanec něco ukradne z firmy, tak řekne, že si to vyšetřil. Když podnikatel použije jiný materiál na stavbu než bylo uvedeno ve smlouvě (z důvodu snížení nákladu pro zhotovitele), tak se řekne nahradit účinnějším pro zákazníka. Úředník, který si na státní náklady objedná, čili na

nemuseli na ty ostré hrany sahat rukama. Nakonec nás vysvobodilo to, že jsme počkali na opravdu velkou vlnu, která se přenesla přes nejmenší balvany. Vynesla nás tak, že jsme se mohli postavit přímo na ty ostré hrany aniž bychom se jich museli dotýkat rukama. Nemít na nohách sandále, tak jsme byli hodně dořezaný, ale i tak si Radek pár škrábanců odnesl. Když jsme byli oba zase nad tou pláží, tak se zrovna blížil západ slunce a to nám tu nepříjemnost vynahradilo. Parádní západ jak z nějakého dokumentu. Palmy přerůstající přes ty kameny, moře a zapadající sluníčko. Na fotce to vypadá super.

Když jsme měli vyzvednutý víza do Indie, tak nás čekal poslední úkol. Dojet na letiště, rozebrat kola, projít kontrolou a odletět do Indie. Jakmile jsme se odhlásili v Bangkoku z hotelu, tak jsme se vydali směr letiště. Cestou k němu jsme museli najít nějaký krám s bílou technikou a sehnat velké krabice na rozmontovaná kola. Příjezd na letiště byl poslední úkol který nás čekal. Na perónu jsme rozebrali a zabalili kola. Jedno přišlo do rozřezané krabice a druhé do plachty. Jediné, co nám dělalo starosti,

byl moment odletu z Thajska. Než jsme rozebrali kola a poté je připravili k přepravě, tak to na perónu vypadalo dost divně. Vypadali jsme jak nějací pašeráci a z toho důvodu jsme vše rozebrali a zabalili pod jednou z kamer, která snímala vstupní halu. Kdyby pohraničníci měli nějaké podezření, tak aby se podívali skrz kamery. Když jsme odbavili veškeré věci a vyřídili formality, tak nás čekalo poslední překvapení. Kvůli bezpečnosti super, ale nepotěšili nás. Po absolvovaní všech bezpečnostních opatření na thajské straně, jsme museli všechno absolvovat znovu u přepravní společnosti. Čili jedou nás kontrolovalo Thajsko (včetně prohlídky) a poté přepravní společnost (včetně prohlídky).

Nachýlil se konec Thajska, tak je čas na zhodnocení. Pro mnoho lidí je Thajsko splněný sen a určitě si v něm každý najde něco svého. To, že se něco nelíbí mě neznamená, že to tak vnímají i ostatní. Já třeba nemám rád přelidněné pláže. Naštěstí jsme našli jednu liduprázdnou hned na začátku ostrova Phuket. Na ní jsme strávili většinu času, poněvadž byla opravdu bez lidí. Propůjčili jsme si dopravní prostředek a každý den, který jsme nevyužili na výlety s lodí jsme trávili hlavně na té pláži. Takových pláží je zcela jistě v celém Thajsku mnoho a kdo vyhledává samotu, tak ji někde nalezne. Problém je v tom, že dost pláží v Thajsku je obehnáno resorty, hotely a různými doplňky. To láká mnoho turistů. Nezřídka se stane, že na 200 až 600 metrové pláži je tak plno, že si skoro nelze lehnou na písek. Teda dá, ale jste tam jako sardinky a hned vedle vás, před vámi i za vámi leží další lidé. Pro mě je tato forma rekreace něco nepředstavitelného, ale někdo to má rád. To, že se Thajci snaží vytřískat z turistů maximu je ,,normální”. Konec konců, to se děje skoro všude ve světě, v Praze, v Paříži nebo třeba v Drážďanech, ale čeho je moc toho je prostě příliš. Různé ceny pro místní a cizince, neustálé nabídky drog, placeného sexu, vypočítavost úředníků i místních lidí je hodně za hranou. Proto tuhle zemi hodnotím hodně negativně. Že zde mají pár hezkých pláží, přírodu, ostrovů a chrámu neznamená, že to přebylo ty negativa. Není to jako Vietnam nebo Laos, kde místní také občas měnili ceny. V Thajsku to bylo už dost za hranou a ze všech stran. Vychcaný jsou úřady, místní lidi i podnikající cizinci z různých koutů světa. Já už do Thajska určitě nepojedu a nebýt zrušeného Myanmaru, tak by mě ani nenapadlo jet na nějaký ostrov Phuket, kterému říkají perla Thajska. Pro mě je to žumpa Thajska a vlastě celé Thajsko beru jako velkou žumpu. Laos a Vietnam nastavili nějakou laťku, ale Thajsko ji hravě překonalo. Dokonce ji o desítky příček ještě navýšilo. Tohle je můj osobní názor který brácha a spousta lidí, kteří Thajsko navštívili nesdílí. Radek Thajskem tak znechucen není, čili to berte tak, že většina názorů na Thajsko je pouze můj pohled. Radkovi se v Thajsku líbilo víc než v

H.K. Co člověk, to názor, poněvadž se každému libí někde více někde méně 1*. Já Thajsko nedoporučuju 2*. Samozřejmě musím uznat a napsat to, že můj pohled je ovlivněn hlavně tím, že jsem Thajsko navštívil s bráchou. Spousta Thajců si to vyložila tak, že když spatří dva muže západního vzhledu, tak se automaticky jedná o další sexuální turisty. Proto nás neustále a několikrát denně zahrnovali různými nabídkami. Když do Thajska pojedete ve smíšeném páru (kluk a holka), tak takové nabídky mít asi nebudete, ale samy na vlastní oči určitě uvidíte ty hochy, muže, dědečky a po jejich boku mladé, starší i staré ženy. Muže převlečené za ženy držící se za ruce s nějakým úchylně vypadajícím turistou a jiné individua všech národností, ras nebo vyznání. A když vlezete do nějakého z hotelů a už na zdech budou psána pravidla, že za krev, sperma a výkaly na povlečení budou účtovány příplatky, tak se raději otočte a jdete hledat jiné ubytování. A nebo ne, jděte si takový pokoj prohlédnout a po chodbách hotelu uvidíte výkvět naší planety ;o)

o)

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ- INDIE

 Incredible India - Peklo na zemi

Den 285 až 330

Po absolvovaní pasové kontroly se začíná Kalkata ukazovat v plné síle. Už to pozorování z letadla bylo dost divné. Teď jsme v takzvané vstupní bráně do tohoto velkoměsta a je to takové jiné. Letiště bylo ještě tak nějak ''čisté'', ale jakmile jsme

1* Tisíc lidí, tisíc chutí.

2*Mršina, není potrava pro orla.

venku, tak se Kalkata začíná projevovat. Bereme taxíka a necháváme se odvez do nejlepšího hotelu. Tak zněl náš požadavek na první ubytování v Indii. To, co o Indii víme nám napovídá, ať si první noc raději vezmeme nějaký lepší hotel a až budeme připraveni na cestu, tak budeme brát všechno ubytování které bude po cestě k mání. V Indii jsou totiž úplně jiné standardy než v Evropě a dokonce, i pro některé Asiaty je to taková jiná dimenze.

První noc strávená v Kalkatě proběhla a na řadě je první den. Při denním světle a prosvícení apartmánu sluncem zjišťujeme, že za tmy vypadal lépe. Pokládáme si otázku, co bude příště, když tento nepěkný hotel považoval taxikář za top hotel. Z pokojového jídelního lísku si vybíráme telefonicky snídani a po doručení na náš pokoj zažíváme první šok. Nejenže obsluha ani nezaklepala a rovnou si to místní číšník nekráčel ke stolu, aniž by se zeptal zda smí vstoupit do pokoje, ale ta snídaně byla opravdu vrchol nechutnosti. Jídlo se jíst dalo (omeleta s pečivem), ale Radek si objednal i džus. Místo nějaké karafy nebo sklenice dostal napůl naplněnou plastovou láhev bez etikety a bylo evidentní, že ten džus byl do té flašky odněkud přelit. Ta pet-lahev byla tak zmačká a evidentně už 100x použita, že to Radek rovnou vyhodil. Když se ptal číšníka, co to má znamenat, tak číšník jakoby nechápal, co se děje. No, nechali jsme si aspoň nalít objednanou kávu a to byl další nezmar. S kávou to nemělo nic společného a byla to taková obarvená černá voda. Ani tu kávu jsme nevypili a raději jsme si objednali z obchodu uzavřené pet-lahve Fanty. Po ranním uvítání do Indických standardů jsme se rozhodli, že si na pokoji složíme kola, dáme sprchu a půjdeme hledat ubytování někam jinam. Mezitím nám číšník opět dones do apartmánu nápoje. Po předchozím upozornění, ať příště zaklepe a počká až bude vyzván ke vstupu, tak naši prosbu opět úplně ignoroval. Já se zrovna sprchoval ve velké bílé mramorové koupelně a najednou poslíček ve sprše a čumí na mě. Vyhodil jsem ho, tak šel dát nápoje bráchovi do další místnosti. Opravdu super úvod.

zdechliny a jiné hnusy dopravuje na povrch pouze holýma rukama a po vytřídění zase holýma rukama přenese jinam) a když se takzvaně vyšší vrstvě nebo jen někomu, kdo mu tu práci zadal nechce, tak mu nezaplatí. Když už zaplatí, tak pouze částku kterou si prostě usmyslí, že je adekvátní a většinou je to úplný minimum. Nedotknutelný se nemá na koho obrátit, poněvadž má jen minimální práva, která tuto sortu lidí mají chránit. I ta minimální práva jsou neustále porušována z řad úředníků, policistů a lidí kteří na to mají dohlížet. Takový Nedotknutelný se prostě jednoho dne narodí a po celý život je pouze zneužíván a využíván k těm nejhorším pracím. Není nikde evidován, nemá žádný doklad, porušují se jeho práva a když už se najde někdo, kdo se ho zastane, tak to stejně vede vniveč, poněvadž nedotknutelný je stejně většinou úplně negramotný. Nemůže se nikde naučit na co má právo, co může nebo nemůže a je to takový začarovaný kruh. Těchto lidí žije v Indii více jak sto milionů a to je nejnižší odhad. Drtivá většina lidí ve světě ani nemá ponětí, co se s těmito lidmi děje v bordelech a jak se k nim ''zákazníci'' chovají. Nejen ženy dělají prostitutky, ale i muži a děti. Častokrát jsou k tomu donuceni a přinuceni, protože ostatní moc dobře vědí, že tyhle lidi nikdo nikdy hledat nebude a většinou se jich nikdo nezastane. Opravdu si o tom něco přečtěte a dohledejte nějaké informace, ať víte jak vypadá peklo. Jsou i jedinci kterým osud dopřál a někdo jim pomohl. Mohli se z toho pekla dostat, jenže ze 100-200 milionů lidí to je úplné nic a jednalo se o souhru štěstí.

Ač je Kalkata jeden z mých plánovaných bodů, tak toto město rozhodně nemůžu považovat za pohádkovou jeskyni. Ale i tato temná jeskyně zla patří do mojí cesty a jak jsem si doposud vážil svého života, tak teď si ho vážím jednou tolik. I když jsem tyhle negativa věděl dopředu, tak cítit to na vlastní nos a vidět to na vlastní oči je úplně něco jiného 1*. Když o tom pouze čtete, vidíte v dokumentech nebo jen přemýšlíte, tak střet s realitou je opravdu síla. Těch negativních jevů je v Kalkatě opravdu hodně. V každé ulici jsou nějací chuďasové a tohle selektování (třídění lidí do kast) se učí nebo jsou k tomu vedeny i malé děti. Napíšu Vám další příběh.

Pokaždé když vyjdeme z hotelu, tak nás míjí mnoho žebráků a žádají o nějaký dar. Všem samozřejmě vyhovět nemůžeme, poněvadž během jednoho dne bychom všechno rozdali a dostali bychom se na stejnou úroveň těch žebrajících. Ale každý den se s bráchou snažíme vybrat někoho komu pomůžeme. Jednoho dne padla volba na dva (cca 10 a 12 let, špinavé, v potrhaných hadrech bez bot), kluky. Ti hoši nás

1*Jednou vidět, je jako stokrát slyšet.

neotravovali jako někteří dospělí, ale přišli a začali předvádět různé akrobatické triky. Nejenže dostali nějaké peníze, ale ještě jsme jim koupili jídlo. Když to viděl stejně starý kluk, ale dobře oblečený, tak přišel a ty dva obdarované chuďase vyhodil a něco na ně řval. Bylo evidentní, že nic pěkného to nebylo. Potom se na nás obrátil, ať mu taky koupíme jídlo a dáme peníze. Když jsme se ho ptali, proč ty dva vyhodil z ulice která byla veřejná a proč po nás chce peníze, tak odpověděl, že když jsme dali těm klukům, tak má něco dostat i on. Byl to syn jednoho z prodejců který měl v té ulici obchod. I zde je ten nešvar, že ten, kdo nic nemá je slušný a snaží se nějak vydělat, dostane od někoho splašku nadávek, ale očividně jiný hoch (v budoucnu bude povoláním syn) má tu drzost se nad tyto chuďase povyšovat a dožadovat se také nějakého daru. Přestože byl evidentně dobře zaopatřený. Je to stejná drzost a ubohost jako když si někdo v západním světě dovolí říci, že děti z dětských domovů se mají lépe než jiné děti v rodinách a poukazují na to, že děti z děcáku jezdí na hory, na výlety, dostávají oblečení, učebnice a všechny základní věci zadarmo. Ale jakmile dosáhnou plnoletosti, tak se s většinou z nich nikdo nemazlí a jsou ze dne na den postavený do tvrdé reality To někteří blbci prostě nevidí. Ty děti z děcáku většinou nemohou přijít za rodiči pro radu, pomoc nebo aspoň nalézt útočiště. Ale přese všechno se najde dost blbců, kteří se budou pohoršovat a dožadovat stejných věcí zadarmo. Přesně jako ten malý šmejd, který měl tu drzost někoho vyhodit a ještě si říci o peníze. Kolikrát si říkám, že je škoda, že nejsem kouzelník. Hned bych mu nadělil aspoň jeden týden života v roli těch kluků a hned by prozřel.

V Kalkatě jsme toho viděli dost, ale po několika dnech se řítíme k dalšímu bodu a tím je posvátná řeka Ganga. Kalkata byla svým způsobem zvláštní, taková jiná dimenze na tomto světě a proto musím napsat, že ti z Vás kdo máte tu možnost, tak se tam zajdete podívat. Uvidíte město se spoustou žebráků a zdeformovaných lidí. Všudypřítomný smog a popel vám ukáže, v čem jsou někteří lidé nuceni nebo ochotni žít. Budete smrkat pouze černě a když se dotknete jakéhokoliv listu nebo keře tak vám na rukou

nešvarům se tato řeka stala z velké části páchnoucí, nečistou stokou. Pouze některé části, za pomoci vládních nařízení se pomalu dostávají zpět ke své výjimečnosti.

Cestou k dalšímu plánovanému bodu míjíme další významné město. Jmenuje se Varanasi a hodně Indů kteří hovořili anglicky nám doporučovalo, ať toto město určitě navštívíme, protože pro Indi je tohle město opravdu posvátné. Většina lidí nám sdělila, že tam pohřbívají více jak 8000 lidí měsíčně (nejvyšší číslo jsme zaslechli 50000 obřadů [pohřbů] měsíčně, ale to asi bude po celé délce řeky Gangy a ne přímo ve městě) a ty obřady prý musíme vidět. Po zkušenosti z Kalkaty a vyhodnocení všech informací i zkušeností které máme padlo rozhodnutí, že se tomuto městu a hlavně centru raději vyhneme. Nebylo v plánu mojí cesty a nechceme něco chytit. Zatím se zdravotním problémům úspěšně vyhýbáme, tedy aspoň já na celkové cestě. Ruka v sádře nebyla žádná infekce nebo horečka. Radek už má střevní potíže od Kalkaty, tak nechci mít stejný nebo ještě horší problém. Moje teorie je ta, že Radek má problémy asi z toho masa co jí, protože vodu i limonády pijeme pouze balené a všechna jídla jíme stejná. Až na to maso, já se raději konzumaci masa vyhýbám a beru si pouze bezmasá jídla, ale zpět k tomu městu. V tom městě Varanasi je to o infekci a já prostě nechci riskovat. Kdybych nejel na kole a neměl jiný plán, tak tam zajedeme, ale tahle cesta není o tom, že musím navštívit úplně každé posvátné nebo důležité město. Pro mě jsou důležité moje zdraví, naplánované body a úspěšné dokončení cesty. Do toho města se sjíždějí Indové z celé Indie a hodně turistu z celého světa. Koncentrace různých nemocí je tedy obrovská. A navíc, cizinci, kteří sledují nebo se přímo účastní toho, jak se pálí mrtvoly na otevřeném ohni (chudáci chudší pozůstalí, kteří si nemohou z finančních důvodů dovolit pořádné zpopelnění nebožtíka [dřeva na spálení ostatků je zapotřebí opravdu hodně a navíc je drahé], ale pouze ho z náboženských důvodů jen tak trošku přismahnou, aby bylo možné tělo vhodit do té posvátné řeky) jsou pro mě svým způsobem ujetý. Chápu, že pro někoho jsem ujetý já, ale zaplatit si cestu do Varanasi, abych přijel do špíny, smradu, měl střevní potíže a každý večer se chodil dívat na nábřeží, jak se rituálně pálí mrtvoly pro mě prostě není. Ať si každý jede do Varanasi meditovat, zdokonalovat jógu nebo provádět nějaké rituály, ale já tomuto městu prostě nefandím a není v mém zájmu. Navíc nemám rád když se znečišťuje příroda a zrovna v tomto městě dostává řeka pořádně zabrat. Nejenom, že do té řeky Indové hází napůl nebo jen částečně ohořelá těla, ale hází do ní i různé odpadky a navíc se v ní za použití šamponů a mýdel koupou.

Po cestě na severozápad často míjíme převrácená nákladní auta, úplně zdemolované autobusy i osobní auta. Všude se objevuje čím dál tím víc bouraček. Asi je to tím, že se v Indii jezdí úplně nejhůře (nejnebezpečněji) z celé mojí cesty. Když máme možnost jet po dálnici, což není cyklistům zakázané, tak nás, v protisměru, v našem pruhu vytroubí jakékoliv vozidlo. Je jedno, zda uprostřed, zleva nebo zprava. Ač tam nemá co dělat, tak nás vytroubí a donutí nás jemu uhnout. Nebo si prostě jedete po silnici a zleva nebo zprava vám klidně kdokoliv zkříží cestu a vy musíte prudce zastavit. Ve Vietnamu je takový organizovaný dopravní chaos, ale na rychlostních silnicích nebo v ulicích se takhle bezohledně a nebezpečně nejezdilo. Tady je to opravdu o život a musíme si dávat všude velký pozor. Nechápeme jak někteří řidiči mohou vlastnit řidičák. Ona je ovšem otázka, zda ho vůbec mají a jestli jo, tak jak se zde provádějí zkoušky a dodržují pravidla.

Den blbec. Radkovi praskla páčka u přehazovačky, takže do cíle pojede pouze na jeden převod. Navíc má velké bolesti břicha, tak jsme udělali hodinovou pauzu u jedné studny. První větší zdravotní komplikace v Indii, ale k večeru to naštěstí ustoupilo. Má štěstí, poněvadž po tom jídle a stravování v Indii je to zatím jen takové šolichání. Nezřídka se stane, že když si jdeme něco vybrat do útrob restaurace, tak při otevření různých přihrádek, hrnců a misek vždy vylétají nějaké mouchy. Je velký rozdíl být ubytovaný někde v hotelu a nevidět, jak se připravuje vaše jídlo v některých kuchyní, oproti možnosti si všechno tak říkajíc omrknou 1*. Jsme dobře proočkováni, ale myslíme si, že se nějakým potížím v budoucnu asi nevyhneme.

Teď je vhodná chvíle na to, abych Vás seznámil s některými hodně nechutnými zvláštnostmi v Indii. Drtivá většina Indů nepoužívá toaletní papír, ani ho v běžných krámech nekoupíte. Místní totiž svoje vyprazdňovací potřeby vykonávají úplně jinak. Mají tady takové pravidlo, že se nejí levou rukou. Vlastě by levou rukou neměli dělat vůbec nic. To pravidlo vychází z té nechutnosti, že si levou rukou vytírají zadky. Proto se levé ruce říká ruka nečistá. Sice k tomu používají vodu, ale po běžném ohledání toalet zjistíte, že většinou je voda napuštěná v nějaké kádi nebo sudu. Žádné mýdlo natož tekuté nikde nenajdete. Osoba si tedy vytře (omyje zadek) vodou a k tomu právě používá tu levou ruku. Pravou nabírá vodu z kádě a omývá jak znečištěnou ruku, tak zadní část těla. Ani nemusím popisovat, jak takový záchod s kadí vypadá po celodenním používaní. Toalety evropského typu jsou hlavně tam, kde je možno potkat

1* Někdy je lepší prostě nevidět.

cizince. Čili restaurace, hotely, letiště. Klasický záchod je jen na zprofanovaných turisticky navštěvovaných místech, ale na vesnicích nebo v menších i větších městech bez turistů prostě není. Jenže je záchod a záchod. Záchod pro místní rozumějte turecký záchod, ale většinou to je jen udupaná hlína s dírou bez odtoku. A nyní to nejnechutnější. Z toho důvodu, že tam ,kam ještě tato vymoženost nedorazila (záchod), a v Indii je to opravdu na hodně místech, poněvadž většinou žádné záchody nejsou, tak hlavně po ránu vidíme podél silnic sedět hodně lidí. Kolikrát sedí vedle sebe nebo na proti sobě, komunikují a vykonávají velkou potřebu. Problém je v tom, že venku tu vodu na opláchnutí nemají! Něco tak nechutného a častého jsme nikdy nikde neviděli. Někteří ani nejdou dál od sinice nebo za nějaký roh, ale přímo před ostatníma a všem na očích prostě serou. Tohle není záležitost nějakého jedince nebo oblasti, ale takto vyprazdňovat vídáme každé ráno podél cest a všude! Muži, ženy, děti. Ženy jdou většinou do pole nebo do nějakého křoví, ale není to pravidlo.

Když už píšu o těch kravách, tak napíšu i to, jak funguje místní McDonald’s. Všude ve světě si tahle společnost drží nějaké standardy, ale v Indii (teda aspoň ty pobočky které jsme měli možnost navštívit) rezignovali na čistotu. Zatím všechny pobočky nějak smrděly a byly takové jiné. Asi jsme měli smůlu, ale nikde nefungovala vzduchotechnika, úklidová služba měla volno nebo jsou v Indii jiné standardy. Ony tedy standardy jiné jsou. O některých zvláštnostech jsme věděli předem, ale špína v McDonaldu byla až zarážející, s ní jsme nepočítali. Co jsme naopak věděli a očekávali byla absence hovězího masa. Jak je kráva v Indii posvátná, tak hovězí na jakýkoliv způsob je tabu. Žádný Big Mac, cheesburger aj. Zato špína, smrad a jiné standardy jsou O.K. Až si říkáme jaký má McDonald’s v Indii smysl, když pro mnoho lidí na naší planetě je to symbol nějakého Burgra. Představte si, že založíte třeba v Indii vegetariánskou sít restaurací a bezmasé jídlo bude vaše hlavní vize. Bude na tom stát zaklad vaší strategie (ohledně jídla) a prosadíte se i ve zbytku světa. Jenže jednoho dne se z nějakého důvodu rozhodnete expandovat do jediné země na světě, kde je vegetariánství zakázané a tabu. Takže ohnete páteř a v dané zemi budete prodávat

všechno kromě vegetariánských jídel a navíc ještě porušíte další pravidlo a tím je čistota 1*. Ale je fakt, že peníze nikde a nikomu nesmrdí. Z pohledu podnikatele a prosazení se na Indickém trhu je otevření sítě poboček mistrovský počin. A jestli se Big Mac změnil na vegetariánskou slátaninu Mac Maharaja je fuk. Hlavně, že se krvavá promění na zeleninu a jede se dál. V Indii žije hodně vegetariánů (víc jak 50% obyvatel) a když do toho zahrnu nemožnost konzumace hovězího, tak se otevření McDonald’s dá logicky pochopit a odpouštím mu i ty hygienické základy na kterých si tak zakládá- ironie.

Nejzávažnější zdravotní problém s kterým jsem se setkal nejen na této cestě, ale i v životě. Nikdy mě nepotkalo nic tak hrozného. Velké štěstí, že je se mnou Radek, poněvadž tohle bych asi sám nezvládnul ani silou vůle. Při jednom dni, když jsem rozdělával stan mi totiž prasklo v zádech. Já se shýbl pro tyčku a už jsem se nemohl narovnat. Takovou bolest jsem v životě nezažil. Naštěstí mě brácha povzbudil, že to je pravděpodobně jen skřípnutý nerv, ale i tak to pořádně bolelo. Já se nemohl posadit a ani se napřímit, zůstal jsem zablokovaný v předklonu. Jakýkoliv pohyb nahoru nebo dolů byla ukrutná bolest. Naštěstí brácha rozdělal stan a já si lehnul za jeho pomocí aspoň na zem v té poloze, jak se to zaseklo. Kdybych tam byl sám, tak nemám ponětí co bych dělal, ale znáte to, kdyby, kdyby, kdyby... musel bych to prostě nějak vyřešit i bez pomoci. Následující celý den jsem jen ležel ve stanu, ve stále stejné poloze. Až další den to částečně povolilo. Nechtěl jsem riskovat, tak jsme zajeli pomalu do nejbližšího města a vzali hotel.

Ten pokoj jsme pojmenovali živoucí, poněvadž aby toho nebylo málo, tak Radek objevil v koupelně žábu. Je zcela normální, že vám v pokojích po zdech běhají

1* Kdo chce s vlky žít musí s nimi výt.

ještěrky a loví hmyz, ale žába na vodní baterii byla jiná liga. Normálně si tam seděla (bylo to páté patro hotelu) a relaxovala u vodního zdroje. Já si ten večer dal spoustu piv, poněvadž když se opravdu hodně opijete, tak se vám uvolní i svaly o kterých ani nevíte, že používáte. No a ono to zabralo. Jak to přišlo, tak to odešlo. Další den ráno už jsem mohli zase standardně pokračovat směr Agra, ale než jsme opustili hotel, tak jsme si dali ještě snídani. V hotelové restauraci se začali objevovat hosté z hotelu. Úplně všichni měli obleky a kravaty. Všichni vysmátí a takový šťastní. Když jsme se s nimi dali do řeči, tak z nich vylezlo, že i jejich pokoje byly plné komárů, ale prý to je v této oblasti normální. Vůbec jsme nechápali, jak se mohli bez tropika vyspat.

Ho, ho, hou. Další velký plánovaný bod na mojí cestě. Dorazili jsme do města Agra. Když jsme se odpoledne ubytovali, tak jsme vyrazili k památníku Tadž Mahal. Po vystátí hodně dlouhé fronty na lístky jsme se konečně dostali na řadu. U přepážky nás prodejce sdělil, že stojíme u špatného okénka, ať si zajdeme koupit lísky vedle. Když jsme se ho zeptali z jakého důvodu, tak nám odvětil, že toto okénko slouží pouze pro místní lidi. Po přesunu k určenému okénku nám další prodejce vysvětlil, kde je problém. Také u T. M. mají různé ceny pro místní, spřátelené státy a ostatní cizince. Tedy stejný problém, jako při návštěvě Viktoriina památníku v Kalkatě. To, že se nás někdy někde snaží natáhnou nějaký chuďas se dá pochopit, ale aby nás chtěl natáhnout stát to pro mě prostě není přijatelné. Myslím si, že mají platit stejně pravidla a ceny pro všechny stejně. S díkem jsem pánovi v pokladně poděkoval a požádal ho, ať svým nadřízeným vyřídí, že si tento přístup mají strčit do prdele! On za to nemohl a proto jsem k tomu prodejci byl slušný, ale ten vzkaz byl určen všem úředníkům který tento

paskvil vytvořili. Kdyby to aspoň bylo jako v Kambodži, kde místní za vstup do Angkor Watu vůbec neplatili a cizinci měli stejnou cenu, ale v Indii to ještě rozdělili na spřátelené státy. Navíc když je Indie tak bohatá země. Je to holá vychcanost. Už ty víza do Indie které jsme museli řešit skrz nějakou agenturu nás dost naštvali.

Mám pokořeno 23000 km a to je připomenutí, ať si dám další čokoládu. Radek už má taky slušně našlapáno a jsem zvědav kolik bude mít v cíli. Už je taky vytrénovaný a bez sebemenších zdravotních problémů. Zafixovaná přehazovačka mu stále funguje a je štěstí, že se pohybujeme na rovinatém území. Kdyby jsme jezdili někde v kopcích, tak by si zlomená páčka vyžádala výměnu, ale takhle to už určitě dojede. Jízdu na kole si také užívá a poznávání jiných světů je pro něj velkým přínosem.

Čím blíže se přibližujeme k nějakému většímu městu, tím více se všude vyskytují divoké opice. Je jich čím dál víc a začínají být opravdu všude. Kolikrát projíždíme městem a nad hlavami se nám skrze dráty, stromy, poutače, pohupují nebo dovádějí opice. Nejsou tak drzé jako v Kambodže, ale asi to bude tím, že u nich většinou nestavíme. Kdybychom tak činili, tak musíme stavět každých deset minut. Ty opice žádný problém nejsou a ani nám neblokují silnici, což se nedá řič o místních lidech. Pokaždé když někde zastavíme, tak se kolem nás seběhne tolik lidí a pokládají různé otázky. Každý se chce s námi vyfotit a skoro všichni si chtějí z nějakého důvodu omakat kolo. Ač je kolo v Indii hodně rozšířený dopravní prostředek, tak mají odlišný typ než máme my. To ty lidi asi svádí k tomu, aby neustále přecvakávali přehazovačku a přesmykač, pouštěli a mačkali brzdy, zkoušeli hmotnost a pružnost předních vidlic atd. Je to dost otravný, poněvadž se to děje furt a všude, kde se jen na chviličku zastavíme. Nejhorší lidé jsou ,,doprovod’’. Celou cestu a to už od Kalkaty se na nás někdo nalepí (jeden, dva, tři cyklisti všech věkových kategorií) a buď jedou vedle nás a vytlačují nás ze silnice nebo se za námi táhnou v nějakém roji. Prostě nás doprovází třeba 5 km. Úplně nejhorší jsou ale ti, kteří nás s vypjetím všech sil předjedou a poté začnou únavou rychle zpomalovat. Za následek to má to, že nás akorát brzdí a vždy musíme vynaložit víc energie na rozjezd. Problém je to v tom, že těch lidí je všude hodně a když jeden po několika kilometrech odpadne okamžitě ho vystřídá někdo jiný. Vždycky to má za následek zpomalení našeho tempa. Jsou jak nějaké přerostle děti, které se vás snaží dojet, předjet, jet vedle vás, ale vůbec si neuvědomují, že vás při tom vytlačují ze silnice, brzdí a neúmyslně znepříjemňují a stěžují jízdu.

Indie nás naučila, že restaurace a hotely jsou nejlepší, když se dá jíst a bydle vysoko nad ulicí. Za prvé tam není takový hluk a za druhé ani všudypřítomný prach. Po nalezení a ubytování v hotelu s názve Krišna se ukázalo, že jsme vybrali znamenitě. Jsme v centru Dillí, v nejvyšším patře budovy a s hezkým výhledem na náměstí. Výhled na ryzí indický život ve velkoměstě. Uprostřed náměstí se válejí krávy ve

změti odpadků, suti a všelijakého bordelu. Kolem nich projíždějí tuk tuci a podél budov místní obchodníci prodávají ve stáncích svoje zboží. Mezi tím vším se proplétají lidé kterých je v každé ulici i uličce nejen v Dillí opravdu hodně.

Pro ženy platí jiná pravidla, třeba to v metru. O Indii je známo, že v ní dochází snad k nejvyššímu počtu znásilnění žen na přepočet obyvatel. Znásilňovány jsou i zahraniční turistky. Asi to plyne z toho, že již několikátý průzkum ukázal, že místní muži berou znásilnění žen jako zcela normální věc. Teď bych se místních nechtěl nějak dotknout, ale to číslo je opravdu vysoké. Nevím, co je na tom pravdy, ale až 70 procent mužů bere znásilnění jako normální. Znovu zdůrazňuji, že nevím, zda jsou ty údaje pravdivé (mohou být tendenčně zkresleny), ale již několikrát jsem četl různé průzkumy na toto téma a vždy se to pohybovalo od 50% do 70% 1*. Asi na tom bude něco pravdy, poněvadž když jsme jeli s bráchou prvně metrem, tak jsme nastoupili do prvního vagónu. Nějak jsme tomu nevěnovali pozornost, ale po rozjetí té soupravy jsme si všimli, že v prvním a druhém vagónu jsou pouze ženy. Všechny na nás vražedně pohlížely s takovým pohrdáním. Až jedna paní která hovořila anglicky nám vysvětlila, že první dva vagony jsou vždy určeny pouze pro ženy. Je to z toho důvodu, že jsou

1* Na každém šprochu, pravdy trochu.

Písaři jsou lidé kteří vám za úplatu vyplní formulář k vydání víz do Pákistánu. Můžete si ho vyplnit sami, ale problém je v tom, že formulář musí být vyplněn pouze na psacím stroji a pouze černým písmem. Není možné vyplnit formulář modrou psací propiskou hůlkovým písmem. Není možné vyplnit formulář stažený někde z netu a vytištěný digitálně. Hlavně není možné ve psacím stroji použít jinou barvu náplně než černou. Modrá, červená nebo vybledlá černá (šedá) má za následek to, že vám žádost o udělení víz nevezmou. Tohle mi sdělil ten úředník a na otázku, kde mám v Indii, v 21 století shánět psací stroj s černou stuhou který vám někdo zapůjčí mi odpověděl, že u písařů. K tomu právě slouží písaři, kteří si z vyplnění dokumentů udělali živnost. Když jsme tedy našli v nedaleké uličce volného písaře, tak jsem mu zaplatil a on na svém stroji, přímo na ulici pod širým nebem, vyplnil můj formulář. Hezky podle předpisů, na psacím stroji, černým písmem. To není žádný žert, ale skutečnost. Radek celou akci fotil, protože to bylo opravdu zvláštní. Taková jednoduchá kancelář pod šířím nebem a hned vedle další a další a další. Do Pákistánu jezdí hodně Indů, tak písaři mají zajištěnou práci na každý den.

Po vyplnění formuláře jsem byl vpuštěn do útrob ambasády a mohl jsem přikročit k bodu dva. Povinný pohovor s velvyslancem Pákistánské Islámské republiky. Pohovor se týkal účelu, doby, plánu cesty a různých dalších otázek ohledně cestování po Pákistánu. O tom na jak dlouho a jestli vůbec dostanete víza do Pákistánu rozhoduje pouze velvyslanec. Aspoň tak mi to dotyčný tvrdil a z předchozích informací které jsem si zjišťoval je tomu skutečně tak. Po úspěšném pohovoru a sdělení, že jejich zemi hodlám projet na kole mi nakonec pan velvyslanec dal neomezená víza na 30 dní. Abyste to dobře chápali, tak víza vám ještě můžou omezit pouze na některé části Pákistánu a nemusejí vám dát 30 dní. 30 dní je maximum a musíte řádně zdůvodnit proč na tak dlouhou dobu ty víza chcete. Já vše zdůvodnil a nahlásil oblasti kterýma projedu. Když jsem velvyslanci sdělil, že hodlám projet i Balúčistán, tak se moc netvářil, ale nakonec to zafungovalo přesně jako na Ruských hranicích. Ukázal jsem mu moji dosavadní cestu zakreslenou v mapě, nějaké fotky a předchozí víza. Vysvětlil jsem můj plán a cíl. Velvyslanec zakroutil hlavou, ocenil moji odvážnost (odvážnost jsou jeho slova, já bych použil obezřetný, jenže někdo bude tvrdit blbí, hazardující, nezodpovědný, ale o tom napíšu v Pákistánské kapitole) a víza bez omezení udělil. Tudíž se mohu pohybovat u hranic s Afganistanem a různých vojenských oblastech aniž bych byl zatčen nebo sankcionován. Po sdělení dne, kdy si mohu víza vyzvednout jsme s bráchou zašli na pivo kterého se mi v Pákistánu nedostane 1*.

1* Po svátcích, přichází doba půstu.

Dalšího dne je na řadě ambasáda Íránu. Tady je to o dost tvrdší a složitější záležitost. Po první návštěvě uvnitř ambasády a ověření mých informací jsme zase postaven před vyřešení mnoha úkolů. Než Vám je popíšu, tak bych rád zmínil úředníka z ambasády. Nevím proč, ale snad všichni nižší úředníci na ambasádách (netýká se Mongolského konzulátu v Irkutsku) jsou snad naučení, aby byli nepříjemní a striktní. Až ti výše postavení jsou víc ochotní a vstřícní. Tento úředník byl arogantní a posléze nekomutativní člověk ze všech úředníků na všech ambasádách, co jsem zatím navštívil. Ještěže to byla poslední, ale zato nejobtížnější ambasáda. Já mu skrz okénko, skrz skleněnou bariéru pokládal různé dotazy a dotyčný se mnou vůbec nekomunikoval. I když jsem zvýšil hlas, tak dotyčný ani neotočil hlavou, jako bych tam vůbec nebyl. Až když jsem tam natruc seděl půl hodiny a do místnosti přišel další člověk, tak až potom se se mnou začal bavit. Vůbec nevím, co ho k tomu vedlo. Jestli moje dlouhé vlasy, kraťasy- nevím. Po získání všech aktuálních informací mě zarazila pouze jedna. Úředník po mně požadoval potvrzení z České ambasády, že nejsem hledaný zločinec. Tuhle informaci jsem předtím nikde neslyšel ani nikde nečetl, ale jak se později ukázalo, tak to chtěl i po ostatních cizincích. Když jsem vyšel před bránu ambasády, kde na mě čekal brácha, tak mi sdělil, že se zrovna seznámil s jedním cestovatelem který taky cestuje na kole. Zrovna vešel do ambasády vyřídit víza a já ho míjel u východu.

Dalšího dne když jsem měl všechny formuláře a různé formality splněny, tak jsme zašel na Českou ambasádu v Dillí. Potřeboval jsem potvrzení, že nejsem hledaný zločinec. Na ambasádě mi řekli, že takový požadavek po nich nikdo nikdy nechtěl a nic takového nevydají! Žádný potvrzení Česká ambasáda nevydává. Nechal jsem si tedy zavolat nadřízenou osobu a vedl znovu celý pohovor 1*. Požadoval jsem na

1* Když tě vyhodí dveřmi, vstup oknem.

hlavičkovém papíře s razítkem ambasády napsáno, že mě ambasáda ČR neeviduje jako hledaného zločince. Když jsem dotyčné úřednici vysvětli, že je to podmínka Íránské ambasády, bez které mi nevydají víza, tak se dotyčná jakoby uráčila, zželela, udělala službu navíc a napsala to, o co jsem jí jako zaměstnance ambasády požádal. Nevím jak smýšlejí úředníci a nějací lidé, ale pro mě je ambasáda úřad který má řešit, pomáhat, vyřizovat různé mezinárodní požadavky a hlavně vlastním občanům pomoci při řešení nějakých problémů! Jó kdybych tam přišel jako veřejně známá osoba, kamarád nějakého úředníka nebo kamarád kamaráda, tak by všechno proběhlo bez keců: to nejde, to neděláme, to nevydáváme, nic takového jsme neslyšeli. Zcela výjimečně, pro jednou to tedy napíšeme. A přitom šlo pouze o jeden papír s datumem, iniciály, číslem mého pasu a větou: pan Libor není evidován v žádné databázi a není hledán v ČR, tečka.

Po úspěšném podání žádosti už nezbývá nic jiného než počkat na jakýsi kód (číslo). Ten kód dostanete, až zaplatíte poplatky. Jenže kvůli Americkým sankcím není možno platit poplatky kartou a z nějakého důvodů ani nelze platit hotově přímo na ambasádě. Musel jsem tedy požádat kamaráda Zdeňka, aby odeslal peníze z ČR do Turecka, tak totiž Íránci obcházejí Americké sankce (ani platba on-line z Dillí do Turecka na ten konkrétní účet není možná). Je to složité na vysvětlování, ale turistická víza do Íránu z Dillí jsou pro cizince opravdu komplikovaná záležitost. Jakmile máte vše zaplaceno, tak si musíte zase na Íránské ambasádě ověřit, zda tam ten kód již mají a až poté, kdy je v jejich evidenci, můžete zjistit, jestli a kdy dostanete víza do Íránu. Situace se mění každým dnem a je to to samé jako s vízy do Myanmaru. Když jsem vyrážel na tuto cestu, tak nebyl problém ani s vízy do Myanmaru, ale po nějakém čase se situace změnila a žádala si řešení. To samé platí i o Íránské ambasádě. Někdo vyhlásí sankce, někdo válečné tažení (operaci), něco se prostě někde změní a vy jako pouhý cestovatel

který nemá nic společného s politikou, terorismem, diskriminaci, náboženstvím, vírou, musíte řešit nějaké problémy. Na druhou stranu si říkám, že když jsem zdráv, mám čas a žádný starosti, tak tyhle nepříjemný prkotiny nějak vyřeším a budu pokračovat dál.

Další nehezká věc jsou žebráci. Po celé Indii jich je všude opravdu hodně. Někteří jsou i hodně fyzicky a mentálně postižení. Těchto lidí je v Indii taky hodně. Takových stromových lidí, lidí s různýma bradavicema, s deformovaným obličejem nebo částí těl je v každém městě fakt hodně. Jak jsem již psal, tak skoro každý den s bráchou vybereme jednoho člověka a obdarujeme ho nějakým obnosem. Problém je v tom, že někteří žebráci jsou i dost drzý. Radek dával jednomu chuďasovi peníze a vzhledem k

tomu, že vedle něho seděl ještě jeden, tak dal i tomu druhému. Jenže ten druhý si darované peníze převzal a bez nějakého poděkování na bráchu vyhrkl: tak málo! Dej mi ještě! Radek se na něj podíval, vzal si předem darované peníze nazpět a řek mu, že kdyby aspoň poděkoval a zeptal se slušně, zda by mu nemohl dát víc, jako jeho kolegovi, tak by mu i přidal. Takhle mu zabavil i to, co předtím dostal a dotyčný nedostal nic. Když už jsem u těch darů, tak Radkovo poslední dar byl ten, že svoje horské kolo daroval jednomu místnímu chlapci. Pracoval v hotelu na kterém jsme byli ubytovaní. Ten kluk si to kolo zasloužil, protože ještě jako malý sám přijel do Dillí z nedaleké vesnice a snažil se v životě probojovat k lepší budoucnosti. Říkal, že si kolo nenechá, ale zpeněží ho. Stejně prý na ježdění nemá čas a podle jeho slov by o něj nejspíš přišel. Sice to kole mělo prasklou páčku u přehazovačky, ale bylo jen 3 měsíce staré, takže klukovi udělalo vekou radost 1*. Byl to takový bonus nebo dýško. Bráchu neustále otravoval jeden z manažerů v hotelu, ať mu to kolo prodá, ale byl to takový ten úlisný člověk, tak to kolo Radek raději daroval. Předvečer odjezdu se přišel rozloučit i Bošťan. Zašli jsme do baru na pár piv a pořádně pokecali, byl to takový hezký večer. Teda až na jednu cizinku která byla v baru s jednou mladší cizinkou. Namýšlená ženská která si myslela, že všechno zná, všechno ví. Ne vůči nám, ale oproti její kamarádce kterou neustále poučovala jen z toho důvodu, že ona je starší a proto ví všechno lépe než její mladší kamarádka 2*.

Nastal čas na Radkovo rekapitulaci. Ač přiletěl z Evropy do Asie letadlem a tím pádem se ani neměl možnost přizpůsobit místní stravě a zvyklostem, tak to všechno zvládnul na výbornou. Ze začátku měl problém s koleny a zadkem, ale po pár dnech to všechno rozhýbal. Horší to bylo s jídlem. Jak jsem již psal, tak přiletěl a zanedlouho

1* Darovanému koni na zuby nehleď.

2* Stará kráva si myslí, že nebyla nikdy mladým teletem.

na to jsme vyrazili směr Kambodža. Ta strava je hodně důležitá a když nemáte pořádný kus žvance, tak to s vámi občas zamává. Je úplně něco jiného, když se jedete projet v okolí vašeho domova a víte, že večer nebo za 3 dny budete opět ve své posteli. A navíc s vaší dávkou oblíbeného jídla a jistotou, že budete mít tu pohodičku na kterou jste zvyklí. Já si na změnu a množství stravy zvykal postupně, ale Radek byl vhozen do jámy lvové. Jídlo bylo jeho největší problém, ale celou cestu a zážitky hodnotí kladně. Jak Vietnam, Kambodžu, Thajsko, Hong Kong tak i Indii. Sice má pár výhrad, ale tak kritický třeba k Thajsku nebyl. Prožil a poznal jiné tradice, jiné zvyky a jinou mentalitu různých lidí. Navštívil několik dalších států světa a poznal mnoho dobrých lidí. Za 84 dnů které trávil na cestě ušlapal přes 3200 Km (ujel víc, ale já mu několikrát zapomněl zapnout tachometr) a to je velice slušný výkon na to, že vůbec netrénoval. Sice celý život pravidelně kondičně cvičí, ale tyto tréninky jsou pro dálkovou jízdu skoro k ničemu. I na kole jezdí, ale takto dlouze a dlouhé části jel také poprvé v životě. Na téhle cestě prožil zážitky, objevil a poznal spoustu věcí které jsou prostě k nezaplacení. Užil si to a opět poznal kus světa. Má další zkušenosti a příběhy k vyprávění. Ty různé výzvy, požadavky i úkoly zvládl a to je to podstatné. Jeho poslední úkol je, že doveze domů můj batoh se suvenýry.

Když jsem u těch suvenýrů, tak napíšu poslední srandovní příhodu s bráchou. V jednom krámu, v centu Dillí jsme sháněli nějaký pěkný suvenýr pro mámu. Narazili jsme na jeden z mnoha obchodů se slony. Ti sloni jsou jako ruská Bábuška, ale z kamene a nedají se rozebrat. V jednom slonu byl vyvrtán druhý slon a v něm třetí slon. Hned jak jsem vstoupili do jednoho krámu, tak nás oslovil prodavač a nabízel nám různé produkty. Některé drahé a některé levnější. Nám padl do oka jeden z mnoha slonů. Bylo očividné, že je to prvotřídní práce a také byl nejdražší. Když jsme ho chtěli koupit, tak nám prodejce řekl bezkonkurenčně nejvyšší cenu ze všech slonů, které jsme za uplynulou hodinu viděli v jiných krámech. Za tu cenu jsme to odmítli s tím, že vedle mají podobné, ale o dost levnější. Začal nám tedy nabízel jiné druhy za nižší cenu, jenže na cenovkách byla cena vždy ještě nižší než požadoval. Bylo evidentní, že nás chtěl natáhnout, tak jsme se k němu zachovali stejně šibalsky. Stále jsme trvali na tom prvním slonu, ale za jinou cenu. Když jsme po 10 min. odcházeli z obchodu, že si nic nekoupíme, tak toho prvotřídního slona postupně začal slevovat. My řekli 90 liber on 100, tak jsme řekli 80 a on že jo. Pak jsme mu řekli, že se nám to zdá stále moc. Dáme max. 60. On začal kňourat, že nebude mít žádný profit, ale že jo. Poslední nabídka byla, že mu dáme 40 a na to už nepřistoupil. Když jsme odcházeli z krámu, tak povídá, že nám to za 40 nechá. Nakonec jsme mu řekli, že ani za 40 těc

ho nechceme a ten prodavač nechápal, co se děje. Prostě jsme mu řekli, že jsme si to rozmysleli a odešli jsme do dalšího krámu. Ten tam ječel a chodil za námi, že prý nám to da ještě laciněji, ale my mu jen řekli, že o slona nemáme zájem, že jsme ho stejně ani nechtěli ;o)

Příhodu s Bošťanem a problémy s jeho vízy píšu jenom proto, abych ukázal, že úředníci ve všech zemích jsou stejní. Zase opakuju, že ne všichni a všude, čest výjimkám, ale většinou jsou jen líní a neochotní udělat něco navíc. Jen když jim z toho kouká nějaká výhoda nebo nebo nějaký zisk, tak to se mohou přepracovat. Na úřadech, v zaměstnaní i v byznyse většinou platí to, že když nejste známá osoba nebo hodně movitá osoba, tak ze začátku pro vás nikdo neudělá nic navíc. Čili se nikdy nezdávejte. Línej a blbej člověk vás vždy hned odbyde, že něco nejde, že něco nemůže. Začne lhát, podvádět, vymýšlet různá pravidla, nesmyslné požadavky atd. Neztrácejte s ním čas a obraťte se na jinou kompetentnější osobu. Hledejte moudřejšího, ale dejte si pozor, poněvadž vychcaní se často pokouší převtělit za ty moudré. Vychcaní rozhodně nedělají pro nikoho nic navíc natož zadarmo. Nedržkujte, nelžete, nepodvádějte, ale když to dělají oni (nejen úředníci), tak můžete použít stejné nástroje (zbraně) jako onic 1*. Můžete jim všechno vrátit i s úrokem, více v modré knize.

Po několika dnech putování k hranicím to bylo stále stejný. Docela jsem se těšil, až z Indie vypadnu. Indové jsou celkem přátelští, ale zase mě každý doprovázel (předjížděl, vytlačoval, zdržoval, zbrzďoval) a ten jejich ranní způsob vyprazdňování

1* Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

podél cesty už mě nebavilo každé ráno sledovat. Jediná věc která mě potěšila byla ta, že když jsem se dostal k Indicko/Pakistánským hranicím, tak mě dojel Bošťan. Ač dostal víza do Íránu o nějaký den později, tak jsme se potkali přímo na hraničním přechodě. Tedy před přechodem, tenhle byl navíc úplně jiný než ostatní.

Třeba absolutně nechápu vlády, organizace a de facto i většinu lidí, proč brojí proti Číně za porušování lidských práv, ale ohledně Indie většina mlčí. Jak už jsem psal výše, tak to, co předvádí někteří příslušníci Indické policie, co předvádí většina místních mužů vůči ženám a dokonce celý systém (národ čili lidé) vůči Nedotknutelným je něco otřesného. Nechci sem plést politiku ale, že v Indii takřka nemají toalety, je oficiálně umožněno, aby se lidé k některým lidem chovali hůře než k posvátným krávám, dovolí to, aby děti i dospělí kteří jsou bez možnosti získat cestovní pas, vzdělání, důstojný život byli méně než zvíře (čímž v žádném případě nezvažuji život jakéhokoliv živého tvora), mě nejen udivuje, šokuje, netěší, ale vyloženě sere. Jeďte se podívat do Kalkaty a neopomeňte jí prolézt, ráno, odpoledne, večer. Sice jsou některá místa dost nebezpečná, tak buďte opatrní, ale když některé věci uvidíte, tak uvidíte, jak některé státy doopravdy fungují. Uvidíte peklo na zemi.

Nemohu napsat, že bych Indii miloval, to je hodně silné slovo. Ty části, věci a vše kolem, co jsem měl možnost zažít mi nějak k srdci nepřirostly. Jestli se v budoucnu podívám třeba do Dáržílingu, Kašmíru nebo prostě někam, kde nebude tolik špíny a lidé se k sobě budou chovat ve všech stupidních oddělení kastovního systému aspoň trochu normálně, tak budu rád. Většina lidí se ke mě a k bráchovi chovala hezky a slušně, ale ty jiné standardy v restauracích, hotelích, ulicích, dopravě atd mě prostě neberou. A hlavně mě nebere přístup k přírodě a ostatním lidem. Dost lidí ze západu (vlastně z celého světa) jezdí do Indie provozovat, jógu, zlepšovat karmu a prostě se nějak realizovat. Rozjímat a ponořit se do nějakého hlubokého duchovna. Naladit se na jiný svět. Nějak nechápu tu logiku, když někdo bojuje za lepší planetu, tříděný odpad, rovnoprávnost a různé další neduhy této planety, proč se účastní a nepřímo (někteří přímo) podporují tuhle zvrhlost (znečišťování přírody, zneužívání lidí aj.), které se v Indii dějí ve velkém měřítku. Oprava, ne ve velkém, ale obrovském. Možná bych se do Indie ještě někdy v budoucnu podíval a poznal i jiné kouty země, ale bojuji s otázkou, zda mám tuto zemi navštívit, utratit v ní peníze a de facto podpořit systém, který se mi vůbec nelíbil. Na druhou stranu jsou zde lidé kteří jsou úplně v pohodě a některé části Indie určitě stojí za návštěvu. Proto doporučuji, ať si každý udělá vlastní obrázek o této velké zemi a jestli má problém s návštěvou Číny, Severní Koreje, Ruska nebo Íránu, tak ať zváží to, jak se lidé a vlády chovají (chovali) třeba v Thajsku, Indii, USA, Německu, Anglii, Francii, Belgii a jiných oblíbených státech.

Co mě naopak velmi potěšilo a chutnalo bylo jídlo. Spousta různých omáček kari a spoustu druhů pečiva bylo opravdu dobré, v tom jsou opravdoví mistři. Když nebudu myslet na to v čem se umývalo nádobí, z jaké vody a ingrediencí se vše vyrábělo, co všechno jsem na vlastí oči viděl a nechci psát úplně všechny nechutný příhody, tak některá jídla byla fakt hodně dobrá. Nedá se to srovnat s Čínou, kde byla taky neskutečná nabídka různých druhů jídel, ale co se srovnat dá, tak v Číně jsem nemusel pokaždé, když mi nějaký pouliční prodavač podával jídlo, myslet na to, jak dobře si po toaletě omyl ruce. Jak zaznělo v jednom filmu ''je zvykej žrát to, z čeho i prase bleje'', tak i takové pokrmy jsme měli s bráchou možno spatřit a neodvážili jsme se je sníst. Představte si třeba naporcovaný kuře i se zobáčkem, pařáty, oči (asi i vnitřnosti, ale ty jsme v nasekané misce nebyli schopni identifikovat), šlachy, pouze opálené peří a to všechno naservírované v misce kterou před vámi umyjí ve vodě v které očividně myjí nádobí celý den. Pouze v malé kádi, kde plavou nějaké kusy čehosi z předešlého mytí. A fór je v tom, že to potom ani neopláchnou pod nějakou tekoucí vodou, ale rovnou naservírují pokrm ke konzumaci. Dobrou chuť ;o). Jak jsem psal na začátku knihy, tak

nebudu psát pouze kladné věci a brát ohled na nějaký zalíbení, nezalíbení, zatajovat, překrucovat nebo o něčem diskrétně pomlčím. I tyhle příběhy jsem zažil a Indie dostála svému heslu Incredible India.

KAPITOLA PATNÁCTÁ- PÁKISTÁN

 I hory mají oči a uši

Den 330 až 341

Po hladkém překonání Indických hranic jsem na hranicích Pákistánu. Nějaké informace o této zemi mám, ale pro jistotu ještě některá pravidla konzultuji přímo s lidmi a úředníky přímo na hranicích. Formality proběhly rychle, tak mám čas i na zjištění aktuálních informací. Nejvíce mě zajímalo, zda mohu v Pákistánu nosit kraťasy. Tak jako ženy nesmějí ukazovat odhalené vlasy, ramena a nohy tak u mužů není možné chodit s odhalenými lýtky natož stehny. U cizinců je to někde tolerováno, tak je to pouze na mém uvážení. Problém je, že tuhle informaci vám většinou nikdo

nikde neřekne a ve všech průvodcích, radách, názorech cestovatelů tohle nikdo nezmiňuje. Všichni řeší pouze ženy. Já si raději svoje info ověřil u místních. Ukazuje se, že v Pákistánu to funguje jako všude jinde ve světě. Co člověk to názor. Oficiálně to prý zakázané není (podle celníků a úředníků s kterými jsem na hanících jednal), tak nechávám kraťasy na sobě a jedu do Pákistánu.

Ač se pokračování ve spolujízdě s Bošťanem zdá jako bezpečnější varianta, tak opak je pravdou. Rozloučil jsem se a dál chci a musím z bezpečnostních důvodů pokračovat sám. Pro ty z Vás, kteří o Pákistánu něco vědí, tak nemusím nic psát, ale pro ty kteří

vědí minimum bych rád napsal pár řádků. Vlastně se to netýká jen Pákistánu, ale všech zemí a všech kultur. Nevyjímaje Anglie nebo Ameriky které jsou nejen v Evropě předkládány za vzor spravedlnosti a morálního kreditu.

To, že píšu tyhle moje úvahy (znalosti, přesvědčení) se potvrdilo hned ve městě Lahore. Když jsem projížděl tím velkoměstem a omylem jsem odbočil z hlavní silnice, kde jsem se poté ztratil v nepřehledné spleti uliček, tak jsem byl nucen dojet a zastavit u policejní hlídky která byla smíšená s vojáky. Jakmile mě spatřili, že jedu na svém

V Pákistánu je ještě hodně oblastí, kde mají ženy zakázáno hovořit s cizími muži, natož bez přítomnosti manžela nebo nějakého rodinného zástupce. To je jedna z věcí která mě na téhle zemi štve. Přístup k ženám, různé zákony a pravidla. Některé zákony schvaluji, ale některé jsou přímo za hranou. Já se nejvíc (víc než atentátů, únosu nebo napadení) obávám toho, abych se někde nepřimotal k nějakému kamenování. Spousta lidí ze západu si myslí, že se kamenuje pouze v odlehlých částech Pákistánu nebo na neveřejných místech, ale to je omyl. Nebojím se toho, že by někdo chtěl ukamenovat mě, ale když jsem nad touto otázkou přemýšlel a kladl si otázku, co udělám když něco tak ohavného uvidím, tak mám velkou obavu. Oficiálně je kamenování postaveno mimo zákon, ale když se kamenuje, tak je ten dav dementů úplně zfanatizovaný a než zasáhne policie, tak je pozdě.

Tak, jako se v západních zemích vždy najde idiot, který mlátí svou manželku, přítelkyni, sestru, matku, tak v Pákistánu je dost dementů kteří schvalují kamenování, bičování a jiné fyzické tresty. Já třeba některé fyzické tresty za krádeže, podvody, vraždy aj. schvaluji a je jedno, zda se jedná o muže, ženu nebo dítě. Ale aby někdo ukamenoval ženu jen proto, že si dotyčná najde sama partnera je prostě strašný. Nejhorší na tom všem je to, že kamenování schvalují i někteří zákonodárci a lidé kteří mají moc to změnit. Není to problém jen Pákistánu a tohle svinstvo se děje i v jiných zemích, ale já zrovna projíždím tudy, tak doufám, že se k tomu nepřichomýtnu. Vím o tom, nesouhlasím s tím, odsuzuji to, ale jestli se k tomu přichomýtnu a nebudu mít opravdu velký strach, tak mi začnou opravdový problémy.

Uběhl další den mojí cesty a já mám našlapáno 24000 km. Když jsem si dopřával čokoládu, tak u mě zastavilo obytné auto a z něho vylezla holka s klukem. Hned za nimi ozbrojená eskorta místních policistů a všichni se mě začali vyptávat odkud a kam jedu. Ten kluk s holkou byli nějací Španělé a jeli do Indie. Zajímalo je, jak je možné, že po Pákistánu jedu sám a bez eskorty. Tvrdili mi, že oni dostali na hranicích s Íránem povinnou ozbrojenou eskortu a ta je doprovází až k Indickým hranicím. I ti policisté mi tvrdili, že musím mít eskortu, ale když jsem jim řekl, že jedu do města Karáčí, tak mě nechali jet dál. V ten samý dne jsem zlomil můj osobní rekord. Za jeden den jsem ušlapal 204 km. Nebýt toho, že mi odešlo zadní kolo, protože vnitřek nějak začal drhnout a nakonec celý náboj nějak prasknul a zadřel se, tak bych určitě ujel ještě víc. Naštěstí se tahle závada opravila velice rychle, protože jsem si z Indie vezl kompletní zadní kolo, tak stačilo jen přehodit plášť a duši. Následujícího dne mi opět přálo počasí a terén. Vše zapříčinilo to, že hned druhý den jsem trhnul rekord z

předchozího dne. Dosavadní rekord mám tedy 206 kilometrů za jeden den. Čili 410 km za dva dny je úplně super, ale je fakt, že byla rovinka a neustále jsem měl vítr v zádech. To se pak jede na upnou pohodu.

Začali se mě vyptávat proč odmítám ozbrojenou eskortu a kam přesně jedu. Když jsem jim vše vysvětlil a popsal svojí dosavadní cestu, i můj plán následující trasy, tak jsme se částečně dohodli. Eskorta se mnou musí jet, ale jestli chci pokračovat na kole až k Íránským hranicím, tak budu muset jet tou nejkratší cestou. Musel jsem se vzdát cesty do města Karáčí. Souhlasil jsem, protože mi nic jiného nezbývalo. Než jet autem do Karáčí a poté až k Íránským hranicím, tak vypustím jeden bod z plánované cesty.

Terén byl zatím rovinatý a dost mě ,,táhnul” ten doprovod, ale v horách, v té oblasti Balúčistánu do které jsem zrovna dorazil jsou ty doprovody (eskorty) opravdu početné a nevím kolik lidí bude nevrlých. Přeci jenom se snažím jet maximálně rychle, ale stejně to pro ně musí bej obtěžující, že jedou mojí rychlostí a musejí se mi přizpůsobovat. Zatím jsme to vyřešili tak, že buď jedou za mnou, nechají mě jet napřed a pak mě dojedou nebo dojedou k nějakému záchytnému bodu a tam na mě čekají. Problém je, že v horách budou muset čekat ještě déle a častěji. Naštěstí jsou ty jejich kontrolní stanoviště nedaleko od sebe, takže se během jednoho dne prostřídá třeba 5 aut a osádku to tolik neštve.

Na jedno kontrolní stanoviště mám zatím nejhezčí vzpomínku nejen z hor, ale z celého Pákistánu. Když jsem u jednoho stanoviště čekal na příjezd další eskorty, tak jsem volný čas využil ke koupání. Vypral jsem si zaprášené oblečení i vybavení. Strávil jsem tam nějaký čas a v tom parném dnu se mi to zrovna hodilo. Přímo mezi skalními útesy tekla velká řeka a já se proto nejen řádně vykoupal, ale udělal jsem si takový relax v nebezpečné části Pákistánu. Nádherně teplá a průzračně smaragdová voda byla fakt super. Přišlo mi to opravdu vhod a vědomí toho, co o této části země

vím, se mi silně zapsal do paměti. Pro někoho nejnebezpečnější stát na světě, pro někoho nejnebezpečnější území na světě a já si tam jen tak plaval v průzračný řece a čekal na eskortu. Když eskorta dorazila, tak jsem se jen v klidu oblékl, chlapi z eskorty dopili čaj a mohlo se pokračovat.

Při jednom průjezdu nějakým významným průsmykem jsem narazil na zablokovanou silnici. Nepokusil jsem se projet skrz zátarasy, ale na kole by to projet šlo. Respekt- to je klíč k úspěchu a nevytváření konfliktů. To, že si ani policejní auto (které mě u zátarasu dojelo) netrouflo blokádou projet značilo, že v horách platí jiná pravidla a vládne někdo úplně jiný než zákon. Všichni jsme museli čekat než se místní lidé rozhodli a dohodli blokádu ukončit. Já to aspoň využil k občerstvení a focení. Nedaleko, před blokádou jsem zahlédl místní občerstvení, tak jsem se tam vydal něco pojíst. Pan majitel mi připravil místní jídlo a já z kopce pozoroval dění na silnici. Celou vozovku ucpala auta, motocykly a náklaďáky. V Pákistánu jsou náklaďáky z nějakého důvodu neskutečně vyšperkovaný. Většinou jsou náklaďáky starší, ale mně se poštěstilo, že na té blokádě zastavili zrovna čtyři úplně nové vozy. Hned jsem toho využil a detailně jsem nafotil nejen exteriér, ale i interiér. Páni řidiči byli očividně na ty náklaďáky hrdí, tak mi vše ukazovali a vysvětlovali 1*. Já jim sice nerozuměl ani slovo, ale bylo to záživný. Když si nás všimnul nějaký místní chasník, který nedaleko prodával benzín, tak ze svojí chatrče přinesli kazetový magnetofon. Celý kazeťák byl

1* Každá liška chválí svůj ocas.

po celém těle vyšperkován podobně jako ty vozy. Ty náklaďáky jsou ozdobeny různými korálky, vlaječkami, látkami, plíšky, plasty, sklíčky, dřevem a malbou. Nezřídka ty náklaďáky mají dokonce místo plechové kabiny, kabinu celou ze dřeva. Ta výzdoba se netýká pouze kamionů. Takhle jsou vyzdobeny autobusy, auta i motorky, ale jak se ukazuje, tak místní zdobí úplně všechno, včetně rádia.

Když už byl večer a já nemohl pokračovat v jízdě, tak mi policisté přikázali zastavil u jedné stanice. Byl to větší komplex, ale nebyl vůbec využívaný. Já si opět rozdělal stan, ale tentokrát trochu jinak. Abych byl úplně přesný, tak jsem stan rozložil jako jakousi vábničku uvnitř stanice dole na nádvoří. Spát jsem chtěl na střeše toho komplexu, ale pod širákem. Po zhodnocení všech prostorů a okolí jsem usoudil (intuice), že na střeše to bude nejbezpečnější 1*. Ta oblast byla úplně opuštěná a kdyby na tu stanici někdo zaútočil, tak by nikdo z nás neměl šanci. Policisté měli jen dvě útočné pušky a podle toho, jak se k těm zbraním chovali, tak to s prominutím nebili žádní profíci. Byli tři. Jenže jeden z těch policistů se mi celou dobu nějak nezdál, tak proto ta úvaha o spaní na střeše a vábnička v podobě stanu v suterénu. Nabídli mi občerstvení (oni udělali čaj, já dal do placu sušenky), jakoby jsme ,,pokecali’’ a já šel jakoby spát do stanu.

Tuhle kapitolu jsem nazval i hory mají oči a uši. Je to z toho důvodu, že ať se kamkoliv hnete a jste v pusté hornaté oblasti, tak lidé kteří se o vás zajímají vidí přesně kam jedete, odkud jedete a kde se zrovna nacházíte. Slyší co říkáte. Jsem si 100% jistý, že o mně věděli jak dobří, tak zlý lidé. Ten jeden policista mohl být na straně zlých. Minimálně mohl předávat informace. Moje úvaha byla v tom, že když se

1* Čert nikdy nespí.

ten večer něco semelme, tak já nebudu ve stanu, ale na střeše. Banditi půjdou po stanu v suterénu a já mezi tím rychle seskočím ze střechy a co nejrychleji budu utíkat k masivní skále která stála opodál. Tam někde vylezu na nejvyšší pozici, kde budu pozorovat situaci. Já si totiž stanici ještě pořádně obešel z venku až k těm skalám a pro jistotu, jsem si ty skály osahal. Na té stanici nebo kdybych utíkal do otevřeného prostoru, bych neměl žádnou šanci. Nebál jsem se, že by mě chtěl někdo zabít, protože kdyby jo, tak to udělá kdykoliv za jízdy a to je ten nejednoduší způsob (projede kolem mě, vystřelí a jede dál), ale ta opuštěná stanice v pustině vyloženě vybízela k únosu, vidině lehce získaných peněz. Jenže abyste někoho unesli, tak je holt nutnost plánovaní a hlavně úspěšné získání oběti. Neměl jsem strach z únosu, protože kdyby jo, tak do Pákistánu a natož do jeho hor ani nejezdím, ale raději si připravím nějaký plán, než abych musel řešit to, že jsem něčí zajatec. Nejhorší chybou vojáka je podcenit nepřítele. Sice nejsem voják, ale jsem obezřetný. Nikdy se mi na mých cestách světem nic nestalo, protože jsem měl štěstí, ale tomu štěstí je třeba jít naproti a proto jsem si raději budovu a nejbližší okolí zkontroloval 1*. Když se mi něco nezdá a situace si to vyžaduje, tak raději přemýšlím. Nejsem paranoidní, v Evropě, v hospodách, barech a restauracích, když je možnost, tak si raději sednu na konec místnosti do rohu a zády ke zdi, abych měl přehled.

Něco jsem slíbil mámě a nehodlal jsem svůj slib nedodržet. Když můžu něco málo udělat pro svoji bezpečnost a dodržet slovo, tak to udělám. Nikdo z nás nezná svůj osud, ale mužem ho někdy více někdy méně ovlivnit. Mnoho z Vás asi napadne úvaha, že jsem do těch míst vůbec neměl jezdit a byl by klid, ale koho z Vás napadne, že vedle Vás, třeba v metru při jízdě do práce, stojí vrah, únosce, udavač? Koho z Vás napadne, že zrovna vaší blízkou osobu někdo znásilní? Koho z Vás napadne, že vaší blízkou osobu někdo zmrzačí při konfliktu nebo autonehodě? Taky si řeknete neměl/a tam být? Neměl/a být na tom místě? Neměl/a vylézat z domu, bytu, zařízení? Tyto hrozné věci se dějí dnes a denně v každém koutě světa třeba právě tehdy, když někdo jede do práce, jede na dovolenou, jede někoho navštívit nebo jde na procházku po okolí! Máte syna, manžela, bratra, otce, kamaráda? Je to policista, požárník, voják, mechanik nebo zdravotník? Někdo by je mohl při výkonu služby třeba napadnout, zmrzačit, zabít a vy byste si pak řekli, že tam neměl být? Neměl to povolání dělat? Měl být zavřený doma a nevycházet? Jenže doma může vybouchnout plyn, přijít vrah, někdo může uklouznou ve sprše a zlomit si vaz. A co pak? Neměl někdo vařit na

1* Štěstí přeje připraveným.

cestovatele, ale pro každého člověka. Ne strach, paranoia, obavy, ale vědění, že se každému z nás může něco přihodit a pokud je to možný, tak nic nepodcenit! Není třeba se bát vyrazit do různých států, ale dokázat se tam na patřičné úrovni chovat, orientovat, vnímat, pozorovat, učit.

Každé město na světě je hlavě důsledek toho, že se do něj stahuje víc a víc lidí z okrajových částí země. Za rychlejším a snazším vyděláním peněz a tím pádem pohodlnějším životem. A tam kde je pohodlí, hodě lidí a lehčí život, tam má více lidí čas k přemyšlení, jak rychleji a snáze vydělat peníze. A nejlépe na úkor někoho jiného. Nechci vstupovat do jámy lvové a být příčinnou snadného výdělku pro někoho, kdo na mě dá tip, za úplatu mě napadne nebo dokonce vyhodí do povětří. Ve Kvétě se lidé často masakrují mezi sebou a já nechci dat nikomu nějakou záminku. Problém je v tom, že mi před několika dny odešel foťák a rád bych si koupil nový. Naštěstí si vezu náhradní fotomobil který dělá docela hezké fotky (ve dne), ale mám dilema. Náhradní fotomobil nemá optický zoom a když jsem třebas fotil jednoho ještěra (délku odhaduji na 1m až 1,50m - poloviční délka Varana komodského), tak jsem ho nemohl ani ,,nazumovat’’. Takhle velkou ,,ještěru’’ jsem nikde neviděl a byla dost rychlá. Nechtěl jsem ji fotit z blízka a zoom by se mi proto dost hodil.

Když jsem dorazil na křižovatku která rozdělovala silnici do města Kvéta, tak moje úvaha o koupi nového foťáku šla rychle stranou. Na prvním stanovišti které bylo před městem jsem se rozhodl, že raději budu pokračovat dál směr Írán a budu se držet mého plánu. Ty zátarasy a houf vojáků s policisty mě opět přesvědčili o mých znalostech a úvahách. Tohle už byla opravdová válečná zóna. Pytle s pískem a kulomety, vojáci i policisté a v rukách nabité útočné pušky. Já pro ně byl zpestření všedního dne a všichni se se mnou chtěli fotografovat. Byli dost přátelští a ochotní předvést svoje ostře nabyté zbraně, ale taktéž mi potvrdili zvěsti o městě Kvéta. Tomuto městu je opravdu lepší se vyhnout. Jak jsem psal, tak nejet na kole tak tam jedu, ale takhle bych byl jak nějaká dýmovnice kterou by neustále všichni a všude viděli. Už z dálky by měli špatní lidé spoustu času k různým akcím. Nepovažuji se za hrdinu nebo zbabělce, ale někdy je třeba udělat taktický ústup a v tomto případě si ho můžu dovolit. Nebudu riskovat pro nějaký foťák 1*.

Další z večerů na policejní stanici. Tahle je zvláštní tím, že mě k ní policisté přivezli. Dohodli jsme se, že mě druhého dne převezou zpátky na místo kde mě naložili, ale přes noc budu spát ve vesnici a na policejní stanici. Policejní doprovod mě nechtěl nechat spát tam, kde jsem večer zastavil, poněvadž já to vyhodnotil jako dobré místo ke spaní, ale oni ne. Nyní jsem v nějaké hliněné vesničce na policejní stanici a ani nevím přesně kde. Z mapy to nejde poznat, protože mám jen základní mapu Pákistánu.

1* Někdy je lepší živý zbabělec než mrtvý hrdina.

Podle GPS souřadnic je to necelých 12 km k Afgánským hranicím. Zajímavostí této stanice je to, že pod přístřeškem jsou spoutáni velkým těžkým řetězem tři lidé. Všichni mají v okovech jak ruce, tak nohy. Vypadají jak nějací čerti, poněvadž mají dlouhé černé vousy, husté černé obočí a černé husté kudrnaté vlasy. Nejraději bych je vyfotil, ale nevím co jsou zač. Raději je nebudu provokovat. Policisté nejsou vůbec sdílní s informací o koho jde. Ani jeden z policistů kteří hovoří anglicky mi nechce říci proč jsou takto těžce spoutání, co provedli a co s nimi bude. Nebudu daleko od pravdy když řeknu, že mají něco společného s Tálibánem a možná s nějakým terorismem. Všichni tři jsou navzájem spoutáni, sedí na špinavé zemi a ještě jsou připoutáni ke zdi.

Projevil jsem žádost o možnost se někde najíst a policisté mi vyhověli. Ještě před odchodem ze stanice jsem si kolo raději připoutal k jednomu z řetězů 1*. Je to poprvé, kdy jsem ve městě nebo vesnici takhle pozdě večer po setmění. Je to tady opravdu zvláštní. 12 km od Afghánistánu, v horách, večer budu spát vedle čertů a v podvědomí myšlenka, že je může někdo přijet osvobodit. Tyhle věci jsou v Pákistánu časté. Mnohokrát se stalo, že zajatce přijela osvobodit nějaká banda a kvůli tomu padla celá policejní nebo vojenská základna. Přesně tohle jsem nechtěl, být v blízkosti policistů a vojáků. Jsou jen 4 možnosti. Kvůli mně to můžou odnést policisti, kvůli policistům to mužů odnést já, kvůli čertům to mužem odnést všichni nebo se vůbec nic nestane a já si to pěkně užiju. Budu mít další hezkej zážitek. Beru čtvrtou možnost, ale vím o všech. Teď se tady procházím po nějaké vesnici u hranic a večer budu spát u ,,sudu s dynamitem’’ Ale co, i tohle k tomu životu (cestě) patří, aspoň budu mít na co vzpomínat a vyprávět, že jsem viděl čerty :o). K mému štěstí jsem narazil na restauraci, kde místní pečou i tradiční chleba. Tento způsob pečení už mám nafocený a natočený z předchozích dní, ale teď mám možnost to všechno zdokumentovat i večer. Místní lidé i v této části a v tuto dobu jsou ke mně vstřícní a přátelští. Nevadí jim natáčení ani focení a sami se podbízejí, ať zdokumentuji jejich každodenní pracovní činnost. Jídlo bylo dobrý a posezení v restauraci taky.

Pomalu se blížím k mému cíli a tím je město Taftan. Leží u hranic s Íránem a měl bych tam být za 2 až 3 dny. Teď je ale čas sníst další čokoládu. Právě mám našlapáno 25000 Km a čokoládu mám z železné zásoby. Tady jsem na čokoládu narazil naposled ve městě Jacobabad, tak s ní musím dost šetřit. Vůbec nikde ji neprodávají. Už to není jako třeba v Rusku nebo Číně, že jsem si dával čokoládu nejen za každých 1000 Km, ale i na dobrou noc. Ani tím pivem si zde nespravím chuť a tento pivní půst mě čeká

1* Alláh je velký, ale velblouda si raději přivaž.

ještě v celém Íránu a minimálně na začátku Turecka. Jó život je někdy těžkej:o) to byl samozřejmě žert. Aspoň mi při mojí oslavě dělají společnost velbloudi, kterých je v této části Pákistánu opravdu dost. Řekl bych, že o dost více než v Mongolsku nebo Indii.

Pro mě byl Pákistán velkým přínosem. Byl jsem překvapen chováním lidí ke mně, jako k cizinci. Krom jednoho člověka, který se pohoršoval nad mým oblečením (tričko a kraťasy), mě všichni respektovali. Docela jsem koukal, že všichni respektovali i mojí víru a přesvědčení. V Pákistánu je nemyslitelné, aby někdo nevěřil v Mohameda. A když už někdo nevěří v Mohameda, tak musí věřit v Ježíše nebo v jiná božstva. Bezvěrec je pro ně úplně nejhorší a nejnižší spodina. Když se mě někdo zeptal na to, v co věřím já, tak všichni nevěřícně kroutili hlavou, ale nechali mě vždy domluvit a vysvětlit moje přesvědčení. Teď je vhodná chvíle napsat příběh který jsem vám slíbil v jednom odstavci výše. Jak se chovám, co dělám a jak uvažuji nejen v Pákistánu.

Nejsem si zcela jist, zda je ateismus vyloženě postaven mimo zákon (pro místní lidi myslím je, ale cizinců se to netýká), ale svádění muslima od jeho víry je jeden z nejtěžších zločinů a smrt hrozí i cizincům (tím myslím v Pákistánu). Ve zkratce: když řeknete muslimovy, že by bylo lepší věřit třeba v Ježíše, tak vás podle místních zákonů může stihnout trest smrti. Zcela určitě vás minimálně zavřou třeba na pár let. Když jsem projížděl Pákistánem, tak se mě častokrát lidé tázali, jako v jiných zemích na moji víru. Když se mě kdokoliv zeptal, tak jsem v klidu odvětil, že pocházím z ateistické země a v žádného boha nevěřím. V jediné, co věřím je dobro a zlo. Že když uděláte něco zlého nebo dobrého, tak se to vždy ukáže ve vašem osudu, vždy se vám obě věci nějak vrátí. Když otázka náboženství přišla od jednoho duchovního (Imáma), který jel vedle mě v autě a přes hodinu se mě snažil přesvědčit/naverbovat k islámu, tak jsem s ním komunikoval otevřeně, ale obezřetně. Po hodinové cestě jsem zastavil u jedné restaurace a pozval jsem toho duchovního na oběd. Prostě si v klidu a přátelsky pohovořit na téma jeho víry a jeho božstva.

Já nikdy nikoho nepřesvědčuji, ať si každý věří čemu chce, je to jeho svobodné rozhodnutí, ale když se mě někdo snaží přesvědčit (nebo nutí, nabádá, ovlivňuje děti a slabší jedince) a chce ostatní přivést ke svojí víře, tak to dotyčnému/dotyčné vždy a hned oplatím. Taky je zkouším přesvědčit, že se oni mýlí, že ta moje pravda, můj

názor, moje víra je lepší než ta jejich. Nebo když se mi někdo snaží vysvětlit, proč bych měl věřit v nějakého boha, že když nevěřím, tak je to špatně, že jsem hloupí člověk. V klidu těmto jedincům vysvětluji, že špatné je to, že si oni nedokáží nají vlastní víru a musejí se jako všichni ostatní pouze přiklonit na tu či onu stranu a uctívat nějaké náboženství kterých je na světě několik. Že ti hloupí jsou oni, když se pro svoji víru nestydí ovlivňovat druhé, nadřazují se nad jiné víry nebo nad některé lidi. Že se kvůli vlastní víře hádají i vraždí a dokonce vedou války. Že jsou to ovečky (ovečky nepíšu nijak hanlivě, ale tak nazývají třeba křesťanští faráři svoje věřící 1*), které si někdo pěkně vodí a směřuje tam kam potřebuje 2*. Že si nedokáží udělat vlastní názor, že když zhřeší, tak si pouze řeknou o rozhřešení a jede se dál. Ale teď se vraťme k Pákistánskému Imámovi.

Projel jsem Pákistán bez jediného problému a k tomu mi napomohla obezřetnost, vědění, i štěstí. Proto nezapomeňte, že i hory mají oči a uši. Když budete prostořeký a každému na potkání vyprávět vše o sobě, vaše cíle v dané zemi a vaše názory, tak se může stát, že se znelíbíte a budete snadný cíl. To, že se bavíte s policistou, duchovním nebo jen s člověkem bez funkce neznamená, že stojí na straně dobra, ale může stát na straně zla. Vaše názory sdělí dál a když se toho chytne nějaký radikál, tak vlastně svojí neopatrností roztočíte v nejhorším případě spirálu smrti. Už jsem o tom psal v Thajsku. Když budete kritizovat v Thajsku jejich krále, jdete do vězení. Když v

1 * Vlk, v rouše beránčím.

2 *Když jsi se stal ovcí, nediv se, že po tobě jdou vlci.

Pákistánu budete muslima lanařit k jiné víře, jdete do vězení. Než někam pojedete, tak se pokuste sehnat důležité informace z vícero zdrojů a když něco nevíte, tak buďte zticha 1*. To platí, i v jiných státech. Nejen v Pákistánu, ale i v životě. Dávejte si pozor na to, co, komu, kde a kdy říkáte. Když se budete třeba moc chlubit, co všechno vlastníte, tak vás muže někdo zabít, oloupit nebo podvést (více se o tom rozepisuji v červené knize). Mnoho lidí vás může pomluvit, uškodit, osočit, udělat naschvál. Závistiví a zlí lidé žijí opravdu všude ve světe.

Já měl štěstí, že jsem většinou narazil na dobrý lidi a nedobrým jsem nedal záminku, aby mi něco provedli 2*. Jsem si 100% jistý, že o mě nedobří lidé věděli, ale nenapadli mě, neunesli mě ani mě nezabili. To zabití šlo udělat jednoduše na jakémkoliv metru Pákistánu. Poznal jsem, že jsou zde lidé dobří a ochotní. Že spousta z nich neschvaluje bezpráví na ženách, nepřejí si smrt každého bezvěrce, nechtějí konflikty, ale jen v klidu prožít svůj život. Kdybych měl věřit jen jednomu zdroji, tak by mě měli unést nebo rozčtvrtit. Ve skutečnosti se to děje a je mnoho cizinců kteří se z Pákistánu nevrátili (mimochodem unáší se v Indii, Anglii, Americe, Rusku, Francii, Německu atd.) nebo vrátili, ale až po hodně dlouhé době. Když někdo zaplatil výkupné nebo splnil nějaké požadavky. Jak jsem již psal, tak existuje dobro a zlo. Existuje všude. A tak, jako si vás zlo může najít 50 metrů od vašeho bydliště, tak Vás dobro může doprovázet tisíce kilometrů od domova. Já Pakistánskou kapitolu hodnotím kladně a kdo chce, ať se do Pákistánu jede podívat. Je to sice dost chudá země, ale je to prostě jiný svět na naší planetě. A dám Vám jednu radu, když do Pákistánu a nejen do Pákistánu, do jakékoliv země pojedete, tak zvažte s kým jedete, aby Vás spolucestující třeba kvůli prostořekosti nedostal do nějakého maléru. Konkrétně do Pákistánu bych nejel s blízkou osobou a ani s nějakým dalším člověkem. Pouze sám.

Město Taftan, jsem před branami Íránu, ale k mojí smůle jsem dorazil pozdě. Celnice už je zavřená, tak poslední noc trávím zase na policejní stanici. Tato je zatím největší a nejpočetnější útvar. Před samostatnou místnosti jsem dal opět přednost spaní ve stanu, ale tentokrát jsem si ho rozdělal vedle cely, kde bylo 24 vězňů. Všichni tam byli za pokus nelegálně překročit hranice nebo pašování věcí. Úplně jiná sorta lidí (vzhledově) než ti čerti před několika dny. Tihle vězni nebyli spoutáni, ale pro změnu namačkaní v malé cele. Já si vedle jejich cely nabil telefon, postavil stan a šel spát. Ráno rychlá očista a hurá do Íránu.

1* Mlčet, se vždy vyplatí.

2* Dobrým pomáhej, zlým se vyhýbej.

Ještě než jsem opustil Pákistán, tak se mi jeden prodejce snažil před celnicí prodat Íránskou hotovost. Já bych jí i koupil, ale naznal jsem momentální kurz a hlavně jsem neznal Íránskou měnu. Nechtěl jsem riskovat, že koupím padělky nebo měnu která nemá s Íránem nic společného. Je to tak, že jako Křesťani, Budhisti, Hinduisti, Žide aj., tak i Muslimové podvádějí. Peníze neznají víru ba naopak peníze jsou víra na které se shodne i zapřisáhlý ateista. Směnil jsem hodně malou částku a pak se vydal na celnici. Výstup z Pákistánu proběhl rychle a hladce. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl první, tak to všechno trvalo 10 minut :o)

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ- ÍRÁN

 Perská říše a kouzelný koberec

Den 341 až 358

Když jsem vyřešil toho vychcaného úředníka, tak jsem ve vestibulu banky uzamkl kolo a napochodoval dovnitř. Transakce, výběr hotovosti nebo jiné zahraniční věci spojené se zahraniční bankovní kartou nejsou možné (Americké sankce). Toto jsem sice věděl dopředu, ale doufal jsem, že bude nějaká výjimka pro cizince- nebyla. Naštěstí jsem měl připravené dolary a eura, tak jsem vyměnil nějaké dolary. Výměna hotovosti je hodně zdlouhavý proces i v bance. Čekal jsem necelé 3 hodiny a musel

vyplňovat několik papírů v jejich jazyce. Naštěstí paní za přepážkou hovořila plynně Anglicky a vše za mě vypsala. Než se všechno vyřídilo, tak jsem překontroloval základní informace, poněvadž mi na hranicích celníci řekli, že když jsem cizinec, tak mohu mít kraťasy a tričko 1*. Je to zvláštní, protože podle mých informací je to oficiálně zakázáno. Asi je zmátlo to, že jsem takto přicestoval z Pákistánu, kde by to mělo být také zakázáno. Celníci i bankovní úřednice mi řekla, že by bylo lepší mít dlouhý oděv, ale když jsem cizinec, tak nemusím. Záleží prý pouze na mě. Co mi ale umožněno nebylo, bylo pokračovat dál na kole. Paní mi řekla, že musela odevzdat můj pas policistům a dál pojedu pouze s nimi. Je to prý nebezpečná oblast a nemohu se pohybovat sám na kole. Až do města Bam pojedu v doprovodu policejní a vojenské eskorty.

Když jsem si dal sprchu a převléknul se, tak byl čas na noční vycházku městem. Jenže než jsem stihl vylézt z hotelu, tak mě zastavil pan majitel s tím, že sám do města jít nemohu. Musel jsem počkat na policistu v civilu který mě doprovázel na každém kroku. Hovořil anglicky a já aspoň vyřešil dost věcí. První byla ta, že mi vrátil pas a řekl mi, že od zítra mohu jet sám bez doprovodu. Asi zabrala otázka, kde a kdy si mužů stěžovat na policisty kteří mě dovezli až do města. Argumentoval jsem tím, že víza a veškeré jejich státní požadavky jsem splnil a přeseto mě omezují cestovat. Že mám podezření na porušení zákona. Dále jsme si vysvětlili proč nemohu tento večer chodit sám po městě. Prý je to z toho důvodu, že s cizincem jako já se ještě nesetkali. Když už někdo tímto krajem projíždí, tak v autě, autobusem, vlakem nebo s vícero lidmi na motorkách. Zatím prý nezažili nikoho jet samostatně na kole. A většinou je to tak, že cizinci jedou z Íránu do Pákistánu. Já jedu opačně a oni mají obavu, aby mě někdo neunesl z takzvaného trojúhelníku. To je cíp Afghánistánu, Pákistánu a Íránu který hojně využívají pašeráci a teroristé. Něco na tomto důvodu bude pravdy, protože

1* Duvěřuj, ale prověřuj.

těch 24 pašeráků v Pákistánské cele jsem viděl na vlastní oči a příběh o pašerácích je zcela jistě pravdivý. Problém je v tom, že zítra ráno, když už budu moct jít sám do města a sám pokračovat v cestě do Isfahánu, tak už žádný únos hrozit nebude. Asi se únosy dělají pouze večer a v určité dny. Osobně si myslím, že si mě chtěli jen ohlídat a prověřit, poněvadž se pohybuji v oblasti, kde by měli mít Íránci podzemní základny nebo továrny. Potřebují čas na ověření, kdo opravdu jsem. Ač mám víza, splnil jsem jejich požadavky pro vstup, tak jsem takový nestandartní cizinec na kole, kterého je třeba důkladně proklepnout. Dokonce mi prohledali zavazadla, když jsem se procházel městem. Mám rád přehled a než jsem opustil pokoj, tak jsem si upravil věci v brašnách tak, že když s taškami bude někdo manipulovat, tak nebude možné věci uvnitř tašek poskládat tak, jak jsem to nastražil.

Když jsem z města Bam vyrazil k dalšímu bodu (město Isfahán), tak mě zase doprovázeli policisté. Tentokrát už mi nezabavili pas a mohl jsem jet na svém kole, ale neustále mě doprovázeli. Když jsem se dostal na jeden vyvýšený kopec, kde na mě opět čekali, tak jsem byl už dost vytočený, protože mi to přišlo nefér. Předchozí noc mi bylo řečeno, že budu pokrčovat sám. S tím jsem taky zašel k doprovodnému vozidlu a vše (řekněme nepříjemně) jsme si vyříkali. Výsledek byl ten, že od toho okamžiku už mě nikdo nedoprovázel a já opět mohl pokračoval sám v mojí cestě.

Tahle oblast je dost vysoko a potvrzují to i moje hodinky. Dne 343 jsem dosáhl výškového rekordu 2575 m.n.m. Od města Bam (zhruba 1020 m.n.m.) neustále stoupám. Naštěstí se to zlomilo, tak doufám, že už žádné dlouhé stoupání nebude. Není to tak hrozný jako na Vietnam/Laos hranici, kde ty kopce byly opravdu strmé a neustále se opakovalo stoupaní/klesáni. Tady je to pomalé, ustavičné stoupání do mírného kopce a pak zase z kopce.

Isfahán. Můj další a nejlhavější bod Íránu. Zde mám několik malých bodů, ale jeden velký. Tím velkým bodem je nevelká mešita. Už se na ni těším. Nejdřív je třeba najít ubytování na pár nocí, což jak doufám nebude problém. Po několika neúspěšných pokusech se mi daří najít ten správný hotel. Provedl jsem očistu, spočinul a po vydatném obědě v místní restauraci můžu vyrazit k hlavnímu bodu.

používám obyčejné a teď už dost opotřebované horské kolo. Čím větší možnost mám (poznávat různé státy, kultury, zvyky a prostředí), tím více si uvědomuji a vidím, kde všichni ti spisovatelé, filmový a divadelní tvůrci, umělci a visionáři berou, tak širokou škálu inspirace. Taky jsem se nechal inspirovat k jedné pohádce. Je to o jednom kouzelném kole, které dovezlo jednoho jinocha do různých částí světa, aby si ověřil a poznal, jak opravdu funguje svět vice v oranžové knize.

Defektů a různých oprav nejen kola mám již nespočet, ale odešel zadní plášť a zároveň se píchla zadní duše. Problém je, že náhradní plášť mám jen skládací z kevlaru a ten jsem si šetřil jako poslední záchranu. Ta právě nastala, takže jestli rychle nevypadnu z Íránu a v Turecku nebudu mít možnost koupit náhradní plášť, tak bude problém. Raději jsem vyměnil přední bytelnější plášť a ten skládací z kevlaru jsem obul na přední kolo. To kolo a hlavně ta zadní část je dost přetížená, tak nechci riskovat další problém. Už takhle mam dost věcí opravených tak, že drží jen zázrakem.

Do toho jsou poslední dny neustále chladné a vlastně se ten chlad táhne už od města Bam. Přes den svítí sluníčko, ale večery jsou občas chladné. Ne, že by byla zima, ale prvně mi namrznul stan, tak je moje ranní stávání trochu opožděný. Když spím venku, tak se snažím stan rozdělat tak, aby mi ho ráno ohřálo vycházející slunce. Jenže to nelze praktikovat všude, poněvadž musím neustále kalkulovat s tím, aby mě kvůli bezpečnosti nikdo neviděl. Stane se, že je stan občas ve stínu, takže mi ani slunce nepomůže a mě se pak z vyhřátého spacáku nechce.

Dále je možnost v Íránu nakoupit dost západních věcí, tedy oproti Pákistánu, ale co mají s Pákistánem společné, to jsou jejich svolávání k modlitbám. Já to sice respektuji, ale žít blízko jakékoliv mešity (minaretu) bych rozhodně nechtěl. Je to dost podobný, jako žít v blízkosti nějakého kostela s tím rozdílem, že zvony v kostele bijí pouze v

neděli při svoláváni a při umíráčku (tedy v každým státě, městě, vesnici to mají jinak, tak to berte v potaz). V Íránu i Pákistánu je to svolávání několikrát denně a když jsem projížděl různými vesnicemi nebo městem, tak mi připadalo, jako by do těch amplionů řvali non-stop. A když už jsem jel mimo město a vesnici, tak se mi nezřídka stalo, že z ničeho nic zastavilo nějaké vozidlo, vyběhl muž nebo osazenstvo vozu, rozbalili kobereček a začali se modlit. Za zvuků nějaké hlasité písně z reproduktorů vozu (hlášení, povídání, možná modlitby) vykonali svojí modlitbu a jeli dál.

Poblíž hranic jsem z dálky, až na Tureckém území zahlédl nějakou majestátní horu. Podle názvu by to měla být hora Ararat. Vrchol byl dost zasněžený. Hned vedle je další hora a vypadala jako menší sourozenec, ale oproti ostatním vrcholkům to byl stále gigant. Na hraničním přechodě mě vyzval nějaký úředník, ať předběhnu celou frontu čekajících lidí. Ač jsem si stoupnul do řady a čekal až na mě přijde řada, tak ten úředník vyloženě trval na tom, ať všechny předběhnu. Naštěstí to nemělo žádný skrytý význam jako na začátku Íránu když mi ten jeden úředník chtěl pomoci s přepravou a pak požadoval dolary. Opustil jsem Írán během 30 minut a vše proběhlo bez nějakých problémů.

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ- TURECKO

 Poslední krok z Asie do Evropy

Den 358 až 374

No a do třetice, když jsem si vybral hotovost a vyrazil jsem směr Istanbul (to je totiž můj další bod/cíl), tak mě hned za městem chtěli napadnou dva čmoudi (byli špinaví, smradlaví a v roztrhaných hadrech). Jak jsem si tak jel, tak mě ze škarpy doběhli a fyzicky zastavili dva maníci. Chtěli peníze nebo cigára. Já jim nerozuměl, ale podle gestikulace a mimiky jsem vytušil, co chtějí. Jeden z nich začal hrabat na moje hodinky a projevoval o ně zájem. Hned jsem do něj trochu víc strčil a to ho překvapilo. Normálně bych udělal něco jiného, ale mezi nohama jsem držel balanc kola. Druhý mě hned začal z kola tahat a vzniknul menší konflikt. Najednou kolem projíždělo několik aut a konflikt ustál. Já to dál neřešil. Byl jsem v Turecku prví dvě hodiny, ale měl jsem právo se bránit, poněvadž fyzicky mě napadli první oni. Sice trochu, ale fyzický kontakt tam byl. Raději jsem se rozjel kupředu. Byl to dobrý tah, protože jak jsem se rozjel, tak jsem si všiml, jak ze svahu sbíhají další 4 čmoudi. Asi bych dostal přes držku. Zrychlil jsem a co nejrychleji z toho místa ujel 1*. Opravdu se mi potvrzuje, že u hranic a kolem nich žijí většinou debilové. Když jsem ujížděl tou krajinou, tak mě ještě stačil napadnou jeden pes a ukrást mi zavěšené tričko. Čili úvod a první dvě hodiny v Turecku bylo fakt nejlepší uvítání z celé dosavadní cesty. Turecko je zatím na nejlepší cestě dostát své mírumilovné a vstřícné pověsti (ironie).

1* Kdo uteče, vyhraje.

posvěcen státem (nezaměňovat nelegální a legální prostituci)! Jedním z bodů v Istanbulu který mám v plánu navštívit je jistá čtvrt Beyoglu. Tam se ty ohavnosti dějí, ale o ní až později.

Po návštěvě Velkého bazaru mě ještě čekalo několik zastávek, bodů. Jeden temný bod je čtvrť Beyoglu. To je část Istanbulu která je pro mnoho místních, ale i turisty známá jako čtvrť s nočním životem. A právě v této oblasti je podle prokazatelných informací mnoho žen drženo v různých bytech a využívány jako prostitutky. Přestože jsou dělány razie a některé ženy jsou osvobozeny, tak je stále nahrazují nové a nové. Korupce i drogy vždycky a rychle zaplní zrovna vyčištěné místo. Když jsem tou čtvrtí

v dopoledních hodinách procházel a ještě nebyly různé krámy, bary a obchody otevřené, tak jsem měl v některých uličkách i ulicích nedobrý pocit. Jako by na mě dýchalo zlo. Daleko bezpečněji jsem se cítil v Pákistánu než v některých ulicích Istanbulu. Dost mužů po mně čumělo, jako kdyby mě chtěli roztrhat. Někteří vypadali jako pasáci, někteří jako dealeři drog, ale všichni měli stejnou poznávací značku. Ostatně jako všude jinde po světě. Zlato na krku, prstech, zápěstích. Výstřední oblečení, tetování a vyloženě ,,přátelský’’ pohled.

Přemýšlel jsem o tom za kolika zdmi jsou právě v ten čas drženy, zdrogovány, znásilňovány ženy. To nebyl dobrý pocit. Těch dívek a žen je mi líto, ale jediné co pro budoucí mohu udělat je to, že aspoň budu informovat. Než někam za někým pojedete a nemáte dost zkušeností, tak si toho raději hodně zjistěte, protože takovouto zkušenost nebo dokonce budoucnost opravdu nechcete zažít. Nevěřte všemu, co vám nakecá neznámý člověk, známý nebo dokonce kamarád/kamarádka 1*. Potom už muže být pozdě a je velice těžká cesta se z toho dostat. Jestli se třeba nemáte s kým poradit, tak si přečtěte zelenou knihu která je hlavně o bezpečném cestovaní životem. Tam jsem se pokusil sepsat nástrahy, úvahy, zkušenosti, vědění nejen z mého cestování. Nejde jen o cestování, ale práci v zahraničí, dost rad, jak se nedostat do potíží. Ba naopak, jak si život užít a dobře ho prožít. Já se nikdy do žádného problému nedostal, ale za svůj život jsem potkal dost lidí a nad některými jsem doslova žasl. Tím myslím, jak někteří lidé, podceňovali i zlehčovali některé situace a jaké to mělo následky. Je to blbý, ale furt je lepší se učit z cizích chyb než z vlastních. Ale zpět k této cestě.

Jednoho dne mi brácha vyprávěl, jak bylo impozantní když navštívil baziliku Svatého Petra ve Vatikánu a já si na to vzpomněl když jsem stál uvnitř chrámu/mešity Hagia Sophia. Plně jsem pochopil jeho pocity, když mi vyprávěl, jak majestátně a velkolepě taková velká stavba působí na každého návštěvníka. Na mě Hagia Sophia zapůsobila opravdu velkolepě. Mistrovské dílo které je odkazem pro mnoho budoucích generací. Jednou pro křesťany, potom pro muslimy a kdo ví která náboženská společnost se jí zmocní v budoucnu. Každopádně, když bude stát další stovky let a nedopadne jako citadela ve městě Bam, tak se lidé budou na tuto pamětihodnost jezdit minimálně dívat. Hagia Sophia je fakt impozantní stavba, ale zároveň jsem si opět uvědomil kolik peněz veškeré náboženské spolky (všechny organizace) vkládají do takových staveb 2*.

1* Před nepřáteli se ochráním sám, před přáteli nechť mě ochrání bůh.

2* Je lepší zachránit jeden život, než postavit chrám.

Bulharsko je pro mě pouze tranzitní zemně. Necelých 300 km, takže to sfouknu během dvou dnů. Jediný naplánovaný mikro bod je průjezd skalním masivem nad kterým stojí domy. Udělám fotku, podjedu to a pak už se nikde nezdržím. A jak jsem naplánoval, tak jsem udělal. Ani jsem se nenadál a jsem na hranicích Rumunska. Když promptně shrnu Bulharsko, tak silnice nejsou dobrý. Všude podél silnic autobazary, všude stánky s občerstvením. Prodávají se hlavně hranolky a Burgry, ale narazil jsem i na housky. Mají zde klasické pečivo na které jsem zvyklí z domova, tak jsem si po dlouhý době koupil jednu obloženou housku. Všude jsou hospody a bary, což je jako v ČR a na Slovensku, takže jsem skoro doma. Na hranicích chvilku čekám, ale ne tak dlouho jako na Turecko- Bulharské hranici. Bulhaři ještě nejsou v Schengenským prostoru takže menší zdržení, ale nic hrozného.

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ- RUMUNSKO

 Transylvánie a tajemný hrad v Karpatech

Den 376 až 382

Ale to předbíhám. Když jsem projel Bukureští, tak se začínají objevovat prodejci sýru. To navazuje na mojí testovací zkušenost se sýry. Jestli si ještě vzpomínáte na kapitolu z Ukrajiny, tak jsem jejich sýry v Karpatské častý Ukrajiny hodnotil kladně a těšil jsem se až je ochutnám za několik měsíců v Rumunských Karpatech. Ta možnost konečně nastala a také zdejší sýry jsou vynikající. Místní lidé je prodávají před

Už jsem před další kouzelnou jeskyní. Další bod na mojí cestě se mi zítra splní. Na tu parádu bych se mohl jít podívat ještě dnes, ale musím využít starý mazácký trik, poněvadž očekávám, že tu parádu bude chtít navštívit hodně lidí. Když chcete nafotit nebo navštívit nějakou památku bez všudypřítomných turistů, tak musíte být buď prví nebo poslední. Já beru první možnost a na hrad Bran půjdu ráno, abych tam byl první. Měl jsem to štěstí, že se mi podařil sehnat pokoj s nádhernou vyhlídkou přímo na hrad a tak jsem dost natěšený.

Když jsem stál uvnitř hradu na jednom ochozu, tak mě napadlo zajít na protější kopec. Vyfotit si hrad z dálky, že by to mohla být pěkná fotka. A taky že jo. Když jsem po místní lávce překročil potok a vylezl na nedaleký kopec, tak jsem ulovil

parádní fotku. Hrad obklopený stromy, v kopci který se vynořuje z lesa. Připomnělo mi to úvodní znělku seriálu/pohádky Teta. Vynikající seriál/pohádka nejen pro děti, ale i pro dospělé, doporučuji shlédnout. Po prohlídce hradu a nafocení okolí nezbývalo nic jiného než koupit nějaký místní suvenýr. Hned na první pohled mě zaujaly přesýpací hodiny. Jedna stará paní je prodávala přímo pod hradem. Okamžitě mě napadlo, co s nimi provedu. Byla to myšlenka jako blesk z čistého nebe. Až budu doma, tak je demontuju a místo toho umělého písku který je uvnitř vložím ten svůj. Jestli si ještě vzpomínáte na tu písečnou bouři v poušti Gobi a ten jemný písek který mi navál skrz síťku do stanu, tak právě ten písek který jsem si na ten hezký památný den schoval, vložím dovnitř. Tu bouři písku spoutám do přesýpacích hodin a udělám z toho milionový suvenýr, artikl, artefakt. Dám těm hodinám z tajemné Transylvánie příběh. Stejně jako jsem dal příběh mému zelenému čaji. Už to není jen zelený čaj, ale čaj s příběhem a to je obrovský rozdíl. A s příběhem na základě reálné, pravdivé skutečnosti, což je o dost cennější. Takhle to bude i s přesýpacími písečnými hodinami. Legenda o zázračných přesýpacích hodinách které když překlopíte a vyslovíte přání, tak se vám možná splní. Ten, kdo bude ty vzácné hodiny vlastnit, ten bude šťastný člověk. Cenu jsem určil 9285000 liber, protože to bude originální kousek 1*. Vlastně jediný na světe, takže ta cena tomu odpovídá. Už vím komu je prodám. Říká se, že peníze jsou zlo, tak já někoho toho zla zbavím, udělám tu osobu šťastným. Více v černé knize.

1* Každé zboží má svého kupce.

Můj rychlý průjezd podél Dunaje a překonání Rakouska do dvou dnů, zmařil brácha. Kvůli bezpečnosti jsem každý den (když to šlo a byl signál) posílal SMS s GPS pozici mámě, bráchovi nebo kamarádce Ivaně. No a jak znal brácha mojí pozici z poslední smsky, tak se rozhodl, že mě překvapí. Když jsem byl za větší půlkou Rakouska, tak si prostě jedu k poslednímu cíli/bobu a najednou Radek. Najednou na mě někdo bliká a mává ze zaparkovaného auta u cesty a já si po chvilce uvědomil, že je to brácha. Já ho totiž vůbec nečekal, poněvadž měl být pracovně v Irsku, ale kvůli mému příjezdu si vzal dovolenou a byl v ČR. Bylo docela chladno a větrné počasí, takže jsme pokecali v autě a mně se pak z toho vyhřátého auta nechtělo. Jenže tuhle cestu jsem musel dokončit, tak jsem sedl na kolo a pokračoval směr ČR. Večer jsem rozdělal stan a naposledy přespal v Rakousku. Brácha si řáchnul v autě a byl to zábavný večer.

Poslední kilometry v Rakousku a poslední čokoláda. Tachometr poskočil na 31000 km a je jasné, že se zanedlouho zastaví. Z Rakouska není co hodnotit. Pouze cesta podél Dunaje, která byla celkem hezká.

KAPITOLA DVCÁTÁ DRUHÁ- ČESKO 2

 živej, zdravej, štastnej - nebylo mi nic a je mi líp

Den 387 až 389

Do Českého Krumlova jsem dorazil odpoledne. Poprvé jsem plně pocítil jaké to je, když mám podpůrný tým a nemusím se o nic starat. Nic vyřizovat, shánět, objíždět, hledat, starat se nejen o bezpečnost atd. Je obrovský rozdíl, když cestujete v páru nebo ve skupině. Ve vícero lidech se cestuje opravdu na úplnou pohodu. Dobře jsem to pocítil, když Radek přiletěl do Vietnamu. Na nějaký čas jsem nemusel pokaždé zamykat kolo, když jsem šel do obchodu něco nakupovat a nemusel jsem ho mít neustále na očích. Nemusel jsem všechno vyřizovat sám a o všechno se starat (rozdělávání stanu, shánět a vyřizovat ubytování atd.). Není to tak, že bych si stěžoval

nebo machroval, že cestuji sám, ale spíše je to takové konstatování té neuvěřitelné pohody, když cestujete s někým. Já si vybral cestovat sám a měl jsem k tomu pádné důvody, ale také vím, že všechno má své pro a proti. Tak to prostě je.

Následující den jen rychlá procházka po Českým Krumlově a hurá domů. Počasí mi přálo, protože svítilo sluníčko. Jenže osud tomu chtěl a zase jsem píchnul. Nebylo to jako v poušti Gobi když mi škodil Olgoj Chorchoj, ale standartní defekt, zrovna před jedním motorestem. Bylo odpoledne, tak jsme zavolal bráchovi ať se vrátí a poobědvali jsme v tom motorestu. Já si objednal 8 knedlíků a hovězí guláš. U oběda jsme probírali ten rozdíl píchlé duše u motorestu v ČR a první píchlé duše v dešti na Ukrajině, kdy oprava trvala skoro dvě hodiny, v Rusku na Sibiří za asistence komárů, v poušti Gobi za přispění keříků nebo v Indii před Tádž Mahalem za asistence desítek přihlížejících lidí. Dospěli jsme k závěru, že je to stále otravná píchla duše která je třeba vyměnit, aby se dalo pokračovat dál do cíle. Píchlá duše bude vždy píchlá duše.

Neplánovaně jsem ještě zajel na zámek Hluboká, abych udělal poslední známější fotky a pak už mě čekalo jen moje rodný město Příbram. To jsem ale ještě nevěděl, že brácha mojí pozici vykecal kamarádovi Faustymu a ten dostal stejný nápad jako Radek. Když jsem dorazil do města Písek, tak už tam čekal brácha a Fausty. Zašli jsme do jedné pizzerie na mojí další oblíbenou pochutinu. Pokec i pizza výborný, ale já si dal pivo a to byla chyba. Už se mi nechtělo ten den šlapat na kole, tak jsem se rozhodl příjezd domů o jeden den odložit. Jenže když jsem to zavolal mámě, tak byla zklamaná. No, nechtěl jsem to tak nechat.

Celá cesta měla být pouze na kole, ale když se to tenkrát podělalo v Číně a uštípnul jsem si kost v zápěstí, tak od té doby jsem občas použil nějaký dopravní prostředek. Nejdřív autobus (po nehodě do Hong Kongu), pak letadlo (neumožněný vstup a výstup na jiném místě v Myanmaru) a naposledy vozidlo (Írán, kde mi policisté/vojáci zabavili pas a odvezli mě 400 km od hranic s Afganistanem a Pákistánem). Nikdy jsem nevyužil jiný prostředek abych si ulehčil cestu. I v té Číně, kde mi praskl čtvrtý drát v zadním kole a nemohl jsem pokračovat dál. Po tom, co mě autobus odvezl do nejbližšího města a proběhla oprava, tak jsem si dal trestní kolečko abych se cítil lépe a neměl výčitky, že jsem si tu cestu ulehčil. Ale nyní, abych mámě nezkazil radost, když jsem slíbil, že budu večer doma, tak jsem udělal první a poslední výjimku na mojí cestě. Z vlastní vůle jsem se rozhodl rozebrat a naložit kolo i s vybavením do aut. Počitadlo kilometrů se tedy zastavilo v Písku u jedné pizzerie na 31124 km. Posledních 50 km jsem jel autem a poprvé na mojí cestě ne z donucení nebo z nemožnosti. Doma jsem se přivítal s mámou a slavnostně jsem uvařil vlastnoručně natrhaný a dovezený zelený čaj, který budu vařit u zvláštních příležitostí 1*.

1* Všude dobře, doma nejlíp.

SOUHRN, DATA, STATISTIKY

389 dnů na cestě

125 dnů relaxování bez šlapání na kole

23 dnů deště nebo mrholení (občasného i celodenního)

18 států plus 2x Hong Kong

31124 km minimálně ušlapáno

2x vážný zdravotní problém

Moje váha-100 kg před odjezdem

Moje váha- 84 kg po příjezdu

Maximální váha celého kola s výbavou a proviantem 65kg

Nejtěžší úsek-severní džungle u hranic Vietnamu a Laose

Nejlehčí úsek-všude s bráchou

Nejvyšší teplota 42 stupňů poušť Gobi (Mongolsko)

Nejnižší teplota mínus 2, namrznul mi stan (Írán)

Maximální počet km/den 220 km (Turecko)

Minimální počet km/den 17 km (Laos)

 Maximální nadmořská výška 2575 m (Írán)

 Nejlepší zážitek- dosažení cílů

Nejhorší zážitek- realita na vlastí oči

Nejhezčí úsek- ostrov Hong Kong

 Nejošklivější úsek- město Kalkata

 Nejlepší země Čína

Nejhorší země Thajsko

 92 zalepených děr v duši

19 vyměněných plášťů

14x praskl drát ve výpletu

 9x výměna různých lanek

3x výměna brzdných špalků

2x měněný ráfek

1x výměna zadního kola

1x výměna středového ozubeného kola

1x výměna řetězu

1x výměna všech bovdenů

Nespočet snědených čokolád

Více informací na:

WWW.SEVEN-SHARDS.COM

ZÁVĚŘ

Dost lidí mě vybízelo, ať o téhle cestě napíšu knihu a argumentovali tím, že hodně lidí cestuje po světe, po vlastní rodné zemi, po rodném okolí svého domova. Píší se o nich články, někteří dělají přednášky, někteří jsou zváni do různých pořadů a ti více schopní dokonce píšou knihy. Přátelé, známí i někteří cizí lidé (lidé kteří se o mojí cestě doslechli) mi neustále říkali, že oproti některým cestovatelům mám takzvané zlaté vejce, eso, žolíka. Někteří cestovatelé prý využili sponzory, spoléhali na finanční dary, spoléhali na to, že dostanou někde něco zadarmo. Vydali se na cestu s někým, v partě a obtížné nebo nebezpečné úseky projeli v transportu. Neustále se mě někdo ptal a říkal, že já jel sám, bez sponzorů, za vlastní našetřené peníze a bez podpůrného týmu, tak proč nedělám přednášky a proč svojí cestu více nepropaguju, proč nenapíšu knihu? Co by prý dali za to, kdyby měli tolik příběhů, odvahy, vůle, psychické i fyzické odolnosti a některé zkušenosti. Hned by všechno sepsali a minimálně vydali aspoň v blogu, ale kniha by byla o něco lepší, ať jí napíšu.

Nepotřebuji psát nebo vyprávět pouze to, abych se někomu zalíbil nebo abych někoho neurazil. Nepotřebuji skrývat můj pohled na nějakou část naší planety, abych si to s někým nebo někde nerozházel. Nepotřebuji kalkulovat do budoucna, abych pokrytecky mlčel nebo naopak hlásal to, co se někomu zrovna hodí. Nemusím se vypočítavě (vychcaně) s někým bavit, pro někoho psát, někomu něco vyprávět, aby mi to možná pomohlo v budoucnu a měl z něčeho prospěch. Na této cestě jsem toho zažil hodně. Svět je pěknej i nepěknej. Hodně věcí se děje v Evropě i v Asii a po téhle cestě

Nechtěl jsem o tom psát, ale dá se říct, že jsem byl už vytočenej, tak i donucenej. Do této knihy jsem napsal některé své dobré skutky, některé názory a příhody pouze proto, že jsem slyšel i ,,otázky” proč. Ne slušnou otázku, ale spíše výčitku, obvinění, opovržení! Proč jsem nejel za nějakou charitu? Proč jsem nepropagoval nějakou charitu? Proč jsem svůj velký potenciál nevyužil pro nějaký charitativní projekt? Proč jsem třeba nepropagoval ekologii ve smyslu, že jedu na horském kole, abych ušetřil planetu všelijakých zplodin a mohl jít ostatním lidem příkladem? Proč jsem neodsoudil Rusko, Čínu, Írán? A mnoho dalších proč, proč, proč.

Ano, i tyto otázky, výkřiky a obvinění jsem zaslechl. Moje odpověď je vždy stejná. Seru na to! Seru na charitu a ekologii! Seru na ty lidi kteří moralizují a mají máslo na hlavě! Já si žiju svůj vlastní život a dělám to, co uznám za vhodný- správný. Moje ,,charita” je vzít hračky a darovat je v Mongolsku. Moje ,,charita” je koupit jídlo a dát ho někomu, kdo to v danou chvíli opravdu potřebuje. Moje ,,ekologie” je neplýtvat jídlem a vodou. Moje ,,ekologie” je nevyhazovat odpad volně v přírodě. Osobně bych tyto věci ,,charitou, ekologií” nenazval, ale někteří jedinci mají potřebu se něčím pyšnit a dokonce se tím chlubit z toho důvodu, že jsou něco víc než ostatní. Vzal jsem si příklad a několikrát se v knize pochlubil (ironie) :-D! Někteří lidé chtějí jít ostatním příkladem, což je dobře a tyto lidi podporuji, ale spousta jedinců (organizací) má tu drzost někoho poučovat, citově vydírat nebo někomu něco vyčítat 1*. Já to beru tak, že pomáhám když chci, když to uznám za vhodný a když se to opravdu hodí. Nikdo mi nebude říkat, za co, komu, jak, kdy, kde a proč pomáhat. To že na svých stránkách, svojí cestě a ve svojí knize nepropaguji nějakou organizaci neznamená, že někomu nepomáhám nebo něčemu nepomáhám. Ať to napíšu úplně napřímo a natvrdo, tak některé své ,,dobročinné” příběhy jsem napsal proto, ať mám klid já i někteří jedinci. Zavřu jim tím hubu a nebudu muset v budoucnu slýchat věty typu: co jsi pro někoho udělal, proč jsi někomu nepomohl, proč jsi nepodpořil nějakou organizaci, proč jsi nepodpořil nějaký projekt atd. A abych některým jedincům udělal radost, tak jsem o sobě napsal některé příběhy negativní, i když jsem o nich mohl pomlčet. Jednou jsem četl, že každý člověk v sobě má dvě zvířata, dva vlky. Jednoho dobrého a jednoho zlého, ale je pouze na každém člověku kterého vlka bude v sobě více živit, ať se tedy někteří jedinci nažerou podle svého gusta.

1* Kážou vodu a pijí vino.

tvař. Jak jsem již psal, tak se řídím tím, že dobro si zasluhuje dobro, voják si zasluhuje vojáka a zmrd si zaslouží zmrda. Nežiju v ráji, kde všechno funguje a nic zlého se neděje. Nežiju v pekle, kde nic nefunguje a všem se dějí hrozné věci. Žiju v reálnem světě jako každý člověk na této planetě. Někdo má život jednodušší někdo obtížnější. Někdo má život šťastný a někdo život utrpení. To, že každý člověk má jinou realitu je jen výsledek toho, jak na svůj život každý jedinec nahlíží. Boháč může říct, že má málo peněz a chuďas, že jich má až dost. Zdravý člověk dokáže říct, že se má špatně a hendikepovaný, že se má výborně. Já se snažím žít vyváženě a být svůj s vlastním názorem. Někdy špatným, někdy dobrým. Občas udělám chybu, občas udělám dobrou věc. Žiju si svůj život. Napsal jsem dost příběhů pozitivních, negativních i neutrálních, ať si každý vybere to svoje. Jedno vím jistě: bez dobra, ale i bez zla svět prostě neexistuje. Otázka je, čeho je víc, jestli dobra nebo zla.

Já za nedobro považuji i některé projekty. Třeba nemám tu drzost psát číslo účtu, ať mi lidé posílají peníze na moje cestování. V životě bych neposlal peníze pro nějaký projekt s tím, že si část strhne organizace pro svůj chod a nějaká část přijde dotyčné nebo dotyčnému. A kór posílat peníze někomu, kdo je zdráv, má možnost si peníze vydělat a hlavně, možnost si je morálně vydělat (poctivě neznamená čestně, legálně neznamená morálně). Když chce někdo někomu opravdu nějak pomoci, ať začne u sebe, za vlastní peníze nebo s vlastním umem. Někteří jedinci, kteří se schovávají za různé dobročinné akce si například zřídí bankovní konto (projekt ,,charitativní projekt”) a zcela drze se nestydí požádat o peníze na svoje cestování. Prezentují to pro dobrou věc, pro charitu, pro ostatní lidi, zvířata, přírodu. Vyberou od sponzorů, lidí, států peníze. Nakoupí si vybavení, ubytování, zaplatí dopravu a veškeré náklady. Ze zbytku peněz, které zbydou pro potřebné se koncová částka rozdělí. Samozřejmě za slavnostního předávání darů i s asistencí fotografů, kamer a někdy i novinářů. Tito jedinci pak mají kecy o morálce, čestnosti, poctivosti! Více o této problematice, jak fungují různé víry, charity, organizace, systémy, sekty, projekty a hlavně lidé se dočtete v modré knize. Tam se třeba dočtete, jak jsem ručně ušil 8 panenek pro UNICEF a jak to dopadlo.

Taky jsem slyšel názor, že jsem si tuto cestu vymyslel, že jsem velkou část cesty projel autem, vlakem, autobusem a jinými prostředky. Že jsem si připočítal kilometry navíc (nejsem žádný polykač km, nějaká délka je mi ukradená, mně šlo o cestu), že když nemám VŠ vzdělání (tenhle názor mě fakt pobavil), tak jsem nemohl tuto cestu sám zvládnout (vždycky mě udiví, jak někteří jedinci mohou hodnotit člověka podle vzdělání. Já to dělám tak, že když už hodnotím člověka, tak podle dlouhodobých činů,

charakteru, názorů. Je to z toho důvodu, že jsem v životě potkal spousty vzdělaných vychcaných zmrdů a spousty nevzdělaných charakterních čestných lidí. Vzdělanost se dá naučit, v mnoha případech získat podvodem, úplatkem, ústupkem, nečestně, ale moudrost získají někteří lidé možná až v dalekém stáří), že jsem některé státy na kole nemohl navštívit, že bez podpůrného týmu a sponzorů to prostě není možný, že bez přípravy a tréninku jsem to takhle hladce nemohl všechno sám zvládat a mnoho dalších argumentů proč něco nejde, nešlo, nestalo se, bylo jinak.

Těch názorů bylo, je a bude ještě hodně. Nepotřebuju se před nikým obhajovat a něco někomu dokazovat. Kdybych tu cestu měl projet znova a pak znova a klidě po stý a zase bych jí úspěšně a bez větších problémů dokončil, tak se vždycky najde někdo, kdo řekne: kdo ví jak to bylo, že jsem měl prosté štěstí 1*. Ale kdybych jel po 285 a něco by se mi stalo nebo bych cestu nedokončil, tak bych některým lidem udělal radost a potěšil bych je 2*. Začali by říkat: já jsem vám to říkal/a, že to není možný, já říkal/a, že se mu něco stane, já říkal/a, že to nezvládne. No, realita je taková jaká je. Sral jsem na tyto lidi před odjezdem a seru na ně i teď. Lidé kteří to někdy za mými zády říkají, pomlouvají a osočují mě, to jsou pouze lidé kteří sami podvádějí, pomlouvají a lžou. Řídí se tím, že když to dělají oni, tak to podle jejich názoru musejí dělat i ostatní 3*! Kdybych měl napsat různé kontakty na lidi, kteří mě na cestě potkali, tak by to stejně nemělo smysl, protože se vždycky najdou lidé, kteří za mými zády řeknou, že i tohle (lidi, fotky, víza, očkovací karta, kolo, výbava, výpisy z bankovní karty, GPS pozice, výpisy od operátora, kontakty) jsou falešné a že to prostě není možný. Chápu je a jedním příběhem jsem jim vyšel vstříc. Říká se, že se nelze zavděčit všem, ale já se o to chci aspoň trochu pokusit.

Protože si hodně lidí vymýšlí (dělají se lepší, chtějí se zalíbit, chtějí někoho osočit, stydí se, atd.- těch důvodů proč dost lidí lže, přibarvuje, říkají věci jinak než jaká je skutečnost je opravdu mnoho), tak jsem se i já nechal inspirovat. Je fakt, že kdybych napsal celou knihu bez jediné nepravdy neboli lži, tak by to bylo pro některý jedince nepochopitelný ,,podezřelý, divný, nenormální”. Nedal bych jim spát a to nechci. Pro jejich klid a klidné spaní můžu napsat, že jedna příhoda v této knize příběhů je smyšlená. Jsem holt charakter a udělal jsem vstřícný krok, dobrý skutek ,,charitu’’ :o).

1* Čím větší sedlák, tím větší brambory. (tímto příslovím se neřídím)

2* Nic nepotěší víc, jako cizí neštěstí a neúspěch. (tímto příslovím se neřídím)

3* Podle sebe, soudím tebe. (tímto příslovím se neřídím)

Chápu, že jsem pro mnoho normálních lidí zpochybnil některé příběhy z mojí cesty (lhářům jsem dopřál klid i klidné spaní), ale já chci pouze upozornit na to, ať normální lidé všemu a všem automaticky nevěří. Klidně si pod sebou podřežu větev, půjdu s kůží na trh a budu riskovat věrohodnost svojí knihy. Na jednom příběhu, části příběhu nebo jedné větě zpochybním nějakou část mojí cesty, ale stále pro mně bude vyšší význam to (pokud to tedy ještě někdo nedělá), že si každý člověk bude všechno ověřovat a zjišťovat. Jak negativa, tak pozitiva. Ne pouze skrz mojí cestu, ale v průběhu života každého (čtenáře-čtenářky) člověka. Pro pozorného čtenáře/čtenářku bude jednodušší vyhodnotit to, co je smyšlený příběh. Stačí se kouknout na moje stránky, kouknout se na fotky z cesty, přečíst si i další knihy. Pro ostatní, v budoucnu objasním která příhoda je vymyšlená, ale ať předejdu spekulacím, tak to není nic, co jsem zmínil ob několik řádků výše a z čeho mě někteří jedinci za mými zády pomlouvají. Čili cestu jsem si nevymyslel. Minimální počet km taky sedí. Navštívené státy taky. Nepoužil jsem žádné dopravní prostředky krom těch, co jsem zmínil a byl jsem donucen je použít. Jel jsem sám krom 3200 kilometrů s bráchou. Neměl jsem sponzory ani žádný fyzický trénink. Celé jsem to ujel na obyčejném horském kole. Ta příhoda kterou jsem si vymyslel je součástí mého plánu. Zakomponoval jsem ji z několika důvodů které prozatím znám jenom já (dva jsem prozradil výše) a jeden navazuje na můj další počin. Jakoby jsem přeskočil současnost a skočil do budoucnosti. Nyní se to složitě vysvětluje, ale později to pochopíte a bude Vám to dávat smysl. Ale ať Vám to nevrtá moc v hlavě, tak poslední příhoda kterou napíšu do knihy není smyšlená.

Poslední příhodu z této cesty a hlavní účel této knihy píši na konec. Příhoda se stala na obyčejné hliněné cestě v džungli. Měl jsem našetřený peníze, nějakou část cesty za sebou a v paměti tolik zážitků a poznání. Nejsem bohatý a s penězi nakládám pouze tak kolik si jich vydělám. Na americký i evropský standard jsem ,,chudý”, ale vůči některým lidem jsem ,,bohatý”. Bohatý ve všech formách. Zdraví, možnosti, zkušenosti, zážitky. Na této planetě jsou ale o dost chudší lidé než jsem já a mají daleko horší životní podmínky. A za ty podmínky si oni sami nemohou, protože nikdo si nemohl vybrat, kde se narodí, do jaké doby se narodí a že se narodí zdraví. Jestli se někdo narodil zdrav, do období bez války a ještě k tomu v ekonomicky vyspělejší zemi, tak měl také obrovské štěstí stejně jako já. Tomuto štěstí nikdo nešel naproti, nijak se nikdo nezapříčinil a nemohl toto štěstí před svým zrozením nijak ovlivnit. Snad se chápeme.

šéfovi/nadřízené aniž by si to sám zavinil. Někdo třeba onemocní vinnou špatného rozhodnutí na které neměl sebemenší vliv atd. Já tuto cestu dokončil. Skoro všechny body se mi podařilo splnit, ale hlavě jsem zdráv a mohu moje úvahy a zážitky sdělit dál. Ač jsem pro svou bezpečnost na cestě udělal maximum a všechno se mi do knihy psát nechtělo, tak musím uznat, že jsem měl i štěstí. Ale to, že jsem šel štěstí naproti a něco pro to udělal je výsledek této úspěšné cesty. Pomáhalo mi k tomu dobro (doprovázelo mě), ale střetl jsem se i s nedobrem.

To dobro, co od života dostávám nějak životu i vracím. Dělají to i ostatní lidé, ale všiml jsem si, že někteří to dělají blbě. Pokusím se to vysvětlit. Někteří lidé si myslí, že dobro funguje tak, že když něco dobrého udělají, tak pak přijde něco dobrého pro ně. Ale tak dobro nefunguje. Aby někdo něco dobrého od života dostal musí nejdřív něco někomu dát. Jenže dát něco nezištně a pak možná něco dostane. Nejdřív něco udělat a za něčím si jít a pak to, po čem touží možná dostane. Nikdy se to nesmí dělat tak, že jakýkoliv člověk za dobrotu očekává něco nebo pomáhá z nějakého zištného důvodů který leží v jeho nitru a zná ho pouze on/ona. Když už někdo pomáhá z prestiže nebo proto, že se něco nedobrého přihodilo nebo, že se jakoby vykoupí z něčeho zlého, co někomu provedl nebo z obav, co by se mohlo přihodit v budoucnu, tak to musí každý člověk přehodnotit, poněvadž tak dobro nefunguje. Všechno se nějak vrací. Jestli je nějaká pomoc někomu cizímu dobrý počin, tak to každému člověku život ukáže v jeho budoucnosti, ve jeho osudu. To platí i když vykoná nějaké nedobro, nějak se to vrací. Jenže nedobro funguje i trochu jinak. To, že se něco nedobrého stane, tak to v danou chvíli třeba vypadá zle, ale v budoucnu se to může ukázat jako pomoc, jako dobro. Takhle to vnímám já. Nevěřím v žádného boha, poněvadž náboženských spolků, sekt, vyznání atd. je na naší planetě spousty, ale věřím v dobro a zlo 1*. Udělejte něco dobrého a vrátí se to, udělejte něco zlého a vrátí se to. Tohle si myslím a tato cesta, i dosavadní cesta životem mně v tom pouze utvrdila.

Já si vybral svojí cestu a vplatila se. Tak jako jsem byl já několikrát na této cestě na správném místě ve správný čas a byl jsem obdarován, tak někteří narazili na mě. Nikdo nikdy neví na koho nebo na co v životě narazí a trochu to někomu změní pohled na svět. Špatný je když někdo narazí na dementa nebo na něco hrozného a život to někomu zkazí. Ale nic se na tomto světě neděje jen tak. Vše se děje za nějakým účelem a z nějakých podnětů. Všechno je mezi sebou nějak propojené. Tak

1* Každy má svého partnera, partnerku, boha za nejlepší.

Tahle cesta je ukázka (důkazem) toho, že když nejste cyklisticky trénování, nemáte zkušenost s různými oblastmi světa, nemáte za sebou armádu sponzorů, podporovatelů, dobrovolníků, placených pracovníků, atd., tak i když se cesta nepovedla podle 100% plánu/představ, tak je možné ji aspoň dotáhnul do konce. Moje cesta pouze na kole skončila v Číně, ale kdybych to tam vzdal a odletěl domů, tak jsem přišel o spoustu dalších zážitků, zkušeností, radostí (ale i starostí, problémů, zloby) a to by mě v budoucnu štvalo. Takhle to funguje i v životě. To že se Vám něco nepodaří na 100% nebo zažijete neúspěch, bezpráví, prohru, tak to neznamená konec, ale pouze ponaučení a další šanci, jak něco znovu uchopit- dotáhnou to do konce. Konec si každý člověk určuje sám!

Podívejte, je to paradox, ale nejsem žádný vášnivý cyklista. Nemám rád cyklistiku, přesněji řečeno nerad jezdím na kole tam, kde to znám, poněvadž musím myslet na to který kopec mě zanedlouho čeká. Tuhle cestu jsem odšlapal pouze proto, že jsem chtěl splnit část mého plánu, tak jsem to udělal. Nebo tahle elektronická kniha. Je plná chyb, nejsem žádný češtinář nebo spisovatel, ale jde o to, že jsem jí chtěl napsat a teď tato kniha existuje 1*. Pro někoho je tahle cesta nezáživná a knihu si nepřečte. Někdo o mojí knize třeba řekne, že je to hromada sraček. Ale pro mě je důležitý, že jsem to dotáhnul do konce, do cíle. Takhle to můžete dělat i Vy. Vykašlete se na to, co říkají ostatní a věřte si. Řiďte se takovou poučkou, že když někdo něco dokáže, tak není

1* Ukázaná platí a co je v domečku, to se počítá.

důvod proč to nedokázat taky. Samozřejmě musíte být soudní a nemůžete třeba očekávat, že v 85 letech vyhrajete Olympiádu na 100 m sprintu s 20 letým člověkem, tak víra v sebe opravdu nefunguje. Pro začátek stačí když budete chtít něco udělat a věřit si. Víra v sebe je fakt důležitá a myslím, že nejdůležitější. Spousta lidí má plnou hubu keců typu (já bych, kdyby, protože aj.), ale hodně lidí má také objektivní důvody, proč si myslí, že něco nedokážou. Na mém životě, na mé cestě nebo prostě na téhle cestě do Číny je vidět, že nějaké věci opravdu dokázat jdou.

Na otázku, zda mě tato cesta změnila musím napsat, že ne. Asi to zní vychloubačně nebo namyšleně (což nechci, poněvadž se nepovažuji za machra nebo namyšlence a to jsou i slova lidí kteří mě osobně znají), ale nemám rád falešnou skromnost nebo falešnou pokoru. Rozhodně nejsem generál po boji, ale jak jsem psal na začátku knihy, tak na svět, fungovaní některých věcí, systémů i lidí mám úplně odlišný názor než někteří lidé. Nepotřebuju něco prožít, zažít, vidět, slyšet nebo cítit abych si uvědomil, že když jsem zdraví já a moji nejbližší, tak mám moře možností jak si život na tomto světě nejen užít, ale ho i dobře prožít. Naopak mě tato cesta utvrdila v mém uvažování a myšlení nejen o mém životě, jak ho žiju, ale i o životech ostatních.

Než jsem se vydal na tuhle cestu, tak jsem si říkal, že mám hezký, pohodový a bezstarostný život. Žádné starosti, žádné závazky, žádné problémy. Vážil jsem si svého života, ale teď si ho vážím zase o něco víc. Dostal jsem to, co jsem v základu očekával. Dostal jsem dost odpovědí na moje otázky a úvahy. Dostal jsem potvrzení, že v některých věcech se nemýlím (ale i mýlím) a za to jsem nejvíc rád. Jak jsem psal na začátku knihy, tak životní priority/zásady mám už dlouhý čas pevně nastaveny, tak se podle nich budu řídit i nadále a snad mě zase dovedou o kus dál. Svět je v mnohém daleko horší než se zdá a v něčem daleko lepší. Něco mě překvapilo (zklamalo), něco pobouřilo (zhnusilo), něco nadchlo (potěšilo) ale...

Co napsat úplným závěrem? Jestli nad něčím uvažujete a opravdu si věříte, že to dokážete, tak se na to hlavně v duchu připravte, udělejte to a nenechte se odradit v začátku, v polovině ani před cílem. Pod nohy vám budou házet klacky lidé, okolnosti i život, ale je to hlavně o Vás, vaší mysli a psychice. Spousta věcí na tomto světě opravdu dokázat lze, ale je třeba si věřit a mít touhu-sílu která člověka přivádí k cíli. Touha je opravdu mocná zbraň a když ji dokážete ovládnout, tak dosáhnete svého cíle. Mám to ověřené nejen z této cesty, ale i ze života který jsem zatím prožil 1*. Nyní jsem dojel na kole z Příbrami až do Číny, natrhal zelený čaj a dovezl ho domů, čili jsem dokázal úspěšně dokončit plán. Přetavit sen ve skutečnost a dosáhnout cíle. A proč?

A VY, MŮŽETE MÍT TOUHU TAKY!

Extra příběhy z ruzných knih si můžete koupit formou NFT tokenu

ZDEe

1* Kdo prošel Příbramí, může projít celý svět.

PS: Kdysi jsem slyšel takovou úvahu, kterou se občas řídím: žij tak, aby se o tom dalo psát nebo piš tak, aby se o tom dalo vyprávět. Myslím, že mám nějaké životní zážitky nejen z této cesty, o kterých mohu psát. A jestli se Vám moje psaní líbilo, tak o něm dál vyprávějte. Ne o mně, ale o těch příbězích které píše ,,sám život”. Ať se Vám daří a mějte hezký život, protože jaký si ho utváříte záleží někdy více někdy méně hlavně na Vás.

Děkuji za Váš čas, za přečtení knihy.

Přemýšlel jsem vydat knihu knižně (fyzicky, ne on-line), skrz nějakého nakladatele, ale pří zjištovaní a ověřování různých informací jsem zjistil nepěkná fakta. Napsal jsem tedy do několika společností nabídku, ať vyhodnotí můj rukopis a zváží jeho vydání. Protože jsem četl a slyšel různé informace, tak jsem si chtěl ověřit skutečnost, jak to chodí když chce někdo vydat svojí knihu. Četl jsem, že drtivá většina začínajících autorů dostane za svůj rukopis finanční ohodnocení od 5% do 7%. Ti opravdu s větším potenciálním prodejem 8% až 10% z jedné prodané knihy. Čísla to jsou opravdu nízká, ale chápu to- nakladatelé nesou riziko, musejí všechno zaplatit a musí jim zůstat nějaký zisk. Velký problém vidím v tom, že někteří nakladatelé chtějí i veškerá práva, a to dlouhodobě (10, 20, 30 let, i více). Čili když to vztáhnu na sebe, tak já knihu napsal, ale hypoteticky na tom vydělají všichni ostatní. Nakladatel, distributor, i knihkupec. Každý dostane cca 30% z jedné prodané knihy. Pro mě by zbylo 5 až 10%, jenže já knihu nepsal proto, aby na tom vydělali všichni ostatní (nakladatel, distributoři, knihkupci). Knihu jsem nepsal pro to, abych nemohl rozhodnout kde, kdo a za kolik si bude moci knihu přečíst, jak se bude propagovat, jak bude vypadat, kolik bude mít stránek a o čem se v něčím zájmu pomlčí. Ze tří konkrétních jednání na vydaní mojí knihy vzešlo nejlepší hodnocení pro nakladatelství EPOCHA. To mohu doporučit pro spolupráci, poněvadž se tam nejednalo o žadnou sprostou nabídku, ale o seriozní, přatelské a férové jednání. Návrh byl dokonce více než 10%, velkorysé ponechání autorských práv i jiné pobídky spolupráce. Kniha prošla radou, čili týmem profesionálů a byla schválena k dalšímu kroku pro vydání. To značí, že moje kniha je opravdu dobrá a zaslouží si výtisk. Problém byl v tom, že i tam bych musel podepsat smlouvu, a poté bych s knihou nemohl nakládat tak, jak si představuji. Po důkladném průzkumu a vyhodnocení všech nabídek i možností jsem zhodnotil tu nejlepší variantu. Ze všech odpovědí a nabídek z ruzných nakladatelství (ty hrozné a nejhorší psát nebudu) jsem si udělal reálnou přdstavu, jak některé spoločnosti fungují, a co nabízejí začínajícím autorům.V souhrnu se naskytla otázka, zda to mám prodat téměř zadarmo a ještě se zbavit kontroly nad knihou, nebo podepsat smlouvu a nemožnost nakládat s knihou dle 100% uvážení, nebo to dát zadarmo, udělat dobrou věc a držet se mého plánu? Mnoho lidí nemá peněz nazbyt: děti z dětských domovů, hendikepovaní lidé, lidé s těžkým životním osudem. Proto jsem se rozhodl a udělám to po svém. Půjdu vlastní cestou. Tuhle žlutou knihu jsem nabídl široké veřejnosti bez placení, bez povinnosti vyplňovat nějaké údaje, bez jakéhokoliv požadavku, ale jestli se kniha líbila a hlavně, jestli mě chce někdo podpořit, tak dávám každému možnost volby. Není to prosba, není to žádost, není to povinnost. Záleží pouze na každém člověku, jak se rozhodne a jestli mě podpoří finančně, děkovným e-mailem, nebo jen přečtením celé knihy (přeposláním kamarádům, kamarádkám, kolegům, atd.). Jestli se kniha líbila- něco pošle. Jestli ne- nic nepošle. Je to jednoduché a fér.

Pro bližší informace přejděte na můj web:

V budoucnu vyjde fyzická kniha bez chyb, s korekturou a podle mých představ (vazba V8, cca 320-350 stran, rozměr 180x130 mm, bílé písmo černé listy [klasická verze bude taky dostupná- bílé stránky černé písmo, vazba V4 až V8, cca 250 stran, rozměr A5]). Ta kniha se bude obtížně prodávat, protože si ji kdokoliv může přečíst on-line zdarma, ale kniha bude. Budu muset zaplatit hodně peněz za tisk, korekturu, osazeni, dopravu aj. Chci i překlad do AJ, a na všem pracuji. Nebude to pouze o mém čase a ochotě, ale budu muset zaplatit hodně lidí, hodně služeb, hodně poplatků státu aj. Investoval jsem spoustu času, energie i peněz do cesty, tvorby webu, napsaní knihy atd., ale baví mě to a svůj plán dokončím ;o). Budu rád když mi kdokoliv napíše (seven-shards@seven-shards.com), že by chtěl/chtěla koupit fyzickou knihu, abych mohl udělat kalkulaci pro tisk, děkuji.

Nedávám žadné svolení ke kopírovaní a volného šíření žádné

KAPITOLA PRVNÍ -                                            ČESKO str.4

KAPITOLA DRUHÁ -                                SLOVENSKO str.9

KAPITOLA TŘETÍ -                                     UKRAJINA str.12

KAPITOLA ČTVRTÁ -                                      RUSKO str.18

KAPITOLA PÁTÁ -                               MONGOLSKO str.46

KAPITOLA ŠESTÁ -                                             ČÍNA str.65

KAPITOLA SEDMÁ -                              HONG KONG str.97

KAPITOLA OSMÁ -                                         ČÍNA 2 str.107

KAPITOLA DEVÁTÁ -                                VIETNAM str.122

KAPITOLA DESÁTÁ -                                       LAOS str.126

KAPITOLA JEDENÁCTÁ -                       VIETNAM 2 str.135

KAPITOLA DVANÁCTÁ -                      KAMBODŽA str.143

KAPITOLA TŘINÁCTÁ -                            THAJSKO str.150

VLOŽENÁ KAPITOLA -                      HONG KONG 2 str.158

POKRAČOVANÍ TŘINÁCTÉ KAPITOLI -  THAJSKO str.162

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ -                                  INDIE str.165

KAPITOLA PATNÁCTÁ -                        PÁKISTÁN str.189

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ -                                ÍRÁN str.208

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ -                      TURECKO str.216

KAPITOLA OSMNÁCTÁ -                    BULHARSKO str.221

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ -               RUMUNSKO str.222

KAPITOLA DVACÁTÁ -                        MAĎARSKO str.226

KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ -             RAKOUSKO str.226

KAPITOLA DVCÁTÁ DRUHÁ -                    ČESKO 2 str.227

SOUHRN, DATA, STATISTIKY -                                    str.230

ZÁVĚŘ -                                                                          str.232